JE TO V POHODĚ

Předem bych ráda zmínila, že počítám s kritikou a s tím, že ne všechny názory se budou shodovat s mými, protože jsme každý z nás úplně jiný.

Tohle je článek o tom, jak to vidím já, jen doufám, že to nevyzní příliš lehkomyslně.

Přeceňování.

Podceňování.

Nejistota.

Strach.

Obavy.

Úzkosti.

Otázky pro sebe samotného. Co když to nezvládnu? Co když selžu? Co když se vydávám špatným směrem? Co když se mnou nikdo nebude souhlasit? Co když se jim to nebude líbit? Co když...?

Dospívání je složité a já sama si nejsem jistá, jestli o tom můžu v patnácti psát. Hlavní pro mě však je, že se nebojím vyjít ven se svým názorem ani se svými osobními pocity, i přesto, že se nějaké ty obavy vždycky najdou.

Měla bych zmínit, že pro mě vůbec není snadné tohle sepsat a vydat, ale alespoň se o to pokouším.

Tenhle článek vznikl úplnou náhodou cestou vlakem z Ústí nad Labem. Polovinu druhého prázdninového měsíce mě pronásledovaly myšlenky ohledně toho, jakým směrem se ubírám, jak chci pokračovat a co mám dělat se svým blogem, když mám pocit, že se lidi nezajímají. 

Připadalo mi to tak. Měla jsem pocit, že lidi neinspiruji a že v tom nevidí to, co chci předat. Že to není podle mých představ.

Sepsat totiž vlastní a nejosobnější pocity pomocí slov tak, aby to bylo slovosledně dobře, je často neskutečně složitá věc.

Jednoduše jsem se ubírala k závěru, že tenhle blog skončí. Že přestanu s tímhle vším, a že jsem se ocitla v bodě, kdy nevím, kam dál a že to k ničemu není.

Pak ale stačila pouhá cesta vlakem, abych se přesvědčila, že to nedokážu udělat. Vím, že moje příspěvky tady nejsou tak časté jako dřív, ale vždycky to má svůj důvod. 

Cokoliv, co napíšu se musí stoprocentně ztotožňovat s tím, jak to chci sdělit, musí to být upřímné a přesně podle mých představ, což je často složité, téměř až nemožné.

Proto bych vám chtěla říct, co jsem si z tohohle menšího ,,tvůrčího" smutku odnesla.

Až budete chtít přestat s něčím, na čem pracujete dlouhou dobu, zamyslete se nad pár věcmi. Ta hlavní je, proč to chcete udělat a jestli se vám opravdu uleví, když s tím přestanete. Jestli je ten důvod smysluplný a není jen jedním z těch stavů sebekritiky, kdy si nepřidáte dost dobří pro nic a pro nikoho.

A hlavně se zamyslete nad tím, proč jste vlastně začali? Jak dlouhá a náročná cesta to byla a co vám předala?

Problém je, že v patnácti člověk dle mého názrou nemůže tak úplně vědět, jestli to, co dělá je správné a ubírá se dobrým směrem, a jestli se nenajde někdo, kdo vám to bude vyčítat a zpochybňovat vaše rozhodnutí. A jestli to nejste především vy, kdo nejvíc pochybuje.

Člověk se denně může setkat s různými, úplně novými situacemi, které sice nevypadají příliš zásadně, ale něco si z nich odnést můžete.

Pak jsou tu ty zásadnější změny. S jednou se teď potýkám - konec základky, nástup na střední a všechno, co do toho zapadá - od rozhodnutí kam, po přijímačky až po seznámení s kolektivem a novým studiem a spousta dalších změn doprovázených osobními úzkostmi a stavy, se kterými se během toho můžete potýkat.

To všechno mě osobně vedlo k tomu, že jsem se podceňovala a zvednout hlavu vzhůru a říct si, že je to v pohodě, je těžké. Zvláště pokud máte pocit, že všichni ostatní okolo vás tohle všechno zvládají mnohem lépe, než vy. Pořád je to těžké.

Měli byste vědět, že mně na mysl padla i další věc, která by za tímhle vším mohla stát a od které se další věci mohou odvíjet.

SEBELÁSKA.

Tenhle pojem se na sociálních sítích stal skoro až otravným businessem, o kterém se neustále dokola píše a občas to ztrácí pointu a vypadá to jako umělé dodávání sebeodvahy.

Protože já taky necpu světu, že se mám ráda i s tím, že bez brýlí nevidím, že jsou moje vlasy na nic když prší, že mám mezi zuby mezeru a nemám hezký obočí, který by splňovalo nějaký smyšlený Insatgramový pravidla. Že jsem smířená s tím, že mám spousty alergií a ekzém, se kterým jsem většinu dětství strávila v nemocnici.

 Je těžký si říct ,,mám se ráda." 

Tak mi (si) řekněte, máte se fakt rádi nebo to říkáte jen tak, aniž by jste si byli jistí? A když na sobě vidíte chyby, máte snahu je napravit? A když víte, že se s tím nejspíš moc udělat nedá, snažíte se to přijmout a netrápit se tím?

Jasný, já vím, že je to těžký. Tyhle věci ale nemusíte dokazovat ostatním lidem, dokažte to sobě.

Děláte to pro sebe.

Mám v plánu udělat jednu věc a vy byste to měli možná zkusit taky. Už jsem to i někde četla, takže tuhle fajn věc praktikuje víc lidí, což je super. Nemusíte to psát v těžkých chvílích. 

Napište to kdykoliv.

Vezměte si papír a tužku a sepište seznam věcí, které na sobě nemáte rádi, které vás trápí a pak zkuste přemýšlet, jestli se s nimi dá něco udělat.

Potom napište seznam věcí, kterých si vy osobně na sobě vážíte, a přemýšlejte nad tím, jestli jde něco vypilovat a dělat to ještě lépe.

A co seznam věcí, které vás dělají šťastnými?

Nebo si vypište, čeho byste chtěli dosáhnout, i kdyby to byly maličkosti.

Všechno si to s datumem dne, kdy to budete psát uchovejte a až budete mít potřebu, pročtěte si to. Změnilo se něco? Pokročili jste?

Je to těžký? Já vím. Ale je to v pohodě.

Je v pohodě se občas cítit pod psa. Je v pohodě občas ztratit motivaci. Je v pohodě se ztratit sám v sobě. Je v pohodě brečet v noci do polštáře. Je v pohodě mít svůj vlastní názor a za ním si stát. Je v pohodě být sám se sebou spokojený. Je v pohodě měnit svoje priority. Je v pohodě, že nesplňujete představy okolních lidí o tom, jak byste měli vypadat, co byste měli poslouchat a o co se zajímat. Je v pohodě pracovat na vlastních chybách. Je v pohodě selhat. Je v pohodě si občas nepřipadat v pohodě.

Mám špatný orientační smysl a netrefím v cizím městě ani s navigací.
Potýkám se s problémem naslouchat druhým a předávat jim rady, protože často sama nevím, a pak si připadám jako úplně zbytečná kamarádka.

Bojím se poznávání nových lidí a líp je mi s těmi, co mě znají alespoň pár let, protože mě skličuje strach, že mě někdo nepřijme, že nikoho nezajímám a nudím je.
Mám skoro až úzkost z oslovování cizích lidí, třeba když se musím někde ve městě na něco zeptat.

Občas přehnaně všechno řeším a k ničemu to nevede.

Šíleně mi ubírá sebevědomí tělocvik, i když vím, že mi jde něco jiného.

Někdy se příliš přecením, a pak se zklamu.

Někdy se podcením, a pak se taky zklamu.

Miluju psaní, miluju naivní romantický knížky, miluju Irsko, podzim, seberozvoj a jedinečný koncertový chvilky. Miluju ten pocit, když něco dokážu a mám z toho radost i bez potřeby toho, dokazovat to všem ostatním. Mám na sobě ráda to, že se umím učit z vlastních chyb a že mi připadá v pohodě, nemít občas sílu vysvětlovat lidem, jak fungují moje myšlenkový pochody.

Chtěla bych moderovat, psát a zlepšovat se ve všem, co mě dělá šťastnou.

Nezapomeňte, že nemusíte dosahovat těch nejlepších výsledků, k čemu vám to bude, jestliže vás to úplně vysílí?

Najděte něco, co vás bude bavit, dodá vám to sebevědomí či radost a pusťte se do toho. Rozvíjejte se.

 Dejte tomu čas a zkuste se mít rádi. Zní to jako jeden z těch rádoby selflove příspěvků na Instagramu, přitom to má svůj smysl a potencionál a záleží na vás, jak si ho vyložíte.

Mějte sny a cíle a následujte je. Nezapomínejte, co je pro vás důležité. A myslete i na ostatní.

Zjistěte svoje limity a zkuste je občas překročit. Věřte si. Zapracujte na vlastním strachu a vyhrajte nad ním. 

I malej krok může znamenat velký věci.

Jako třeba já, která svůj limit překonala tím, že dopisuju poslední řádky tohohle článku.

Rozumím tomu, že máte pocit, že vám slova jedný obyčejný holky nepomůžou. 

Ale i já vím, že spadnout na dno je v pořádku a mít vůli zkusit to znovu taky. To, že se vám něco napoprvé nepodařilo neznamená konec všemu. To, že vám něco nejde a ostatním ano, je úplně normální.

Ne, nevidím všechno vždycky slunčíkově a perfektně.

To proto taky vznikl tenhle článek..

Poděkování patří každému, kdo to dočetl až sem. Moc to pro mě znamená.

Tak se toho nebojte.

Já vám věřím.

Hlavní je, jestli vy sobě taky. 

Speciální poděkování patří Luce Klímkové, která mi do hlavy vnesla nápad zamyslet se nad pojmem sebeláska. Sdílejte svoje příspěvky na Instagram s #laskuprosebe, věřím, že to má smysl, že je Lucka skvělej člověk a tohle všechno má nějaký smysl a potencionál. 

A nezapomeňte, že mít se rád není potřeba všem dokazovat. Lucky projekt funguje proto, aby se ukázalo lidem, že mít se rád je v pohodě a správná věc.

Dospívání je těžký, plný velkých změn, obtížných kroků a překážek. A já vám chci říct, že v to nikdy nejste sami. 

 

A děkuju všem, kteří mě drží na vodou, když neumím chodit ve svých myšlenkových pochodech.

Děkuji.
Sára. xx

Read More