Kdyby byl
rok 2020 takový, jaký jsem ho očekávala, tak by úvodní fotografie tohohle
článku nejspíš tvořila fotka z dalšího koncertu Kodaline, vyprávěla bych, jaký
dobrý zmrzliny jsem jedna v Itálii, popisovala moje dojmy z koncertu Harryho
Stylese, a že jsme zvládly vyčkat v prosincovým mrazu na vysněnej koncert mojí
mamky.
Taky bych určitě zmínila, kolik hvězd jsem přes léto spočítala se svým klukem, a co jsem si nechala
zahrát v baru k osmnáctinám.
Jenže jsou věci, se kterýma nepočítáš a nedokážeš se na ně připravit.
Něco jako když Tom Odell začne hrát v rádiu.
I když byl tenhle rok možná z bláta do louže, byl plnej stejskání a
taky zklamání, ve mně to probudilo i spoustu vděčnosti.
Namísto toho, abych vám měsíc po měsíci vyprávěla, co jsem dělala, řeknu to
takhle:
Stála jsem ve svých nejoblíbenějších černých šatech na nástupišti. Byl leden,
byla mi zima, ale cítila jsem se velkolepě. Těšila jsem se a bylo mi fajn. Když
jsem nastoupila do vlaku, průvodčí mi řekla, že mi to sluší a ať na sebe dávám
pozor.
Podpatek mi uvízl v mezeře mezi dlažebníma kostkama a Verča mi pomáhala se
odtamtud dostat. Obě jsme se na tenhle večer fakt těšily, to si pamatuju moc dobře.
Řekl mi, že jsem princezna a koupil mi pití.
Ruku v ruce jsme beželi sálem, a já se smála a přemýšlela, jestli se tohle fakt děje.
Anička na stole počítala drobný, co našetřila od babičky, aby si mohla koupit
drink. Protože jeden je málo, ale deset zase moc.
Pak hráli Non Stop od Michala Davida, tak jsem se s falešnou extrovertností
zapojila ke svým Gyholi ženám a zajisté všechny obohatila svými dechberoucími
tanečními kreacemi.
Hezkej to večer, škoda, že mám v těch vzpomínkách trochu mlhu.
Jo, já zapomněla zmínit, že to byl Gyholi ples.. Pěknej večer, co si budem.
Čím víc jsme byli doma, tím víc jsem byla v lese. Chodila jsem tam psát, brečet
nebo se smát. Pozorovat veverky a zkoušet meditovat. Neúspěšně.
Začala jsem cvičit, protože byla asi dobrá konstelace hvězd na tohle
rozhodnutí.
Štěpina si zlomila nohu a já začala jezdit ke Koudelkom. Nutno podotknout, že to byly jedny z mých nejoblíbenějších okmažiků v tomhle roce. Byly tak dobré, jako místní šopský salát, haha! ♥
Nechala jsem se ostříhat, neboť změna je život a nalila jsem si Becherovku do bezový šťávy.
Moje milá Verča za mnou
přijela do Chocně, že prej ,,na votočku."
K takovým lidem, co k vám jednou na votočku tři hodiny tam a tři hodiny zpátky,
k těm se nikdy neotáčejte zády.
Když přišlo léto, zjistila jsem, že je dobrý opít se v Rovni, jelikož zde vedou
všechny cesty jenom rovně.
Uvědomila jsem si, že některý lidi mi prostě chyběj, třeba ti, co se mnou jezděj v
sedm ráno busem a nevadí jim, že rána nebývají mou oblíbenou částí dne.
Taky jsem kupovala spoustu
panáků - vždycky jsem se napřímila, abych navodila dojem, že jsem dospělá a
zodpovědná bytost. Myslím, že jsem spíš působila dojmem někoho, kdo míchá
mnoho druhů lihovin a předstírá, že tomu rozumí.
Jo a dala jsem si pivo v deset hodin dopoledne, protože fotbal mi nic neříká,
ale pivo znělo jako dobrej způsob, jak se z toho ulejt. Musela jsem předstírat, že
rozumím kopané, ale pravda je taková, že mi toto sportovní odvětví zůstane navždy
záhadou No jo, co se dá dělat.
<3
Jednoho letního rána
jsem zažila svůj první rozchod. Rozhodla jsem se svoje emoce ventilovat
do poezie, a tak jsem nalezla kousek svýho ztracenýho já.
Léto pokračovalo dál a začala to bejt sranda.
- Zpečetila jsem dlouholeté přátelství tím, že jsem šla s Verčou na rande. Teda, Verča randila a já tam byla taky, takže to bylo hrozné, ale pak jsem si koupila kabelku, tak už to bylo trochu lepší.
- Tradičně jsem odjela na Slovensko za svou jedinou slovenskou čtenářkou a kamarádkou Sofií.
- Viděla jsem spoustu výhledů, napsala spoustu básniček. No prostě další hezký léto..
Na podzim v říjnu jsem vstoupila do života dospělých. Oslavila jsem osmnáctiny místo v baru v naší garáži.
Mimochodem, život dospělých není moc zajímavý, všichni chtěj vidět občanku, a když jim sebevědomě prokážu svůj věk, tak jen hrozně dlouhou dobu zíraj a přemítaj mezi mým obličejem a mou hodně neaktuální fotkou na občance.
A věděli jste, že si nesmíte zapomenout studentskej průkaz, když chcete jet vlakem na studentskou slevu? Rozvrh hodin průvodčího nezajímal, tak mi napařil 80% přirážku, v den mých narozenin.. Jsem to hned od začátku vzala se vskutku zodpovědným přístupem. Ostatně jako vždy.
---
Nejspíš se všichni shodneme na tom, že byl náročný rok, ale když se na to podívám zpětně, mělo to tak zkrátka být a změnit už se to nedá.
Opět jsem se přesvědčila, že se ty nejlepší věci často dějou, když si je vůbec neplánuješ.
A přesně díky tomu, že se tyhle věci občas stanou, jsem měla možnost potkat někoho, kdyo ve mně probudil novej druh vděčnosti. Někdo, kdo má rád pejsky a pustí si kvůli mně Kodaline.
Západy slunce taky bejvaj hezký, i když si je člověk nenaplánuje.
---
Já jsem vděčná, protože ty dny, kdy všechno není takový, podle našich představ, nám něco můžou předat, ať chcem nebo ne.
Nic netrvá věčně... Ani kocoviny. Naštěstí.
Tak ať je rok 2021 dobrej. Lepší. Ať jsme zase na koncertech, prosím.
A doufám, že se vám bude dařit.
Děkuju za přečtení mýho občasníku..
Mějte se.
Sára.
