Zdravím Vás.
Během psaní tohohle článku jsem nohou zavadila o odpaďák a jeho obsah si vysypala na koberec.
Pokud dovolíte, nejprve potřebuji celý tenhle článek nějak správně uvést. To asi nebylo ono...
Kolem mě se válí spousta papírů s poznámkami, a některé jsem si dokonce nalepila i na postel, abych na ně viděla a nezapomněla na nic, co bych tady chtěla zmínit. Jak tady sedím a pročítám svoje barveně podtržený texty, připadám si jako při přípravě k nějaký náročný zkoušce, což vlastně tak trochu je, protože napsat článek na tohle téma, bylo pro mě dost velkým oříškem a možná právě proto píšu už sedmý pokus o jeho zpracování.
Abych neztratila vlnu kreaitivity, se kterou jsem se dneska srazila, poslouchám jednu a tu samou písničku pořád dokola, abych se zvládala soustředit na psaní, a ne na texty písniček.
Svoje knižní výrazy, o kterých ani nevím, že je zvládám sesmolit, si schovávám na svou první knihu.
Po celou dobu práce na tomhle článku jsem neposlouchala žádný podcast, nebo nečetla žádné texty o tom, co sebeláska znamená podle jiných lidí, jednoduše proto, abych tím nezkreslila, to co chci dnes napsat.
---
Sebeláska není samolepka, kterou si nalepíte na čelo a všichni o vás budou vědět, že máte sebevědomí na rozdávání a nic vás nerozhodí.
Sebeláska je proces a je to uvědomění.
Já to vím, protože ještě nedávno jsem s tímhle vším bojovala taky. No.. a teď sedím a píšu o tom článek, který si může přečíst úplně kdokoli.
Ještě bych ráda zmíníla, že původně jsem plánovala seškrtnout svůj příběh z dětství, abych nezněla přehnaně lítostivě, ale znamenalo by to, že bych ochudila tenhle článek o maličkou část mého příběhu, který k tomu rozhodně patří.
Tady máte ten malej kousíček z mýho já.
- Když jsem byla malá, nechodila jsem ze zdravotních důvodů do školky, dokonce ani do první třídy. Kolektivy dětí se vždycky tvořily beze mě, zatímco já se snažila připojit a předstírat, že přesně vím, jak se hraje vybíjená.
Byla jsem přesně to dítě, které do týmových her vybírali jako poslední. Automaticky jsem začala věřit, že se nikdy do kolektivu připojit nedokážu.
Dodnes mám v hlavě spoustu vzpomínek. Třeba svou první pětku z matiky, která byla už v první třídě. Tenkrát jsem si přála propadnout se do země. Všechny moje příklady byly správně, jenže jsem nevěděla, co je pětiminutovka, ani jak se to řádkuje, protože jsem to jednoduše vynechala, kvůli jedný z mnoha návštěv nemocnice. A proto jsem dostala svůj první plnej počet, zatímco ostatní měli svoje jedničky s razítkama berušek. Mlčela jsem, i když jsem věděla, že to není fér. Bála jsem se projevit. -
Dneska už ale vím, že to, co se dělo před spousty let, ze mě nemusí dělat člověka, jakým jsem dnes.
Myslím si, že si v sobě něco podobného nese každý z nás, ať už je to cokoliv. Jen prosím, nenechte to cokoliv, aby vám neumožňovalo se projevit, nebo vás mělo v něčem zastrašovat.
Já se bojím, že to zní spíš chytře, než upřímně. To jsem nechtěla teda.
Moje cesta k sebelásce by se dala porovnat k učení se cizího jazyku, kdy všichni doporučují odjet do ciziny a naučit se v tom chodit sám.
Tak já odcestovala do prváku na planetu gympl, kde jsem ve své třídě doopravdy znala 0 lidí a z celé školy jen jednoho jediného člověka. Než jsem se stihla rozkoukat, rozkoukala jsem se až jsem se z toho zakoukala. Bylo to snové, až na to, že v romantických filmech to nekončí: ,,Sorry mám holku, ale moc si toho vážím." Toto neočekávané rozuzlení nemělo příliš šťastný konec, ale v tu chvíli to líp dopadnout nemohlo.
Docela dost mi to snížilo sebevědomí, chvílema jsem to nazývala zkouškou dospělosti, ale je to blbost, protože každá náctiletá holka se prostě někdy zakouká do naprosto nevhodného chlapce. (Nechtěla jsem použít slovo blbeček).
Jak šel čas, začala jsem zjišťovat spoustu věcí.
Sama jsem navštívila svůj vysněný koncert, protože můj Romeo měl svou Julii a nemohl tam se mnou jít. To byl můj úplně první viditelný krok.
Vám se to může zdát jako hloupost, ale jít sama na koncert mi doopravdy a nefalšovaně zvedlo sebevědomí.
No.. a spousta dalších báječných příběhů, co mi připadají jako nějaký špatný film z Netflixu, mě dovedly až do bodu, kdy jsem schopná vám následujícími řádky snad aspoň trochu pomoct, pokud máte pořád problém mít se rádi.
Nemyslím si, že je to všechno jenom o smíření se s tím, jak vypadáme, ale i tom, čemu věříme, co pro sebe děláme a jak se cítíme.
A namísto projíždění sociálních sítí a uvažování o tom, co my nemáme, a co ostatním můžeme závidět, je lepší zaměřit se sám na sebe, a na to, co máme a kdo jsme.
Být na vašem místě, už mám těhlech řečí plný zuby, a tak radši jednoduše sepíšu v bodech, moje osobní tipy, které jsem sama objevila, a o kterých vím, že opravdu fungují. Tedy, alespoň u mě.
ČAS O SAMOTĚ
Introvertění v lese na dece s deníkem v ruce a vypnutým telefonem patří mezi mou oblíbenou činnost. Vím, že čas trávím smysluplně a zároveň pro sebe něco dělám. Do deníku buď tvořím něco nového, nebo prostě jedoduše lelkuju a přemýšlím. Zkoušela jsem i meditace.
VOLNOČASOVÁ AKTIVITA
Podle mě se nedá prostě jenom chodit ze školy a do školy a čekat na víkend, až si budu moct přečíst knížku nebo si jít zacvičit.
Takže ať je to cokoliv, nezanedbávejte to, co vás baví, protože tím vlastně kašlete i na sebe.
SMUTNĚNÍ
Co si budem, po takovým rozchodu asi není všechno úplně stabilní. Ale ať jde o rozchod, nebo o cokoliv, kvůli čemu se cítíte smutní, tak se prostě ,,vysmutněte." Takhle tomu říkám já. Jde o to, že to prostě prožijete, pustíte si High Hopes od Kodaline, nebráníte se tomu, vybrečíte to a jdete dál. Je v pohodě, se někdy necítit v pohodě. Bez smutku, bychom totiž stejnou vahou nepociťovali radost. Tak se nebraňte žádný emoci, ale zároveň jí nepodléhejte moc.
PŘÍJÍMAT
Přijímat a respektovat svoje povahový rysy a vlastnosti.
Nebo si mám snad nadávat za to, že jsem podělanej introvert?
ZKOUŠET NOVÝ VĚCI
To už nechám na vás, jestli se do něčeho pustíte.
Kulturní vsuvka: V říjnu jsem k narozeninám dostala látkovou tašku s nápisem: ,,Jsem na cestě do fitka, fakt." Tenkrát jsem se smála a byla přesvědčena, že bych se nikdy nepřidala ke všem těm zpoceným muskulaturám, co tam zvedaj těžký váhy. (To nemělo vyznít urážlivě.)
Tak hádejte, kdo se překonal a fakt tam chodí. Teda... těžký váhy nezvedám a zpocená muskulatura taky nejsem, ale o to tady v tuhle chvíli ani moc nejde.
Jde o to, že jsem začala cvičit, přitom mi ještě před nedávnem hrozila skoro trojka z těláku a k pohybu jsem měla nevyslovitelný odpor.
Asi úplně poslední tip - buďte na sebe hodný, když se něco nedaří hned. A všechno, co dělate, dělejte pro sebe, ne pro ostatní. Zaměřte se na to, co máte.
Není tady jediný důvod, proč o sobě říkat, že nemáte rádi svoje tělo, nebo že nemáte rádi sebe. Co se musí stát tak strašnýho, že je člověk tohle schopný o sobě říct?
Když nebudete mít rádi sami sebe a nebudete mí pro sebe pochopení, nikdo jiný to za vás líp neudělá.
A nevěřte instagramu. Je to jenom pár procent života lidí, který sledujete. Vím, že je snadný se porovnávat s ostatními a přát si být ,,taky tak hezká" a taky tak ,,sebevědomá" a mít taky tak ,,pěkný vztah." Jenže co když ta hezká holka bojuje se svým seběvědomím a co když ti, co mají pěkný vztah a sdílí spolu zamilovaný fotky se pomalu ale jistě rozcházejí?
Stejně jako vaše vlastní mysl a to, čemu věříte, je problém i to, co říkají ostatní.
Že tamhleta slečna by neměla jíst tolik, a tahle nemá moc dobrý vkus... A já? Já bych pro změnu měla jíst pořádně. Měla bych se přestat bát lidí, který neznám, jinak se ve světě ztratím.
Já už ale zjistila, že se nikdy nikomu stoprocentně nezavděčíte. Tak se zavděčte aspoň sami sobě.
Důvod k napsání tohohle článku byl jednoduchý. Slýchám od svých vrstevníků spoustu věcí, kvůli kterým si nevěří a mě to tak mrzí, že pevně doufám, že vám tenhle článek něco přinesl.
Protože když si k tomu zvládnu najít cestu já, zvládne to každý.
A není kam pospíchat. Vždyť spousta uvědomění teprve přijde.
Stejně si myslím, že si na spoustu věcí člověk přijde sám.
A nikdy v tom nejte sami.
Pro tuhle chvíli je to všechno.
Vím, že tak jak to vnímám dneska, to nemusím vnímat za měsíc, ale jsem nesmírně ráda, že se mi podařilo dopracovat se k závěru.
Já strašně doufám, že to někomu pomůže aspoň zapřemýšlet.
Tak se mějte (rádi) hezky! ♥
Ať se daří.
Po dopsání posledního řádku jsem nadšeně vykřikla: ,,Ty vole, mám to!" a šla jsem si pustit Magic od One Direction. (Poznámka autora)
