Myslím, že ten den byla středa. Myla jsem nádobí na brigádě. V kuchyni není signál, ale občas se chytne, a tak mi cinkla notifikace na nový e-mail. V předmětu stálo: Good morning, CONGRATULATIONS. Znělo to úplně přesně jako podvodný mail, že jste byli vybráni, aby vám nějaký Filipínec odkázal milion dolarů. Jenže mně nepsal Filipínec ale Ir. Já totiž úplně vypustila z hlavy, že jsem poslala formulář na erasmus projekt na hrad Castle Saunderson na hranicích se Severním Irskem. Protože tohle je přesně to, co dělám, když se na tyhle pobyty hlásím. Vyplním formulář a pak na to zapomenu.
Jenže oni mě do toho Irska fakt vybrali.
Další cestu už jsem letos absolutně neměla v plánu a smířila jsem se s tím, že svou cestovatelskou duši už do konce roku nepotěším.
Ale víte co, Sára míní, život mění a osud mi to stejně naservíroval až pod nos. Vybrali mě do milovanýho Irska. Potom už jsem byla k nezastavení. Hostel, letenky a můj od dětství vytvořenej irskej itinerář, kterej nebere konce. Bylo to až podezřele snadný.
Už od začátku jsem věděla, že si svůj pobyt před začátkem erasmu prodlužím o tři dny v Dublinu. Samozřejmě, že během cestování jsem jsem radši spontánní duše a jdu klidně rovnou za nosem. Ale zrovna v Irsku jsem měla dva naprosto zásadní resty, které byly potřeba splnit.
The Old Library v Trinity College a městečko Mullingar.
_
Ale to strašně předbíhám, musíme se vrátit k tomu, že jsem v roce 2023 svojí teď už bývalý kamarádce sdělila, že bych do Dublinu sama asi radši ani nejela, abych se tam o necelý dva roky později procházela sama bez jedinýho pocitu nejistoty. Nikdy neříkej nikdy. Udělala jsem to jednou, udělám to klidně zas!
Letěla jsem sama a odlet byl v 6:30 ráno. Nespala jsem celou noc, v nonstop kavárně na terminálu 2 hrál z rádia Shawn Mendes, což nebyl osud, ale něčí playlist, ale já byla tak okouzlená, že letím do Dublinu, že to v tu chvíli osud určitě byl. Potkala jsem svého učitele zeměpisu ze základky asi v půl druhé ráno mezi terminály, a pak odevzdala na přepážce kufr.
Okolo třetí ráno jsem upadala do mikrospánku u svého gatu, když v tu chvíli ke mně přišla paní, omlouvala se, že mě ruší, ale že mě potkala už na přepážce s kufry, a že mě v podstatě celou dobu hledá podle mojí kostkovaný šály. Ráda by se připojila na letišti ke mně, protože letí sama a má trochu obavy.
Skutečnost, že pro někoho působím jako komfortní člověk, ke kterému se chcete přidat, mě málem až dojal. Samozřejmě jsme to společně zvládly. Paní letěla do Irska za synem. Tak jsem si říkala, kdo ví, třeba jsem právě potkala svou tchyni.
(Spoiler: nepotkala). (Hahaha)
_
Pouhé dvě hodiny spánku přebyla po přistání nezastavitelná a narůstající euforie. Jsem v Dublinu. Jsem tady sama. Mám svobodnou vůli dělat si co chci. Dala jsem si oběd a čokoládku, růžovej redbull a šla jsem hlavně k Trinity College, kde jsem měla zarezervovaný vstup na Book of Kells. Součástí byla i The Old Library, která mi fakt vzala dech. Dva roky nazpět jsem nevěděla, že je potřeba rezervace, takže tenhle plán na odpoledne v Dublinu byl jednoznačný. Pak už jsem se jenom procházela, kam mě nohy vedly, vůbec jsem nepoužívala hromadnou dopravu, ale to hlavně proto, že nebyla potřeba. Můj hostel byl pořád dost v centru.
První den se uchýlil ke konci. Mohla jsem dospat svůj deficit, který jsem začínala hodinu po hodině cítit čím dál intenzivněji.
_
Druhý den ráno se odehrál důležitý moment mého solo irského výletu. Splnila jsem si svůj dětskej sen, kterej nikomu nikdy nedával smysl, ale mně jo. Mně vždycky. Já jsem po více jak deseti letech jela do Mullinagru. Umanula jsem si to už ve svojí první One Direction éře, když jsem byla na základce. Vážně hodně jsem tam chtěla tenkrát jet. Mullingar je totiž rodné město Nialla Horana. Toho já měla vždycky z 1D nejradši.
Městečko Mullingar je asi hodinu a půl vlakem od Dublinu.
Co se mi v dětství zdálo nedosažitelný, se během plánování tohohle výletu ukázalo jako poměrně snadný cíl.
A tak jsem nasedla na vlak irských drah, který taky nejezdí skoro nikdy na čas a odjela do Mullingaru.
Pak už jsem to všechno udělala tak, jak bych to chtěla udělat, kdybych na téhle vlakové zastávce vystoupila před mnoha lety. Šla jsem do centra tohoto rozkošného městečka, našla jsem zeď Nialla Horana. Hotel, kde je vystavená cena za What Makes You Beautiful, což už je skoro historickej artefakt. A taky Niallův rukopis, ve kterým píše o svých myšlenkách ohledně písničky Heaven.
Nikomu v Mullingaru nebude připadat divný, co tam děláte. Z mojí osobní zkušenosti vyplynulo, že si nesmírně váží, že jste se tam vydali a samotného Nialla si tam všichni cení.
Dalším cílem byl Clarke's bar, který Niall navštěvuje vždycky, když se vrací domů, a kde se odehrála hlavní část Homecoming dokumentu. Clarke's bar údajně stojí v ulici, kde Niall vyrůstal, ale Mullingar je tak malej, že sám o sobě působí jako jedna velká ulice.
Přišla jsem tam asi 15 minut po otvíračce a nikde nikdo, až na jednoho pána a barmana. Přijdu tam. Bylo ticho. Já se strašně styděla, fakt! Ale ten pán věděl moc dobře, proč jsem přišla. Jen čekal, až mu to sama řeknu.
Tak mu říkám odkud jsem, proč tu jsem a on mi na to vzápětí odpovídá, že tady zrovna výjimečně Niall Horan není, ale že je tady rozhodně něco, co by se mi mohlo líbit. (A zasmál se vlastnímu vtipu, byla jsem na dobré adrese). Pak vzal klíče a ukázal mi místa, kde Niall vystupoval v rámci toho Homecoming projektu s Lewisem Capaldim, donesl mi knihu, kam se píšou vzkazy speciálně od lidí, jako jsem já. Vyfotil mě. Pustil mi Slow Hands a řekl, že si tady můžu sednout na jak dlouho budu chtít.
Pak jsem si šla objednat Guinness, že za laskavost udělám tržbu, a že se to v pubu dělá, bez ohledu na to, že byl sotva čas na oběd. A ten pán mi nabídl, že jestli chci, můžu si ten Guinness načepovat sama.
Takže jsem prostě stála v irským baru, kam chodívá Niall Horan a za barem si tam čepovala svůj první Guinness v životě. Byla jsem tam sama, až na štamgasty, kteří mi můj pint schválili, takže čekám na svoje irské občanství. Děkuju.
Nikdo na mě nespěchal, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Celý den. To je to, co miluju, když cestuju solo.
_
Ale cestování s sebou nenese jen ty skvělý zážitky a samozřejmě k tomu patří různý patový situace. V neděli ráno mě čekala cesta do Howth, jenže jsem se probudila s bolestí v krku, a chtělo se mi tak moc spát, že jsem věděla, že bych si uškodila, kdybych tam odjela.
A tak jsem celý den, kromě cesty do obchodu proležela na hostelu a spala. Nebylo moc jiných možností, ale naštěstí jsem se další den ráno zvládla sbalit a odjet na autobusové nádraží do Belturbetu.
Já jsem prostě jela sama, bez jediného člověka, kterého jsem znala, do irského zapadákova na hranici s Británií. Popíjela jsem úplně nechutnej bylinkovej čaj a cpala do sebe medové bonbonky a ginger shot. Myslím, že jsem v ten den měla dokonce teploty.
Na zastávce na mě čekal Paul, vedoucí projektu. Sedla jsem si do auta a vedle mě byla hromada golfových míčků. Řekl: „Vítejte v Irsku, připravte se na týden irských stereotypů.”
První den začal obědem, procházkou na hrad, spánkem a snahou rozumět irskýmu přízvuku. Tyvole, neúspěšně, no.
_
A všechny dny pokračovaly tak nějak ve snaze skloubit to irský nadšení se skutečností, že můj imunitní systém by mě nejradši poslal na týden do postele.
Ale lidi tam byli tak skvělí, že jsem se během prvních dvou dnů vyležela. I tak mi stav úplně nedovolil zapojovat se do všeho, do čeho bych se podle mě běžně vrhala po hlavě. Jinak jsem byla fakt spokojená. Udělali jsme si výlet do města Cavan, kde vlastně nic není, ale je tam pub, takže tam je všechno.
Na erasmu jsem potkala spoustu skvělých lidí, z českýho týmu Ace a Kate. Naše charaktery se vzájemně doplňovaly.
Mám pocit, že se na těchto projektech učím nejenom spousty zajímavých věcí, ale taky být sama sebou. Sama za sebe. Pokud zrovna nemám rýmu, kašel a bolesti hlavy. To šlo trochu hůř. Ale je pravda, že i přesto, že mi nebylo všechny dny nejlíp, hrálo velkou roli i prostředí. Skautský institut vprostřed ničeho, všude samá příroda, nepředvídatelný počasí. Tam se to nachlazení snáší o něco líp.
_
Poměrně často se setkávám s otázkou, jestli se nebojím. Cestovat sám není strašidelný. Mě víc děsí na základě stereotypů a smyšlených strachů sedět doma na gauči. Nic nevidět. Nikoho nepoznat. Nemít co vyprávět.
Žijeme v době takových možností a vychytávek, že nakonec zjistíte, že vás nejvíc limituje strach ve vaší hlavě.
Jasně, že existují země, kam bych se sama nevydala... Ale to jsem o Dublinu říkala vlastně taky.
To víte, že ve chvíli, kdy byly potřetí za sebou stejný těstoviny a ve sprše došla teplá voda už v šest večer, jsem přemýšlela nad tím, jestli mi to stojí za to. Ale odpovědět jsem si dokázala hned. Stojí mi to za to. Vždycky. To je jedno, že je voda studená, já nemám teploměr na změření teploty a mám tak trochu hlad. Vždycky mi to stojí za to.
Udělala jsem to jednou, udělala bych to podruhý a udělám to potřetí. Udělám to vždycky, když budu mít příležitost. A v případě Irska si tu příležitost klidně vytvořím.
Já jsem tak ráda, že jsem si tenhle sen přetvořila v realitu, kterou jsem mohla zažít, že si ani nedovedu představit argumenty, který by mě měly přesvědčit, abych to nedělala.
_
Zapomněla jsem zmínit jednu důležitou věc, na tenhle erasmus tréninkový kurz jsem se strašně bála vyplnit přihlášku. Děsila jsem se, že mě odmítnou, protože Irsko je pro mě strašně citlivá záležitost.
Když jsem se do toho konečně pustila den před deadlinem, zjistila jsem, že už je formulář uzavřen. Jenže mně to nedalo. Fakt mi to nedalo. V úplným záchvěvu emocí jsem prostě vyhledala kontaktní email a zesumírovala rychlou zprávu, přesně pro toho Paula, co nás vyzvedával v Belturbetu a zeptala se ho, proč to nejde. Přišla mi odpověď, a to prakticky hned, že mi formulář ještě otevírají na dvě hodiny, že se do toho můžu pustit. Vyplňovala jsem ho v pondělí ve vlaku na cestě do práce. A co se stalo ve středu, to už jsem prozradila na začátku.
Vybrali mě.
Poeticky řečeno, vybrali nás. Mě. Ale taky tu holku, co v patnácti před celou třídou vyprávěla nadšeně o zemi, ve který ještě nikdy předtím nebyla. Co odjela sama v šesnácti na Rock For People, aby viděla Kodaline, irskou kapelu. Tu, co si přála letenky do Irska od nepaměti, ale nakonec se spokojila s několika set stránkovým průvodcem, kde si tužkou kroužkovala, kam by všude chtěla jet.
Tuhle holku, tu tam vybrali totiž taky.
Díky, pokud jste to přečetli až sem.
Jestli jo, dejte mi vědět.
Děkuju hlavně Kate a Ace, který se nebály ničeho, protože kdo se bojí, nesmí do lesa, žejo. (Mrkmrk)
