HARRY STYLES V MNICHOVĚ - 27/03/2018

ČTVRTEK 17. SRPNA 2017

Právě sedím ve vlaku z České Lípy domů. Jedeme teprve pár minut, ale já už teď cítím potřebu naspat, co se děje.

Už pár dní čekám na informace o brigádě a ze všeho jsem rozpačitá. Je posledních pár dnů prázdnin, které utečou jako voda a já vím, co vše potřebuji zvládnout s nástupem do posledního ročníku základní školy. Potřebuju najít ideální střední, zvládnout přípravy na přijímačky a přijímačky samotné a chci si najít brigádu, byla bych toho schopná, jen abych tam mohla být. Chci už konečně znát ten pocit, kdy si můžu koupit něco z vlastních peněz. Nechci aby mě rodiče podceňovali, chci jim to dokázat.

Potřebuju si splnit sen, pro který jsem odhodlaná udělat vše.

Za pár měsíců bude v mnichovské hale Harry Styles.

24. SRPNA 2017

Kačka včera v noci řekla jednu věc. Cituji:

,,Jsou naše."

No a.. Jak to vlastně dopadlo?

______________________________________________________________________________________________________

Kolikrát jsem psala o snech? O tom, že má člověk věřit ve svoje sny? Že to jednoho dne vyjde? Musíte snít s nadějí, protože naděje přeci umírá poslední.

Vážně si někdo myslí, že to všechno od svých třinácti na tenhle blog píšu jen tak? Beru svoje slova od začátku úplně upřímně vážně. I když se od prvního článku spousta věcí změnila. Ale to bych přešla na úplně jiné téma..

Jeden z nejkrásnějších pocitů v životě je, říct sám sobě: ,,Já jsem to fakt dokázala."

Možná jsem měla chuť to vykřičet celému světu. Ale nakonec si to člověk stějně všechno vybojuje svým způspbem úplně sám. A jedině on sám moc dobře ví, co všechno to pro něj znamená. Proto to není o tom, abych řekla nějaké paní na ulici: ,,Sledujte, já to dokázala!"

Jde o to, říct to sám sobě.

Protože to je ta chvíle, kdy jste zase o krok dál.

Ale v knížkách taky nejsou konce napsané hned při úvodu. Takže hezky pěkně od začátku.

V dubnu roku 2017 vydal Harry svůj první sólo singl. Nezajímala jsem se o to, takže ze začátku to pro mě byla jen ,,nějaká písnička" a chvíli trvalo, než jsem si k tomu našla cestu. Řekla bych spíš, že si ta cesta našla mě.

První poslech mi nic moc neřekl. Jestliže jsem si však Sign of the Times pustila i podruhé, bylo jasné, že na tom přeci jen něco bude.

Že je ten sólo Harry Styles ,,asi fakt dobrej" mi došlo v moment, kdy ten klip pustil náš učitel na občanku.

Že je Harry Styles a jeho album Harry Styles doopravdy vynikající a on je geniální umělec mi došlo ve chvíli, kdy jsem si ze zajímavosti pustila celé album.

Styl, kterým se Harry prezentuje, nebyl nikdy mým šálkem kávy. A právě proto mi přišlo zvláštní, jak moc se mi líbí každá ta písnička. A jakmile jsem začala poznávat i text a významy jednotlivých písniček.. Harry Styles si mě zkrátka získal.

Hned jak jsem si celé album nechávala přehrávat několikrát denně, se moje myšlenky často stáčely k představě, jaké by to asi bylo, kdybych to album slyšela živě. Ta představa mi přišla tak neskutečná, ale zároveň tak skvělá..

Začala jsem nad tím přemýšlet čím dál častěji. Našla si termíny a místa zastávek. Ale samu sebe jsem brzdila, protože tohle je pro všechny až příliš šílené. A stejně to nikdy nevyjde.

I přesto jsem se musela s touhle představou a radostí podělit Kačce.

A ta v ten stejný hovor řekla: ,,Však v pořádku, tak pojedeme" a pamatuju si to ještě teď. Dala mi malou jiskru naděje, aniž by to tušila, o co se vlastně jedná.

A pak. Pak si Harold Edward Styles získal i Kačku.

Stálo to hodně peněz, času, usíli a nervů, ale je víc než nad Harryho highlighter jasné, že to do háje stálo za to.

Víte, kolik jsem toho musela od všech slýchat? Víte, jak moc si moje mamka s taťkou asi museli vyčítat, že svou dceru pustili za hranice?

A víte, jak bych jim to vyčítala já, kdyby mě tam nepustili?

Není to se mnou jednoduché, já to vím.

Ale jakmile něco ze srdce, upřímě chci, nikdo se mnou absolutně nehne.

Přísahám, dala jsem do toho všechno.

Na žádnou brigádu mě rodiče nakonec nepustili i přesto, že bych byla schopná do toho vynaložit všechny svoje síly a snažit se stíhat všechno.

Myslím, že viděli, že to myslím vážně a že představa toho, jak to všechno stíhám, jim přišla nemožná. A mně to teď zpětně taky připadá nemožné..

A jednoho dne se to fakt stalo. Moji rodiče mi definitivně schválili tenhle šílený nápad. A vím, že si to taky dost vyčítali.

Všichni měli strach, že navštívím město, kde to taky není vždycky nejbezpečnější. Ale úplně upřímně ve výsledku se člověk stejně nejvíc bojí v Kolíně na nádraží... A to neříkám jen tak pro nic za nic.

Já jsem já a pokud se při čtení ptáte, jestli jsem opravdu normálni, tak se mě jednou zeptejte osobně a věřte, že se ná vás jen šťastně usměju, protože jsem to díky svojí vlastní vůli dokázala. Mohla jsem to totiž tolikrát vzdát. Ale nevzdala.

Stála jsem v mnichovské hale, kde ve stejnou chvíli vystupoval Harry Styles.

Ta fotka pro mě i přes tu kvalitu strašně moc znamená.

27/03/2018

To víte, že má holka jako já představy o tom, jak může vypadat takový koncert Harryho Stylese, když to viděla ze záznamů.

Ale v tenhle den nebyly ani moje poblázněný představy o tomhle koncertu zdaleka takové, jaké to ve skutečnosti bylo.

Je pro mě těžké vám to popsat, protože mám pocit, že to ani slovy popsat nedokážu a stále si dostatečně neuvědomuji, že se to opravdu stalo.

Šly jsme spát v jednu, vstávaly jsme ve tři a v půl šesté nás milej sekuriťák zapsal na list. V devět hodin ráno jsme se všichni sešli a seřadili podle skupin.  Do dvánácté hodiny polední to byla docela krizovka, ale pak už to začalo ubíhat o něco rychleji. S Kačkou jsme se střídaly v BMW muzeu, kde byl vstup zdarma, takže jsme toho náležitě využily a chodily se tam ohřívat. I přesto, že to muzeum nám dodávalo naději, ten čas tam přežít, občas jsem si říkala, že to skutečně není možné zvládnout. Ale jakmile jsme zaslechly Harryho hlas ze zvukové zkoušky, který k nám doléhal z arény, už mě nezajímalo, jak strašná je vlastně zima.

Všechno jsme to nakonec, řekla bych až perfektně, přečkaly do chvíle, kdy se doopravdy začalo něco dít.

Vyhodili nám powerbanky, zakázali nám běhat, zkontrolovali lístky a dali nám pásky.

 Káťa šla shodou okolností v aréně s jednou skupinkou napřed a já zůstala stát na místě, protože mě jedna z těch německých goril přiřadila do skupiny, která si ještě chvíli počká.

Několikrát jsme se zastavili, a pak nám ještě předávali instrukce. No nevím, jestli ,,předávali" spíš ječeli, jak kdybychom tam byli na obtíž a já mu nerozuměla ani slovo. Škoda. Přála bych si mu říct, že právě ,,střeží" Harryho Stylese a ještě za to dostává zaplaceno, tak ať se laskvě usmívá a miluje svou práci.

I tuhle příliš stresující a příliš německou situaci jsem nakonec zvládla ustát.

Oceňuji, že o dost sympatičtější ochranka rozdávala lidem v předních řadách kelímky s vodou, to se opravdu hodilo.

Pak už jen stačilo vyčkávat. A pokud čekáte půl dne, potom už ty minuty ubíhají o dost rychleji.

Okolo osmé hodiny nastoupila předskokanka Mabel. Písničky jsem neznala, ale zas tak špatně to neznělo.

,,Taková velká zaoblená věc" - říkejme tomu prosím opona, se po vystoupení předskonanky proměnila v plátno, na kterém se promítala animovaná podoba Harryho rukou, ve kterých skládal Rubikovu kostku.

Musím říct, že nás opravdu nechal napínat.

Pak zhasla světla a za pomocí zvukových efektů živé kapely kostka zmizela a celý začátek písničky Only Angel se opona zvedala. Přísahám, že na ten moment nikdy v životě nezapomenu. Postupně se mi před očima zobrazovala Harryho silueta v modré mlze. Chvíli mi trvalo, než jsem se alespoň pro tu chvíli částečně vzpamatovala a začala si koncert užívat naplno.

Úplně jsem ignorovala všechno okolo, protože i přesto, že jsem byla dost v transu, jsem si dostatečně uvědomovala, že je to jedna z těch vysněných chvil, do které jsem vložila všechno a byla bych hloupá, kdybych si to pořádně neužila.

A tak tedy konečně přišel ten okamžik, kdy jsem mohla říct, že tam fakt jsem. A za doprovodu Harryho živě hraných písniček si to všechno uvědomit.

Že jsem to opravdu já, která stojí v mnichovské hale plné tisíce lidí.

Že jsem to opravdu já, která je součástí publika, které se na pár chvil proměňuje v duhu a spolu se všemi sleduji Harryho vděčný úsměv. 

Že jsem o opravdu já, kdo se stejně vděčně usmívá s ním.

Že jsem to opravdu já, kdo do pozdních nočních hodin sledoval všechny ty videa a doufal, že se toho taky jednou stane součástí.

Že jsem se toho opravdu součástí stala. 

Omluvte kvalitu, jde pouze o vzpomínku.

Harry je pro mě jedna z obrovských inspirací a neskutečně ho obdivuji za to, jaký je.

A to, že Harryho podporuji, neznamená, že miluji jen jeho hudbu a hlas. Mám ráda jeho osobnost, tím kým je, jak vystupuje, tím jak je sám sebou a nebojí se toho. Nebojí se toho a lidi ho za to milují.

Byl to obyčejný kluk s brigádou v pekárně, co se nebál a v šestnácti vystoupil v talentové soutěži. 

Stal se členem kapely, která se proslavila po celém světě.

A pořád je to ten kluk, co pracoval v pekárně, jen dělá neobyčejné věci a dokazuje nám všem, že my je můžeme dělat také. Jsem tak moc inspirovaná a tak moc šťastná, že ho můžu podporovat.

Na 27. březen 2018 nikdy v životě nezapomenu. Přála bych si, aby každý pochopil, jak obrovský význam pro mě tyhle okamžiky měly. Od mnichovského metra, po čínskou polívku k večeři, až po okamžik, kdy Harry z pódia odešel.
To je další, pro mě hodně silný moment, protože jsem v tu chvíli ničemu z toho, co se stalo, nevěřila. Celá hala včetně mě doufala, že to ještě není konec, že se ještě vrátí a bude rozdávat jeden úsměv za druhým. (Mimochodem, je tak krásný a má tak ostrý jawline, že jsem si při pohledu na něj asi pořezala oči.)

A pak se světla znovu rozsvítila a já pochopila, že je po všem a je čas jít. Při té vzpomínce znovu pláču.

Vzlykala jsem pak ještě dobrých dvacet minut a to tak moc, že jsem druhý den měla ty oči neskutečně vyschlé. 

Okolí na mě dost nevěřícně zíralo, ale já prostě nemohla přestat. Situaci podtrhly dvě slečny. Lucka a Leila, které za mnou přišly, protože mě poznaly. Vřele nás objaly, ale já byla tak mimo, že jsem stejně pořád brečela. Třešničkou na dortu pak byla Leila, která ke konci dodala, že jsem super a že mě má moc ráda. Tohle potěší vždycky, zvlášť, když vám to někdo řekne doopravdy a myslí to upřímně.

 Moc ráda jsem je viděla a touhle cestou bych jim chtěla poděkovat. Obě jsou neuvěřitelně sympatické.

Takže jestli jsem brečela před jejich příchodem, po jejich odchodu jsem vybrečela i to málo, co ze mě zbylo.

Kromě toho, že jsem si z toho výletu odnesla spoustu myšlenek, zážitků a inspirace na nové články, jsem tam nechala drahou powerbanku, slzné kanálky a tři jabka, který jsem upustila, když jsem běhala s igelitkou v ruce, abych se zahřála.

---

Děkuju mamce a taťkovi, že jsou takoví, jací jsou a věří mi natolik, že pro mě udělali takovou věc. Chtěla bych jim nějak dostatečně poděkovat.

Děkuju Kačce, že tam se mnou byla a vždycky věděla, kam máme jít.

Děkuju všem, kteří si stále čtou moje články, i přesto, jak málo teď vychází.

Doufám Káťo, že jednoho dne ti budu ve frontě před halou znovu vyprávět o louce, a pak spolu budeme stát v první lajně na One Direction.

Miluju Harryho Stylese a říkám vám, že ho uvidím znovu. 

Všechny čtyři je jednou uvidím společně. Nezájem, jak moc klišé to je, já ty hrozný irskobritský tanečníky totiž miluji:)))

A co z toho vyplývá?

Nevzdávejte to. Naděje umírá poslední, a i kdyby to nevyšlo, tak alespoň mějte pocit, že jste do toho dalši všechno. Uvidíte, že to jednou vyjde.

Milujte to, co děláte a dělejte to, co vás baví. Nenechte si do toho od nikoho kecat.

Milujte to upřímně a od srdce. 

Tak, jako já miluju psaní a všechny věci, které mi kdy v životě vykouzlili úsměv na tváři.

Mějte se krásně.

Sára.

All the love.

xx

Read More