Zdravím Vás.
Nejspíš jsem potřebovala překročit nějaký svůj osobní pisatelský milník.
Lidi se mě ptali, jestli ještě pořád píšu, že jsem nic nevydala celé dlouhé týdny.
Píšu neustále něco. Zahlcuju stránky svýho deníku, poznámek v mobilu mám taky nespočet, ale nic z toho nešlo vydat jako článek.
Vracela jsem se na tenhle blog celkem často, ale čím častěji jsem se snažila něco napsat z donucení, tím míň se mi to líbilo, a tak jsem se rozhodla, že na sebe nebudu s ničím spěchat. Pozorovala jsem, vnímala jsem a nechávala se inspirovat každý den. Věděla jsem, že se můj impulz, vrátit se, a znovu publikovat na tenhle blog, někdy dostaví, až nastane ta správná chvíle. Nastala.. Dvě hodiny po půlnoci. To jsem si zrovna říkala, že půjdu brzy spát.
Zkrátka v posledních týdnech nevznikalo nic, co by bylo vhodné jako samostatný článek. Například jsem se styděla, nebo to bylo příliš osobní, či to znělo jako klasický a lehce humorný zápis sedmnáctileté dívky.
Klidně se však pochlubím, že texty, které v deníku píšu o svém milém, jsou vždycky tak láskyplný, až je mi líto, že vám je nedám přečíst. Jsou to zrovna jedny z těch osobních, a pokud jsou určeny pouze mému milému, je jasný, že na tomhle blogu zrovna v tuhle chvíli nemají co pohledávat.
Článek jsem pojmenovala začít znovu - protože na tomhle blogu tak trochu znova začnu.
Přestanu se bát, říkat věci tak, jak je mám na srdci, a nebudu se je snažit přepisovat tak, abyste si o mně nemysleli, že jsem až moc romantická, až moc zasněná..
Možná jsem totiž až moc romantická a až moc zasněná.
Vždycky jsem tady psala věci tak, jak jsem já sama chtěla, ale v posledních týdnech se tady neobjevilo nic, právě z toho důvodu, že jsem prostě nemohla přestat bojovat s myšlenkou, že to, co píšu už je moc.
Všechny moje texty, ať už jsou v deníku, nebo tady, vždycky vycházely z mýho já, tak jak jsem je prožívala.
Teď prožívám okamžik, kdy se chci vrátit zpátky na tenhle blog. Moje priority už jsou trochu jinde, než dřív. Nebo jsou spíš jinak pochopený a trochu přeskládaný.
Jestli zvládnu psát články zase jednou měsíčně, jednou za 14 dní nebo jednou za týden, to nemám ponětí. Každopádně už se mi v hlavě naskytlo hodně nápadů, který bych ráda posupně zpracovala.
Budu se zaměřovat na to, nad čím jsem se zrovna pozastavila, co mě potrápilo. Moje myšlenky.
Ráda bych se tady postupně začala otevírat a svěřovat tak, jak to zvládám svým kamarádům.
Moje vize je, že postupem času se tenhle blog vyformuje v něco jiného, a že přestanu usilovat o to, aby každý článek byl nevídané umělecké dílo online světa.
Oproti příspěvkům do literárních soutěží, tady totiž netřeba psát přehnaně spisovně a hlavně moje témata jsou přesně takový, jaký si je sama určím.
Pokud jste právě uvízli na mrtvým bodě a nevíte, jak najít svůj impulz, tak prostě jen věřte tomu, že se k tomu časem vrátíte.
Zrovna psaní je teda záležitost, kde to z donucení nemá takový kouzlo. Občas mi stačí někam jenom zajít a chvíli sedět a přemýšlet.
Mám na pro vás i otázku, na kterou stačí, když odpovíte sami sobě:
Co jste dnes udělali sami pro sebe? Jaký malý kroky děláte k tomu, abyste dosáhli toho, čeho jste chtěli?
Děkuju za přečtení!
Ahoj brzy! (Dřív než za 2 měsíce).
S.
PS: Tady posílám jednu hezkou písničku na závěr. <33
