Z BLÁTA DO LOUŽE (ROK 2020)

Kdyby byl rok 2020 takový, jaký jsem ho očekávala, tak by úvodní fotografie tohohle článku nejspíš tvořila fotka z dalšího koncertu Kodaline, vyprávěla bych, jaký dobrý zmrzliny jsem jedna v Itálii, popisovala moje dojmy z koncertu Harryho Stylese, a že jsme zvládly vyčkat v prosincovým mrazu na vysněnej koncert mojí mamky.
Taky bych určitě zmínila, kolik hvězd jsem přes léto spočítala se svým klukem, a co jsem si nechala zahrát v baru k osmnáctinám.

Jenže jsou věci, se kterýma nepočítáš a nedokážeš se na ně připravit.
Něco jako když Tom Odell začne hrát v rádiu.

I když byl tenhle rok možná z bláta do louže, byl plnej stejskání a taky zklamání, ve mně to probudilo i spoustu vděčnosti.
Namísto toho, abych vám měsíc po měsíci vyprávěla, co jsem dělala, řeknu to takhle:

Stála jsem ve svých nejoblíbenějších černých šatech na nástupišti. Byl leden, byla mi zima, ale cítila jsem se velkolepě. Těšila jsem se a bylo mi fajn. Když jsem nastoupila do vlaku, průvodčí mi řekla, že mi to sluší a ať na sebe dávám pozor.
Podpatek mi uvízl v mezeře mezi dlažebníma kostkama a Verča mi pomáhala se odtamtud dostat. Obě jsme se na tenhle večer fakt těšily, to si pamatuju moc dobře.
Řekl mi, že jsem princezna a koupil mi pití.
 Ruku v ruce jsme beželi sálem,  a já se smála a přemýšlela, jestli se tohle fakt děje.
Anička na stole počítala drobný, co našetřila od babičky, aby si mohla koupit drink. Protože jeden je málo, ale deset zase moc. Pak hráli Non Stop od Michala Davida, tak jsem se s falešnou extrovertností zapojila ke svým Gyholi ženám a zajisté všechny obohatila svými dechberoucími tanečními kreacemi.
Hezkej to večer, škoda, že mám v těch vzpomínkách trochu mlhu.
Jo, já zapomněla zmínit, že to byl Gyholi ples.. Pěknej večer, co si budem.
 

                                                   

Čím víc jsme byli doma, tím víc jsem byla v lese. Chodila jsem tam psát, brečet nebo se smát. Pozorovat veverky a zkoušet meditovat. Neúspěšně.
Začala jsem cvičit, protože byla asi dobrá konstelace hvězd na tohle rozhodnutí.
 

Štěpina si zlomila nohu a já začala jezdit ke Koudelkom. Nutno podotknout, že to byly jedny z mých nejoblíbenějších okmažiků v tomhle roce. Byly tak dobré, jako místní šopský salát, haha! ♥
 

Nechala jsem se ostříhat, neboť změna je život a  nalila jsem si Becherovku do bezový šťávy.
Moje milá Verča za mnou přijela do Chocně, že prej ,,na votočku."
K takovým lidem, co k vám jednou na votočku tři hodiny tam a tři hodiny zpátky, k těm se nikdy neotáčejte zády.
 

Když přišlo léto, zjistila jsem, že je dobrý opít se v Rovni, jelikož zde vedou všechny cesty jenom rovně.
Uvědomila jsem si, že některý lidi mi prostě chyběj, třeba ti, co se mnou jezděj v sedm ráno busem a nevadí jim, že rána nebývají mou oblíbenou částí dne.
 

Taky jsem kupovala spoustu panáků - vždycky jsem se napřímila, abych navodila dojem, že jsem dospělá a zodpovědná bytost. Myslím, že jsem spíš působila dojmem někoho, kdo míchá mnoho druhů lihovin a předstírá, že tomu rozumí.
Jo a dala jsem si pivo v deset hodin dopoledne, protože fotbal mi nic neříká, ale pivo znělo jako dobrej způsob, jak se z toho ulejt. Musela jsem předstírat, že rozumím kopané, ale pravda je taková, že mi toto sportovní odvětví zůstane navždy záhadou No jo, co se dá dělat.

<3

Jednoho letního rána jsem zažila svůj první rozchod. Rozhodla jsem se svoje emoce ventilovat do poezie, a tak jsem nalezla kousek svýho ztracenýho já.

Léto pokračovalo dál a začala to bejt sranda.
- Zpečetila jsem dlouholeté přátelství tím, že jsem šla s Verčou na rande. Teda, Verča randila a já tam byla taky, takže to bylo hrozné, ale pak jsem si koupila kabelku, tak už to bylo trochu lepší.
- Tradičně jsem odjela na Slovensko za svou jedinou slovenskou čtenářkou a kamarádkou Sofií.
- Viděla jsem spoustu výhledů, napsala spoustu básniček. No prostě další hezký léto..

Na podzim v říjnu jsem vstoupila do života dospělých. Oslavila jsem osmnáctiny místo v baru v naší garáži.
Mimochodem, život dospělých není moc zajímavý, všichni chtěj vidět občanku, a když jim sebevědomě prokážu svůj věk, tak jen hrozně dlouhou dobu zíraj a přemítaj mezi mým obličejem a mou hodně neaktuální fotkou na občance.
A věděli jste, že si nesmíte zapomenout studentskej průkaz, když chcete jet vlakem na studentskou slevu? Rozvrh hodin průvodčího nezajímal, tak mi napařil 80% přirážku, v den mých narozenin.. Jsem to hned od začátku vzala se vskutku zodpovědným přístupem. Ostatně jako vždy.

---

 Nejspíš se všichni shodneme na tom, že byl náročný rok, ale když se na to podívám zpětně, mělo to tak zkrátka být a změnit už se to nedá.

Opět jsem se přesvědčila, že se ty nejlepší věci často dějou, když si je vůbec neplánuješ.
A přesně díky tomu, že se tyhle věci občas stanou, jsem měla možnost potkat někoho, kdyo ve mně probudil novej druh vděčnosti. Někdo, kdo má rád pejsky a pustí si kvůli mně Kodaline.
Západy slunce taky bejvaj hezký, i když si je člověk nenaplánuje.

 

Viděla jsem spoustu západů slunce, obejvila nespočet alb, umělců a písniček a jsem si zase o kousek blíž.

---
Já jsem vděčná, protože ty dny, kdy všechno není takový, podle našich představ, nám něco můžou předat, ať chcem nebo ne. 

Nic netrvá věčně... Ani kocoviny. Naštěstí.
Tak ať je rok 2021 dobrej. Lepší. Ať jsme zase na koncertech, prosím.
A doufám, že se vám bude dařit. 
Děkuju za přečtení mýho občasníku..
Mějte se.
Sára.

 

 

Read More

O SEBELÁSCE

 Zdravím Vás. 

Během psaní tohohle článku jsem nohou zavadila o odpaďák a jeho obsah si vysypala na koberec.
Pokud dovolíte, nejprve potřebuji celý tenhle článek nějak správně uvést. To asi nebylo ono...
Kolem mě se válí spousta papírů s poznámkami, a některé jsem si dokonce nalepila i na postel, abych na ně viděla a nezapomněla na nic, co bych tady chtěla zmínit. Jak tady sedím a pročítám svoje barveně podtržený texty, připadám si jako při přípravě k nějaký náročný zkoušce, což vlastně tak trochu je, protože napsat článek na tohle téma, bylo pro mě dost velkým oříškem a možná právě proto píšu už sedmý pokus o jeho zpracování.
Abych neztratila vlnu kreaitivity, se kterou jsem se dneska srazila, poslouchám jednu a tu samou písničku pořád dokola, abych se zvládala soustředit na psaní, a ne na texty písniček.

Moc ráda bych psala spisovně, ale obávám se, že to nevyjde, protože mě to strasně brzdí v psaní myšlenek. Takže, když napíšu místo slova hezký ,,hezkej" tak mi to nevyčítejte.
Svoje knižní výrazy, o kterých ani nevím, že je zvládám sesmolit, si schovávám na svou první knihu.

Po celou dobu práce na tomhle článku jsem neposlouchala žádný podcast, nebo nečetla žádné texty o tom, co sebeláska znamená podle jiných lidí, jednoduše proto, abych tím nezkreslila, to co chci dnes napsat.
---
Sebeláska není samolepka, kterou si nalepíte na čelo a všichni o vás budou vědět, že máte sebevědomí na rozdávání a nic vás nerozhodí.
Sebeláska je proces a je to uvědomění.
Já to vím, protože ještě nedávno jsem s tímhle vším bojovala taky. No.. a teď sedím a  píšu o tom článek, který si může přečíst úplně kdokoli.

Ještě bych ráda zmíníla, že původně jsem plánovala seškrtnout svůj příběh z dětství, abych nezněla přehnaně lítostivě, ale znamenalo by to, že bych ochudila tenhle článek o maličkou část mého příběhu, který k tomu rozhodně patří. 

Tady máte ten malej kousíček z mýho já.
- Když jsem byla malá, nechodila jsem ze zdravotních důvodů do školky, dokonce ani do první třídy. Kolektivy dětí se vždycky tvořily beze mě, zatímco já se snažila připojit a předstírat, že přesně vím, jak se hraje vybíjená.
Byla jsem přesně to dítě, které do týmových her vybírali jako poslední. Automaticky jsem začala věřit, že se nikdy do kolektivu připojit nedokážu.
Dodnes mám v hlavě spoustu vzpomínek. Třeba svou první pětku z matiky, která byla už v první třídě. Tenkrát jsem si přála propadnout se do země. Všechny moje příklady byly správně, jenže jsem nevěděla, co je pětiminutovka, ani jak se to řádkuje, protože jsem to jednoduše vynechala, kvůli jedný z mnoha návštěv nemocnice. A proto jsem dostala svůj první plnej počet, zatímco ostatní měli svoje jedničky s razítkama berušek. Mlčela jsem, i když jsem věděla, že to není fér. Bála jsem se projevit. -
 

Dneska už ale vím, že to, co se dělo před spousty let, ze mě nemusí dělat člověka, jakým jsem dnes. 

Myslím si, že si v sobě něco podobného nese každý z nás, ať už je to cokoliv. Jen prosím, nenechte to cokoliv, aby vám neumožňovalo se projevit, nebo vás mělo v něčem zastrašovat.

Já se bojím, že to zní spíš chytře, než upřímně. To jsem nechtěla teda.

Moje cesta k sebelásce by se dala porovnat k učení se cizího jazyku, kdy všichni doporučují odjet do ciziny a naučit se v tom chodit sám.
Tak já odcestovala do prváku na planetu gympl, kde jsem ve své třídě doopravdy znala 0 lidí a z celé školy jen jednoho jediného člověka. Než jsem se stihla rozkoukat, rozkoukala jsem se až jsem se z toho zakoukala. Bylo to snové, až na to, že v romantických filmech to nekončí: ,,Sorry mám holku, ale moc si toho vážím." Toto neočekávané rozuzlení nemělo příliš šťastný konec, ale v tu chvíli to líp dopadnout nemohlo.
Docela dost mi to snížilo sebevědomí, chvílema jsem to nazývala zkouškou dospělosti, ale je to blbost, protože každá náctiletá holka se prostě někdy zakouká do naprosto nevhodného chlapce. (Nechtěla jsem použít slovo blbeček).

Jak šel čas, začala jsem zjišťovat spoustu věcí.
Sama jsem navštívila svůj vysněný koncert, protože můj Romeo měl svou Julii a nemohl tam se mnou jít. To byl můj úplně první viditelný krok.
Vám se to může zdát jako hloupost, ale jít sama na koncert mi doopravdy a nefalšovaně zvedlo sebevědomí.
No.. a spousta dalších báječných příběhů, co mi připadají jako nějaký špatný film z Netflixu, mě dovedly až do bodu, kdy jsem schopná vám následujícími řádky snad aspoň trochu pomoct, pokud máte pořád problém mít se rádi.

Nemyslím si, že je to všechno jenom o smíření se s tím, jak vypadáme, ale i tom, čemu věříme, co pro sebe děláme a jak se cítíme.
A namísto projíždění sociálních sítí a uvažování o tom, co my nemáme, a co ostatním můžeme závidět, je lepší zaměřit se sám na sebe, a na to, co máme a kdo jsme.

Být na vašem místě, už mám těhlech řečí plný zuby, a tak radši jednoduše sepíšu v bodech, moje osobní tipy, které jsem sama objevila, a o kterých vím, že opravdu fungují. Tedy, alespoň u mě.

ČAS O SAMOTĚ
Introvertění v lese na dece s deníkem v ruce a vypnutým telefonem patří mezi mou oblíbenou činnost. Vím, že čas trávím smysluplně a zároveň pro sebe něco dělám. Do deníku buď tvořím něco nového, nebo prostě jedoduše lelkuju a přemýšlím. Zkoušela jsem i meditace.

VOLNOČASOVÁ AKTIVITA
Podle mě se nedá prostě jenom chodit ze školy a do školy a čekat na víkend, až si budu moct přečíst knížku nebo si jít zacvičit.
Takže ať je to cokoliv, nezanedbávejte to, co vás baví, protože tím vlastně kašlete i na sebe.

SMUTNĚNÍ
Co si budem, po takovým rozchodu asi není všechno úplně stabilní. Ale ať jde o rozchod, nebo o cokoliv, kvůli čemu se cítíte smutní, tak se prostě ,,vysmutněte." Takhle tomu říkám já. Jde o to, že to prostě prožijete, pustíte si High Hopes od Kodaline, nebráníte se tomu, vybrečíte to a jdete dál. Je v pohodě, se někdy necítit v pohodě. Bez smutku, bychom totiž stejnou vahou nepociťovali radost. Tak se nebraňte žádný emoci, ale zároveň jí nepodléhejte moc.

PŘÍJÍMAT
Přijímat a respektovat svoje povahový rysy a vlastnosti.
Nebo si mám snad nadávat za to, že jsem podělanej introvert?

ZKOUŠET NOVÝ VĚCI
 To už nechám na vás, jestli se do něčeho pustíte.
Kulturní vsuvka: V říjnu jsem k narozeninám dostala látkovou tašku s nápisem: ,,Jsem na cestě do fitka, fakt." Tenkrát jsem se smála a byla přesvědčena, že bych se nikdy nepřidala ke všem těm zpoceným muskulaturám, co tam zvedaj těžký váhy. (To nemělo vyznít urážlivě.)
Tak hádejte, kdo se překonal a fakt tam chodí. Teda... těžký váhy nezvedám a zpocená muskulatura taky nejsem, ale o to tady v tuhle chvíli ani moc nejde.
Jde o to, že jsem začala cvičit, přitom mi ještě před nedávnem hrozila skoro trojka z těláku a k pohybu jsem měla nevyslovitelný odpor.

Asi úplně poslední tip - buďte na sebe hodný, když se něco nedaří hned. A všechno, co dělate, dělejte pro sebe, ne pro ostatní. Zaměřte se na to, co máte.
Není tady jediný důvod, proč o sobě říkat, že nemáte rádi svoje tělo, nebo že nemáte rádi sebe. Co se musí stát tak strašnýho, že je člověk tohle schopný o sobě říct?
Když nebudete mít rádi sami sebe a nebudete mí pro sebe pochopení, nikdo jiný to za vás líp neudělá.

A nevěřte instagramu. Je to jenom pár procent života lidí, který sledujete. Vím, že je snadný se porovnávat s ostatními a přát si být ,,taky tak hezká" a taky tak ,,sebevědomá" a mít taky tak ,,pěkný vztah." Jenže co když ta hezká holka bojuje se svým seběvědomím a co když ti, co mají pěkný vztah a sdílí spolu zamilovaný fotky se pomalu ale jistě rozcházejí?

Stejně jako vaše vlastní mysl a to, čemu věříte, je problém i to, co říkají ostatní.
Že tamhleta slečna by neměla jíst tolik, a tahle nemá moc dobrý vkus... A já? Já bych pro změnu měla jíst pořádně. Měla bych se přestat bát lidí, který neznám, jinak se ve světě ztratím.
Já už ale zjistila, že se nikdy nikomu stoprocentně nezavděčíte. Tak se zavděčte aspoň sami sobě.

 

Důvod k napsání tohohle článku byl jednoduchý. Slýchám od svých vrstevníků spoustu věcí, kvůli kterým si nevěří a mě to tak mrzí, že pevně doufám, že vám tenhle článek něco přinesl.
Protože když si k tomu zvládnu najít cestu já, zvládne to každý.
A není kam pospíchat. Vždyť spousta uvědomění teprve přijde.
Stejně si myslím, že si na spoustu věcí člověk přijde sám.

A nikdy v tom nejte sami.

Pro tuhle chvíli je to všechno.
Vím, že tak jak to vnímám dneska, to nemusím vnímat za měsíc, ale jsem nesmírně ráda, že se mi podařilo dopracovat se k závěru.

Já strašně doufám, že to někomu pomůže aspoň zapřemýšlet.

Tak se mějte (rádi) hezky! ♥ 

Ať se daří.

Po dopsání posledního řádku jsem nadšeně vykřikla: ,,Ty vole, mám to!" a šla jsem si pustit Magic od One Direction. (Poznámka autora)

Read More

ČLÁNEK SE ZTRACENOU POINTOU

Zjistila jsem, že je snažší o věcech mluvit, než o nich psát.

Protože když o nich mluvím, vím, komu to říkám a nejspíš v něm spatřuju důležitou osobu. 

Články nevydávám tak, jak jsem si přála, protože se pořád hledám, a když už si myslím, že to mám, že jsem to našla, tak zjistím, že to zase není tak úplně ono. 

Vadí to vlastně něčemu?

Když se svěřím s tím, že chodím k psycholožce někomu, kdo mě nezná, mám velkou potřebu se automaticky začít bránit. 

A to by se nemělo stávat. 

Když je člověku 17, začíná se pohybovat ve světě dospělých, i když to ještě není ,,ofiko." 

Je to zvláštní doba mezi obdobím velkýho snění  a obdobím zodpovědnýho života, stabilního zaměstnání a spoustu dalších jiných věcí. 

Většina mých vrstevníků musí znát fráze dospělých, kdy se nám mezi řečí svěřují, že by ,,dali všechno proto, aby jim bylo zas 18." 

Nebo: ,,Užívej si toho co máš, přibudou ti starosti." 

A když brečíte, protože vás trápí první láska, odpověď, že takových ještě bude, neuklidňuje. 

Přichází to všechno strašně rychle a neočekávaně. 

Nejsou tady ty jistoty.

Holka, která se dívala na záznamy z koncertů bezstarostně věřila, že je všechny taky jednou prožije. A prožila. 

Stejný člověk, co se považoval za snílka s úryvkem textu oblíbený písničky na triku, se o pár měsíců později musí rozhodnout, kým chce být v budoucnosti a jaké uplatnění si najde se zvolenou školou. 

V hlavě místo snění o meet&greet se Shawnem Mendesem, na který jsem si chtěla šetřit do zavařovačky od okurek, přebíhaly představy a myšlenky o tom, jestli mám vůbec na to, abych usilovala o obor, který mě zajímá. O tom, kdo budu za pár let. 

Přitom daleko důležitější je, co je teď. 

Chtěla jsem si smazat blog, vyměnit školu a doufat, že to bylo skvělý rozhodnutí. Ztratila jsem kamarádku, protože se začala chovat jinak a neuměly jsme si porozumět. Myslela jsem si, že to byl krok vpřed, ale pak jsem si jedno ráno nandala ponožky, který nebyly moje, ale mojí kamarádky a všechno mi to bylo líto. 

Blog jsem si ani po čtyřech letech existování nesmazala, školu jsem nevyměnila. 

Protože, když se vás někdo zeptá: ,,Fakt to chceš udělat?" 

Správná je většinou ta odpověď, kterou nechcete říct nahlas. 

Tímhle jsem článkem jsem původně plánovala vysvětlit, proč není za co se stydět, když chodíte k psychologovi, ale dostala jsem se k tomu, že ať si procházíte čímkoli, vždycky je tady šance, že to bude lepší.

Že se člověk ztratí, aby se zase našel. 

A že je potřeba poslouchat sebe, a nezdrhat před pocity někam pryč.

A dokud máte ve skříni ponožky svýho kámoše, zvažte, jestli není lepší mu zavolat. 

A pokud se někdo (já taky) cítí zmateně.

Tak jen prostě chci říct..
Je v pohodě, mít někdy pocit, že není v pohodě vůbec nic. 

V roce 2017 jsem psala svýmu učiteli na občanku sloh. Psalo se v něm, že je mým aktuálním cílem, podívat se na koncert Shawna - ,,protože je to můj idol." 

Za rok mně na nástěnce visely vstupenky na jeho koncert, a taky jsem nevěděla, že se to stane. 

Ed Sheeran zpíval v metru. (A kdyby metro umělo zpívat, asi by teď zpívalo pro Eda Sheerana). 

Potom, o několik let později desítky tisíc lidí zaplnily metra všude po světě, protože Ed Sheeran je dneska hudební ikona moderní hudby. 

A když Ed zpíval v tom metru a neměl na nájem, tak to podle mě asi taky nevěděl. 

Tak prostě piš, jestli tě baví psát.

Zpívej, jestli tě baví zpívat. 

Běhej, jestli rád běháš. 

A nehledej pointu tohohle článku, protože já jsem jí asi teď taky ztratila. 

Další vypravování příště.🌙
Sára 

Read More