první řadě se omlouvám, že jsem nevydala článek přes čtvrt roku. Svoje odůvodnění to má a doufám, že si to teď odčiním.
Upřímně vždycky, když jsem tenhle článek psala, tak už kolem Vánoc jsem chytala takovej svůj ,,hype" z toho, kolik jsem toho stihla, vždycky jsem se opravdu hodně těšila, až se o to podělím.
Až teď mi došlo, že jste z toho nemohli nic mít a tak se pokusím to letos pojmout jiným způsobem, než tak, abych vám tu měsíc po měsíci vypisovala všechny podrobnosti.
Je sice fakt, že z těch nejmenších a nejkratších výletů většinou vznikají ty nejlepší události, ale řekla bych, že jsou důležitý spíš pro mě, než pro vás..
---
Určitě se dá vždy o uplynulém roku říct, že je úspěšný. Podle mě ale záleží na tom, jaký cíle si stanovíte, a jak moc se podceňujete, nebo přeceňujete, a co vy sami za úspěch považujete.
Teď zním chytře, nebo se o to spíš snažím, takže se konečně pokusím přesunout k jádru věci.
2019 byl dobrý rok a já si tuhle tradici v podobě shrnutí zkrátka nemůžu nechat ujít.
Chtěla jsem ho sice vynechat, protože mi ze začátku nepřipadal zas tak zajímavý, ale pak jsem se nad tím zamyslela a usoudila, že říct o roku 2019, že nebyl až tak zajímavý, je hodně nevděčný.
Řekla bych, že první polovinu roku jsem tak nějak zakopávala o vlastní rozhodnutí a ztratila kontrolu nad tím, čeho jsem chtěla dosáhnout. Ale druhá polovina roku byla ,,moje oblíbená."
Ale na tom nesejde, protože oba půlroky jsou teď fuč.
Nemám ponětí, jestli někdo z vás viděl film Marley a Já a jestli jo, tak netuším, jak dobře ten film znáte, ale v jedné části filmu, ten John co pracuje v novinách, píše sloupky a scenáristé to potom dost slušně zkrátí. A právě díky tomu, jakým způsobem tam tu část převypráví právě ten John, urychlí ten děj.
Ta scéna je teď moje oblíbená, protože přesně takhle se o to právě pokusím já.
Co se mých úspěchů týče...
Prošla jsem prvákem. Našla jsem si brigádu. Párkrát jsem odcestovala. Nafotila pár hezkých fotek. Vyházela jsem nepotřebné krámy ze svého pokoje. Navštívila 7 zahraničních koncertů. Odešla jsem z brigády. Začala jsem hrát na klavír. Zúčastnila jsem se literární soutěže. Člen skupiny Kodaline mi napsal, že jsem jeden z těch důvodů, proč by měli pokračovat v hudbě. Svoje 17. narozeniny jsem oslavila v dřevěný chajdě na zahradě. A vyhrála jsem asi 5 miliard v Monopoly. Šli jsme s taťkou do kina na Bohemian Rhapsody. Pak jsem vzala do kina svýho mladšího bráchu a rozbrečela mě závěrečná scéna Toy Story 4. Ale mám teď celkem přehled ve filmech pro děti.. A objevila jsem spousty nových interpretů..
Nevím, co za úspěch považujete vy, ale já si myslím, že kromě těch splněných cílů, je možná spíš i důležitější ten pocit z toho všeho.
Samozřejmě, že jsem v tomhle roce i mnohokrát zakopla.. třeba o vlastní rozhodnutí.
Ale všechno se děje z nějakého důvodu a tak ani to za neúspěch nepovažuju.
Jediné, co mě doopravdy štve je, že jsem nepsala víc textů, prací a článků, ale s tím už teď nic nenadělám a využiju příležitosti to letos zlepšit.
Jo a konalo se i pár neúspěšných rande. Některý se třeba (a naštěstí) nekonaly vůbec.
Ráda bych se ale ještě vrátila k těm sedmi koncertům, který jsem za loňský rok navštívila.
V březnu jsem navštívila koncert Shawna Mendese a zjistila jsem, že žádný místo na koncertě není špatný, za předpokladu, že alespoň jedno z těch míst je vaše.
V červenci jsem si splnila sen a šla sama na koncert Kodaline. Vyplývá z toho, že se nevyplatí čekat, až si někdo usmyslí, že se k vám přidá.
V ten stejný měsíc jsem šla na koncert Eda Sheerana. Je to skvělej umělec a na tomhle blogu o něm najdete článek, pokud by vás zajímalo víc.
V srpnu jsem jela na koncert Kodaline do Frankfurtu. 700 kilometrů vzdálené město a pár dnů strávených právě tam a jen s mým taťkou, jsem ihned po návratu zhodnotila jako ten nejvíc ,,fancy" výlet za celej ten rok. A taky právě tam Kodaline dostali můj text (,,dopis"), který jsem o jejich hudbě sepsala.
V září jsme se vydaly s Verčou rovnou dvakrát po sobě do Mnichova. Jednou na koncert Justina Jessa a 14 dnů potom následovala show Julie Michaels. Kromě toho, že mě pár dnů mimo domov stálo skoro všechno, co jsem si vydělala na své první brigádě, pro mě tyhle dva výlety fakt hodně znamenaly.
V listopadu byl v Praze Lewis Capaldi. A přesně tohle je ten koncert, který by měl navštívit každý, jehož playlisy tvoří převážně love songy.
Z roku 2019 si ale také odnáším pár ponaučení, která jsem si díky spoustě situacím odnesla.
Například..
Říkat ne a poslouchat sebe a svou intuici. Tím svým ne, nebo tím, že nějakou záležitost zkrátka ukončíte, sebe sami posunete dál a vybudujete si postupně cestu k něčemu novému.
Taky jsem si potvrdila, že je hodně těžké věřit lidem a udělala jsem to, co jsem měla možná udělat už dřív. Občas je hodně těžké s nějakými lidmi přestat navazovat kontakt, o to líp se však pak dokážou pěstovat vztahy s lidmi, kteří vám za to stojí, nebo potkávat úplně nové lidi.
A na závěr..
Myslím si, že je důležitá vděčnost za všechno.
Za to, že ráno můžete vstát z postele a postavit se na vlastní nohy. Za to, že na mě autobusák vždycky ještě chvilku počká, nebo že mě nechá jet párkrát a výjimečně zadarmo, pokud si zrovna nechám drobné na stole.
Vděčnost za to, že i přesto, jaká smolařka často bývám, jsou tu i dny a okamžiky, kdy se mi podaří rande a já se naučím jíst čínskýma hůlkama...
Ráda bych teď poděkovala všem, kteří článek dočetli až sem. A všem těm, kteří se mnou trávili a tráví čas.
Přeju úspěšný rok 2020, ať už pro vás úspěch znamená cokoli.
Ať zkoušíte nový věci a máte nespočet hezkých zážitků.
A ať jste vděční.
S láskou..
Sára.
