 |
| @niallhoran |
Jsou sny, za kterými si pevně jdete a odmítáte se jich vzdát. Pak jsou tady ale chvíle, ve které už sami nevěříte, ba dokonce na ně už ani nemyslíte, protože je na vše příliš pozdě a není žádná možnost, jak si ten sen splnit.
Já jsem sice člověk s hlavou v oblacích, věčně unešen svou vlastní fantazií, ale občas jsou tu okamžiky, na které je i má fantazie příliš malá. A to už je co říct..
Asi takhle - bylo pondělí 30. dubna, mě nevzali na střední a já byla ze všeho absolutně zoufalá. Dokonce jsem si přemítala všechny věci, které mě mrzí. Pátek 4. května tam byl také. Řekla jsem něco jako: ,,A navíc je Niall ve Vídni a já tam nebudu a už s tím nemůžu nic udělat."
Vlastně jsem s tím faktem smiřovala už od doby, kdy šly do prodeje lístky.
Ten den, kdy ty lístky do prodeje šly, byl pátek. Deset hodin dopoledne. A já seděla ve škole na výtvarce s absolutní nechutí cokoliv dělat. Ale já tam takhle sedím pořád, jen takhle to bylo ještě horší. Vážně mě to moc mrzelo.
Podobně, jako tomu bylo u Harryho, jsem si představovala, jaké by to bylo stát v hale a vnímat tu hudbu a ta slova doopravdy a živě. Já to tak prostě mám.
Párkrát jsem hledala lístky, ale věděla jsem, že je to zkrátka nemožné.
A všechno se zdá být nemožné, do momentu, kdy si uvědomíte, že jste to dokázali.
Takže v pondělí 30. dubna ve 13:30 jsem seděla doma u počítače (ano mami, já vím, chystáš se podotknout, že nic jiného vlastně nedělám). A z ničeho nic vidím, jak mi někdo volá. Zvedám se a všímám si, že je to moje kamarádka Anička. Hned mi došlo, že se mě nejspíš bude ptát, jak jsem dopadla na druhé střední a tak jsem se zhluboka nadechla a připravila si odpověď.
Upřímně si moc nepamatuju, jak přesně zněl dotaz, ale o škole nepadlo ani slovo.
Bylo to něco jako: ,,Nechceš jet v pátek na Nialla?"
A já myslela, že si jen dělá srandu, ale i tak jsem v tu chvíli strašně zčervenala a podle mě jsem na pár vteřin zatajila dech.
Myslela to vážně.
Bylo to šílené, protože bylo pondělí a koncert byl v pátek tentýž týden.
I přesto to vážně nakonec vyšlo.
Člověk se ani pořádně nestihl připravit, ale čím víc bych se připravovala, tím víc by mě to stresovalo. Čtyři dny jsou velmi optimální, protože se těšíte a uteče to fakt brzo.
Ve čtvrtek večer jsme vyrazili do Brna, kde jsme přespali a ráno vyjeli do Vídně.
Další několikahodinové čekání na dalšího člena One Direction mi přišlo nepředstavitelné.
Na místo jsme dorazili okolo deváté a už tam byla spousta lidí. Někteří měli růžové náramky, které jejich majitele ve frontě upřednostňovaly. Ale na nás už nezbyly, takže jsme se s tím smířily a já přestala doufat i v nějaká dobrá místa, protože hodně velkou většinu stání zabíralo VIP.
No ale nakonec se to v dobré obrátilo, protože jsme se přemístily ke druhému vchodu, o kterém vlastně skoro nikdo několik hodin nevěděl. Ze začátku jsme se obávaly, jestli je ten vchod vůbec funkční, protože tam čekalo maximálně 20 lidí, ale Anička a její mamka se dobře informovaly.
A krátce po sedmé se začalo něco dít.
A krátce po sedmé se začalo něco dít.
Nastala však chyba v organizaci, protože naše část fronty měla přijít na řadu jako první. Security ale chtěla pásku roztřihnout vprostřed, kde stáli lidi, kteří přišli o výrazně delší dobu než my. S tím Aničky mamka moc nesouhlasila, ale ta ženská byla bezohledná a prostě nesouhlasy naší části řady vůbec nevnímala.
A tak se Anička rozhodla naší pásku podlézt a bojovat za práva fanoušků Nialla Horana, kteří si v mekáči nabíjí mobily a učí se nová irská slovíčka :)))
Běžela jsem hned v závěsu za ní. Riskly jsme to a vzešlo z toho to, že nám lístky zkontrolovali jako prvním a naše místa byla víc než jen skvělá. Dokonce vedle mě stály slečny, které měly VIP visačky, takže ta místa vážně špatná nebyla.
Chvilkama jsem neviděla přes vzkazy a jednu slečnu, ale nakonec to pak bylo v pohodě.
Takže jsem ráda, že jsme nečekaly venku, ale v klidu uvnitř v teple jedly mekáč, pouštěly si Familiar a těšily se na to, co přijde večer.
Ne teda ,,co přijde", ale spíš ,,kdo přijde."
Předskokanka Julia Michaels mě vážně nadchla. Pořád se smála, dávala najevo svou vděčnost a její barva hlasu mě zaujala, takže jsem si hned po návratu domů stáhla pár jejích písniček.
Atmosféra se pár minut před příchodem Nialla rapidně změnila a já pociťovala stoupající napětí.
A pak...
Pak přišel.
Zatímco Harry Styles měl nástup velkolepý, kdy se pomalu ale jistě zjevovala jeho silueta..
Niall Horan prostě přišel. Jinak se to říct nedá.
Přišel, jako by tam každý z nás byl jeho dlouholetý kamarád a on jde hrát třeba k táboráku.
Byla jsem v šoku z toho, jak nečekaně a ledabyle tam nastoupil, přitom to bylo záměrem a účel to dozajista splnilo.
Nerada srovnávám Harryho a Nialla, je to nemožné a ani to dělat nechci, ale tyhle nástupy perfektně podtrhly jejich osobnosti.
Od On The Loose po On My Own jsem dělala to, co na koncertech dělám vždycky. Prostě jsem to naplno vnímala a říkala sama sobě, že je tohle to, co jsem si představovala a že se to opravdu děje.
Jedním z mých dlouholetých snů je odjet na delší dobu do Irska.
Překládám jako: Nejraději bych tuhle zemi procestovala křížem krážem, kolem dokola, tam a zpátky.
A protože Niall Horan je Ir, měla jsem na chvilku pocit, že vážně stojím v nějakým irským kulturáku, protože všichni zvedali irské vlajky, nápisy psané irsky, publikum svítilo do barev irské vlajky... Bylo to, jak kdyby každej z nás byl alespoň na chvíli Irem.
Asi mi moc nerozumíte, ale já tu zemi fakt miluju, aniž bych tam kdy byla.
Nemělo by význam, kdybych vám popisovala jak jsem se cítila při jednotlivé písničce, nebo co Niall dělal a říkal.
Niall byl totiž Niall. A já?
Já byla po celou dobu jeho show neskutečně šťastná.
Zvedala jsem ruce spolu s ostatními, užívala si ty okamžiky a věčně se usmívala s pocitem, že vím, že lidé okolo mě to vnímají podobně.
Julia a Niall jsou lidé, se kterými máte chuť se kamarádit, i přesto, že je vidíte z dálky. Máte chuť pozvat je ven a Nialla případně rovnou požádat o ruku... :)
Oba dva úplně zářili. Bylo na nich očividné, že si to užívají, že dělají to, co milují a milují to, co dělají.
A přesně tohle mě pokaždé inspiruje.
Stejně jak Niall přišel, tak taky odešel. Jako váš kamarád, kterej ledabyle mává a dodává vám pocit, že se brzy uvidíte.
Atmosféra v Gasometeru byla ten večer úžasná. Úžasně irská, úžasně veselá a perfektně bezstarostná a přátelská.
Po skončení show jsem byla plná adrenalinu a energie a vlastně dodnes mi zůstává úsměv na tváři, když si na ten večer vzpomenu.
Neskutečně si vážím toho, že mě tam rodiče pustili, i přesto, jak rychlé rozhodnutí to bylo.
Že se o nás Aničky maminka skvěle postarala a že se Anička rozhodla, že se mi ozve.
Tohle jsem vůbec nečekala a nemá smysl, to psát stále dokola.
Ani slova nejspíš nedokáží popsat, jak moc si toho vážím a jak moc mě těší říct, že jsem byla součástí Flicker World Tour 2018.
Sen, ve který jsem ani nedoufala a věděla jsem, že pro něj nemůžu nic udělat, se zkrátka stal skutečností.
A pro mě to moc znamená.
Zklamání z nepřijetí vystřídala radost z dalšího zážitku a nyní můžu s klidem na duši říct, že už jsem dokonce i přijatá.
Tak uvidíme, kdy si do rámečku vedle vstupenek z vysněných koncertů vystavím i letenku do Irska...
Děkuju za přečtení!
SOUVISEJÍCÍ:
HARRY STYLES V MNICHOVĚ
