- Chtěla bych vám jen říct, že tohle je oficiálně můj první článek, kterej byl původně zápis mýho deníku
Slýchám to neustále, nejen od ostatních, ale i od sebe samotný. Jak pořád toužíme po něčem, co nemůžeme mít. Jak chci všechno hned a zapomínám, že to možná bude stát nějaké úsilí, ať už jde o materiální věci, nebo nějaký pocit vlastního úspěchu.
Možná je fajn mít kromě novýho páru bot a iPhonu, kterej se sám od sebe nezhasíná (jako uštetřilo by mi to sice nervy, co si budem..) i něco, co možná fakt potřebujem, aniž bychom o tom věděli.
- Místo, kam můžete jít vždycky, když vám svět přestává rozumět. Někam, kde můžete být sami se sebou.
- Zájmy, do kterých rádi investujete čas a stojí vám za vykročení z vlastního komfortu.
- Někoho, o koho se budete moc opřít kdykoli. Někoho, komu věříte, a kdo vás neodsoudí.
- Dobrej playlist písniček, kterej při jakýkoli náladě i po miliontým poslechu zní pořád stejně skvěle
- Ty maličkosi, který se vám denně nabízejí
- A hodí se mít i dobrou knížku, který nezradí, ani když jí znáš od začátku do konce a od konce do začátku
Vlastně je na vás, co považujete za důležité a mně je do toho velký kulový... A taky se nejspíš postupem času spoousta bodů upraví, nebo změní úplně. To je bežná věc.
Častokrát se trápím kvůli otázkám, na který nedokážu najít odpověď. Často mívám pocit, že nikdo kolem mě nezná slovo trápení, ale přitom je až děsivý, kolik toho v sobě člověk denně nosí, aniž by to na sobě dával znát.
Každej jsme nějakej, a každej svoje splíny prožíváme jinak.
Je ale moc dobrý vědět, že ač to tak občas nevypadá, nikdy v to nejsi sám. Neznám návod na to, jak být v pohodě, když se zrovna nezdá vůbec nic v pohodě.
Možná zkus otevřít oči a vnímat to, co kolem sebe máš. Zachyť ten smutek, než se tě zmocní.
To dělám zrovna teď. Sedím na kameni, píšu tohle, a už teď vím, že to vydám, ať z toho vznikne cokoli. Možná, že na tomhle místě napíšu svou první knížku. Kdo ví?
A už dlouho jsem se na svým blogu neotevřela. Tak abyste věděli. Když splín a okamžiky, kdy se necítím úplně fajn ani sama se sebou, chytnou mě..
Jdu pryč. Rozmlouvám sama se sebou, hledám úplně ztracený písničky.
A píšu dopisy lidem s vědomím toho, že si je nikdy nepřečtou. Raduju se z počasí, toho, co mám. A taky z nadcházejících koncertů. (Však ještě aby ne!)
Bez ohledu na to, jaký problém zrovna řešíš, ho nikdy nepodceňuj. Někdy se vyřeší sám, někdy ho ale budeš muset nakopat ty.
Teď bych snad i sama sobě ráda připomněla, že byť jsou dny, který se nezdaj vůbec dobrý, nebuď toxickej na lidi, který za to vlastně vůbec nemůžou. Právě ty nejobyčejnější věci, jako to, že si s někým sedneš a vyslechneš ho, prohodíš vtip, nebo se usměješ, můžou ten den udělat někomu o velkej kus hezčí, než se zdál, že bude.
Za příklad beru nějakýho týpka v Penny. Na svý kartě jsem neměla už ani těch 31 korun a tak nějak automaticky jsem očekávala, že mě týpeček vynadá, ať jdu svůj nákup vrátit a pošle mě do pryč.
A já řekla: ,,Tak tohle je trapas."
A on řekl: ,,Však jsme lidi, ne?"
Škoda, že mě tenhle přístup skoro až šokoval, přitom by asi zase tolik neměl. Ale bylo to prostě hezký.
Nebo lidi, kteří nemají ani tušení, jak se jmenujete,co vám úplně bez řečí natočí na vlastní mobil setkání s vaším oblíbeným člověkem a mluví s vámi, jako byste se znali roky. To prostě potěší.
A teď upřímnej důvod, proč nevycházely články...
Občas potřebuju místo článku napsat hromádku dopisů lidem, kteří nemají ani ponětí, že je pro ně někde schovaná hromádka dopisů.
Občas nevím, co si počít.
Občas mám pocit, že nesu na ramenou všechnu tíhu světa a moje myšlenky a nekonečný otázky mi nedávaj spát.
Ale vím, že je to v pohodě, a že v tom nejsem sama.
Hodně štěstí.
A cenim si každýho, kdo sám ocení tyhle řádky a to, že jsem se po dlouhé době zvládla otevřít a sepsat svoje myšlenky, aniž bych je ihned zaklapla do sešitu..
Děkuju.
Sára.
