Zjistila jsem, že je snažší o věcech mluvit, než o nich psát.
Protože když o nich mluvím, vím, komu to říkám a nejspíš v něm spatřuju důležitou osobu.
Články
nevydávám tak, jak jsem si přála, protože se pořád hledám, a když už si
myslím, že to mám, že jsem to našla, tak zjistím, že to zase není tak
úplně ono.
Vadí to vlastně něčemu?
Když se svěřím s tím, že chodím k psycholožce někomu, kdo mě nezná, mám velkou potřebu se automaticky začít bránit.
A to by se nemělo stávat.
Když je člověku 17, začíná se pohybovat ve světě dospělých, i když to ještě není ,,ofiko."
Je
to zvláštní doba mezi obdobím velkýho snění a obdobím zodpovědnýho
života, stabilního zaměstnání a spoustu dalších jiných věcí.
Většina
mých vrstevníků musí znát fráze dospělých, kdy se nám mezi řečí
svěřují, že by ,,dali všechno proto, aby jim bylo zas 18."
Nebo: ,,Užívej si toho co máš, přibudou ti starosti."
A když brečíte, protože vás trápí první láska, odpověď, že takových ještě bude, neuklidňuje.
Přichází to všechno strašně rychle a neočekávaně.
Nejsou tady ty jistoty.
Holka, která se dívala na záznamy z koncertů bezstarostně věřila, že je všechny taky jednou prožije. A prožila.
Stejný
člověk, co se považoval za snílka s úryvkem textu oblíbený písničky na
triku, se o pár měsíců později musí rozhodnout, kým chce být v
budoucnosti a jaké uplatnění si najde se zvolenou školou.
V
hlavě místo snění o meet&greet se Shawnem Mendesem, na který jsem
si chtěla šetřit do zavařovačky od okurek, přebíhaly představy a
myšlenky o tom, jestli mám vůbec na to, abych usilovala o obor, který mě
zajímá. O tom, kdo budu za pár let.
Přitom daleko důležitější je, co je teď.
Chtěla
jsem si smazat blog, vyměnit školu a doufat, že to bylo skvělý
rozhodnutí. Ztratila jsem kamarádku, protože se začala chovat jinak a
neuměly jsme si porozumět. Myslela jsem si, že to byl krok vpřed, ale
pak jsem si jedno ráno nandala ponožky, který nebyly moje, ale mojí
kamarádky a všechno mi to bylo líto.
Blog jsem si ani po čtyřech letech existování nesmazala, školu jsem nevyměnila.
Protože, když se vás někdo zeptá: ,,Fakt to chceš udělat?"
Správná je většinou ta odpověď, kterou nechcete říct nahlas.
Tímhle
jsem článkem jsem původně plánovala vysvětlit, proč není za co se stydět, když chodíte k
psychologovi, ale dostala jsem se k tomu, že ať si procházíte čímkoli,
vždycky je tady šance, že to bude lepší.
Že se člověk ztratí, aby se zase našel.
A že je potřeba poslouchat sebe, a nezdrhat před pocity někam pryč.
A dokud máte ve skříni ponožky svýho kámoše, zvažte, jestli není lepší mu zavolat.
A pokud se někdo (já taky) cítí zmateně.
Tak jen prostě chci říct..
Je v pohodě, mít někdy pocit, že není v pohodě vůbec nic.
Je v pohodě, mít někdy pocit, že není v pohodě vůbec nic.
V
roce 2017 jsem psala svýmu učiteli na občanku sloh. Psalo se v něm, že
je mým aktuálním cílem, podívat se na koncert Shawna - ,,protože je to
můj idol."
Za rok mně na nástěnce visely vstupenky na jeho koncert, a taky jsem nevěděla, že se to stane.
Ed Sheeran zpíval v metru. (A kdyby metro umělo zpívat, asi by teď zpívalo pro Eda Sheerana).
Potom,
o několik let později desítky tisíc lidí zaplnily metra všude po světě,
protože Ed Sheeran je dneska hudební ikona moderní hudby.
A když Ed zpíval v tom metru a neměl na nájem, tak to podle mě asi taky nevěděl.
Tak prostě piš, jestli tě baví psát.
Zpívej, jestli tě baví zpívat.
Běhej, jestli rád běháš.
A nehledej pointu tohohle článku, protože já jsem jí asi teď taky ztratila.
Další vypravování příště.🌙
Sára
Sára
