 |
| @a.kncn |
Věděla jsem, že tahle doba jednou přijde. Že se mě budou lidi ptát, jestli mě můj blog ještě baví, a proč už tolik nepíšu.
Na úvod to teda ujasním - baví. Baví mě to. Můj blog je něco, co mě provází už třetím rokem a něco, kde jsem to byla už od začátku já a psala jsem o tom, co mi zrovna přišlo dobrý.
Teď mi přijde dobrý říct, že se tohle lidem prostě děje.
Místo toho, abych svoje upřímný myšlenky publikovala veřejně, jsem se uzavřela a články ubývaly, zatímco stránky mýho deníku přibývaly. Často jsem měla pocit, že je tenhle blog prostě úplně mrtvej, a že kdybych přestala, nikoho by to nezajímalo.
Musela jsem chvíli přemýšlet, než mi došlo, jaká je skutečnost.
A taky jsem si musela sednout na pár minut s jedním člověkem, kterej mi potvrdil myšlenky, které jsem potvrdit potřebovala.
Kdybych přestala psát svůj blog, možná by to nezajímalo nikoho kolem, ale zajímalo by to mě. A je něco důležitějšího? Není. A tak jsem si řekla, že je to v pořádku, že přijde čas a já zas přestanu mít pocit, že jakýkoli řádek napíšu, ten taky musím okamžitě smazat.
A dala jsem čas sama sobě.
V dnešní době sociálních sítí má člověk k dispozici hromadu inspirace, spoustu motivace, ale taky kritiky, přirovnávání a spoustu věcí, které nás užíraji a vy pak místo toho, abyste byli tím, kým chcete být, jste tím, kým si myslíte, že byste být měli. A to je nejen hrozný, ale i smutný.
A tohle já dělat nechci.
Člověk by měl mít na paměti, že ať dělá cokoli, vždycky to dělá pro sebe, za sebe a měl by to tak cítit.
Když jsem si tenhle blog v roce 2016 zakládala bylo mi třináct let a mou vizí bylo, abych měla pořád větší a větší čísla.
Ale když jsem se na základce v devátý třídě sekla, sekly se i statistiky. A já si naštěstí uvědomila, že statistiky jsou jen čísla. A že i kdyby si tenhle blog četla opravdu jen hrstka lidí, bude to v pořádku.
Budu to psát. Ne tak, jak bych to psát měla. Ale tak, jak to psát chci.
A já bych si přála, aby se mi podařilo pomocí budoucích článků pomoct i vám. To, že mě provází úzkost z toho, že ne všichni se mnou budou souhlasit. S tím bojuju tím způsobem, že to jdu právě teď publikovat. Chtěla bych začít vydávat něco novýho. Jak často a jak pavidělně budu psát, to netuším. Ale psát potřebuju a chci. Psát něco, co se mi honí hlavou, a o čem se lidi bojí mluvit. Kdy s tím začnu, to nevím.
Možná jsem začla právě teď.
 |
| @a.kncn |
