 |
| Fotila - @veronika_vesel |
Ahoj!
Název článku obsahuje kousek textu z nové písničky na albu Holomráz. V průběhu čtení zjistíte, proč tomu tak je..
Ale než začnu... Už je to přes měsíc, co nevyšel nový článek. Ještě nikdy se mi to nestalo, a tak se cítím docela špatně, každopádně má to svoje důvody. Minulý článek, který byl taky o Slze mi dal opravdu hodně práce a nezbyl mi čas na to vymyslet něco nového. K tomu všemu se topím v matematice a učení mě teď v psaní trochu brzdí.
Zdravím Zuzku, která říkala, že se mám pochlubit s tím, že mám ze čtvrtletní práce čtyřku.. :)))
Ještě předtím, než měl vyjít tenhle článek, jsem chtěla publikovat rozhovor, který je však stále v rozpracování a nechci na něj spěchat. Takže opět budu popisovat svoje zážitky se Slzou.
Za prvé, takový zážitků není nikdy dost. A za druhé, tenhle typ článků mě baví ze všeho nejvíc a pro mě osobně je to skvělá vzpomínka.
Dnes se vám tady svěřím s tím, jak hrál čas za náš tým, když mě Sabča vzala jako doprovod na předpremiéru alba Holomráz. Jak jsem poslouchala nové album.. A jak probíhala autogramiáda v Hradci Králové..
Jestli čtete moje články už delší dobu, tak víte, že občas se prostě něco podaří takovým mým stylem...
23. ŘÍJNA
Vynechala jsem odpolední vyučování a vydala se se Sabčou do Prahy na natáčení do Óčka. Schválně jsme jely v půl druhé, abych si stihla zajet na Chodov pro CD Flicker od Nialla Horana.. Nevím jak vy, ale já miluju, když můžu svojí oblíbenou hudbu vlastnit fyzicky, takže Flicker je pro mě nutností. To album je dle mého názoru absolutně geniální.
Jenže.. Zrovna v ten samý den, v tu dobu a ve směru na Chodov NEJELO METRO. Na Václaváku měli jenom normální verzi Niallova alba, ale já chtěla deluxe verzi, a proto tedy ten Chodov.
Musely jsme na Kačerově přestupovat na náhradní autobusovou dopravu, která mi přípomínala nějakou apokalypsu. Neuvěřitelná spousta lidí a dost velkej zmatek.
Problém číslo jedna při přepravě autobusem do nákupáku, kromě těch lidí: KOLONY.
Problém číslo dvě: Když vystupujete na Chodově z metra, jste v obchodním centru tak za deset vteřin. Tady to trvalo delší dobu a hlavně Chodov je obrovskej, já tam byla jednou a nemohla jsem najít Bontonland. Běhaly jsme jak šílený, ale nakonec to našly. Já si koupila album svýho irskýho manžela, ale neměla jsem ani čas se radovat a opět nastal závod s časem.
Plán byl následující. Náhradní dopravou z Chodova zpět na Kačerov a z Kačerova na Anděl. Je tam pár přestupů, spousta stresu a málo času.
Sraz v televizi byl mezi 16:15 až 16:30. což se bohužel nedalo stíhat, protože ve čtvrt na pět jsme teprve vyjížděly z Chodova.
Když jsem ve stresu, jsem vzteklá a spíš jednám, než myslím. Volala jsem tedy manažerce, že jsme uvízly v zácpě a dorazíme později. Ta to bohužel nebrala a když jsme měly možnost spojení, já byla v metru, kde není signál. Dokonce nám jedno metro ujelo..
A když jsme KONEČNĚ dorazily na Anděl, tak jsme pro změnu nemohly najít ateliéry.
Takže jsme se všude možně ptaly a já dokonce volala Verče..
Chcete vědět, jak to všechno dopadlo?
Po odložení věcí jsme si sedly na volná místa ve studiu a bylo 16:57, natáčení začínalo v 17:00. A když jsme se ptaly holek, co se dělo tu půlhodinu, tak řekly, že vlastně vůbec nic, akorát psaly dotazy na papírky, což jsem si vynahradila tím, že se mě Petr zeptal, zda na ně mám nějaký dotaz.
Měla jsem jednu otázku připravenou, kdyby náhodou tahle situace nastala, protože víte, co se říká? Kdo je připraven, není překvapen!
Výsledek můžete sledovat přímo tady.
Poslechla jsem si jako jedna z prvních nové písničky z alba a opět zažila nevšední zažitek za přítomnosti skvělých lidí. Jediné, co mi bylo nepříjemné, byla ta spousta kamer okolo mě, takže jsem se bála cokoliv udělat, abych nevypadala divně, což je stejně snaha k ničemu, to víme všichni...
Po natáčení jsme měly spoustu času, a tak jsme si zašly na jídlo. A pak...
Jsme zjistily..
Že nestíháme.
Nějak jsme se za tmy nemohly dostat k metru, ale nakonec jsme to nějakým záhadným způsobem dokázaly, jenže z Andělu se na hlavák jede s přestupem, který nás zdržel.
Vlak nám jel v 19:55 a my byly ještě v 19:54 v metru.
Na nádraží jsme běžely. Náš vlak už měl poslední výzvy k nastoupení, ale nástupiště ze kterého vlak jel, bylo až skoro na konci...
Běžely jsme tou chodbou, já si za běhu sundala bundu a hodila jí po Sabče, ať mi jí jako vezme, že to jinak nezvládnu... Už jsem nemohla dýchat, motala se mi hlava a bylo mi špatně. Vztekala jsem se, a opřela jsem se o zeď v podchodu. Lidi na mě koukali, jestli jsem v pořádku, ale to byla to poslední věc, která mě zajímala. Sabča mě doběhla, ale já jí řekla, že už běžet odmítám, že mě to nezajímá. Vztekle jsem došla na nástupiště asi dvě minuty po odjezdu vlaku Jenže.
Náš vlak tam však ještě stál...
Takže jsme do něho nastoupily, vyndaly si nugetky z mekáče a ještě dalších pět minut jsme čekaly, než náš vlak odjede ze stanice....
Víte jak cool scéna do klipu Nialla Horana by to byla?
Ona to ovšem byla scéna z mýho života, dobrý co?
V tenhle den šlo fakt o vteřiny a když na to zpětně vzpomínám, musím se smát. (A divit se, že mám ještě nějaký kamarády, když po nich za běhu házím bundy....)
12. LISTOPADU
Se konala autogramiáda a akustický koncert v Auparku v Hradci Králové. Naštěstí beze spěchu... A i když to pro mě byla vcelku obyčejná akce, přece jen se našel někdo, kdo dokázal tohle odpoledne ozvláštnit.
Ale pěkně od začátku.
Odpoledne jsme se sešly v nákupním centru, a když jsme si povšimly, že se někdo chystá obsadit první řadu - pochopte nás, každý, kdo se snaží dostat do první řady je vetřelec. Šly jsme se tedy posadit na zem k ,,pódiu"...
Rozhodla jsem se, že zapnu živé vysílání na Instagramu (myslím, že tam v tu chvíli byla jenom elievr, takže zdravím! :D)...
Zrovna, když jsem něco povídala, přišla za mnou jedna slečna a zeptala se ,,prosímvás má tu dnes autogramiádu skupina Slza?"
Byla to Verča, ekonom, moje adoptivní dvojče, moje spřízněná duše... Přijela z Ústí nad Labem. Do Hradce Králové, ta holka, co se snaží vždycky nejvíc ušetřit právě na dopravě vlakem.
To byla ta poslední věc, kterou bych v ten den čekala, takže mě její přítomnost značně šokovala a rozbrečela jsem se štěstím..
Celý akustický koncert proběhl bez problémů, bohužel z nového alba zazněla jenom jedna písnička, což nechápu, když je to akce věnovaná nové desce..
A co bych ještě chtěla podotknout k novému CD?
Překvapilo mě to a ať už na to říká kdokoliv cokoliv, pro mě tohle všechno bude vždy srdeční záležitostí.
V den, kdy dali kluci své album na Spotify, jsem byla šíleně unavená. Moje dvanáctileté já, ne žádný dvanáctiletý já.. Prostě JÁ jsem se ale probudila pár minut před půlnocí. Byl to všední den a mamka nesnáší, když ponocuju. Zapla jsem počítač, nastavila Spotify, zhasla monitor, a protože sluchátka byla příliš krátká na to, abych si mohla lehnout a dělat, že spím, pro případ, že by mamka přišla do pokoje (toho se bojím vždycky nejvíc, protože říká, že dokud bydlím pod její střechou, tak prostě ponocovat nebudu!...)...
Sedla jsem si na podlahu, přikryla se dekou a za tmy poslouchala druhé, úplně nové album skupiny, díky které mám tolik zážitků.
Tímhle pro dnešek končím. Jsem opravdu moc vděčná za to, že můžu znát takové lidi a zažívat takové zkušenosti a zážitky. Nikdy to nebudu brát jako samozřejmost. Moc děkuji všem, co se toho stali součástí!
A na závěr - po tom měsíci mi psaní opravdu neskutečně chybělo a jsem přesvědčená o tom, že psaní je něco, co tak moc miluju! Vždyť dávno vím..
Děkuji Vám!
MINULÝ ČLÁNEK - ZDE
