MŮJ ROK 2022

Seděla jsem v kuchyni, snídala, kaše už byla studená, a ujišťovala se, že je v pořádku, že od tohohle roku neočekávám nic, jen ať je líp. 
Měla jsem v diáři napsané jedno jediné předsevzetí, které navíc bylo jen těžko definovatelné a chvíli jsem přemýšlela, jestli ho sem mám napsat. 
Nemluvila jsem o něm celý rok s nikým. 
Stát se tou nejlepší verzí sebe samotné. Sebe samotné. Ne verzí někoho, o kom se domnívám, že dělá věci správně a já je chci taky tak dělat. To je zásadní rozdíl. 
Je to abstraktní, každý to může pojmout, jak chce, pokud ho to předsevzetí teda spíš nestresuje, to není to, co mám na mysli, ale hlavně.. je to vlastně předsevzetí na celý život. 

Tento článek si dávám jako vánoční dárek ode mě pro mě. Loni to bylo poprvé od roku 2016, co jsem tenhle koncept článku nenapsala, protože jsem jednoduše nemohla a nechtěla. Ale letos je to přesně naopak. 

Rozdělila jsem ho na kapitoly, ať si každý najde to své.

OBSAH:

1. LEDEN a ÚNOREM
2. MALÉ HEZKÉ CHVILKY
3. HORY
4. KONCERTY 
5. CESTY - MŮJ SOLO TRIP DO MNICHOVA
6. ZA OPONOU HEZKÝCH SLOV 
___

1. LEDEN a ÚNOREM
Jenom těmhle dvěma měsícům věnuju samotnou část, protože ačkoli se nestalo nic, co by stálo za hezkej snímek do alba, měly neuvěřitelně důležitou roli v tom, jak se odvíjely všechny následující měsíce, a to jak jsem pak jednotlivé okamžiky v roce vnímala a prožívala.
Kupříkladu takový leden si vlastně vůbec nepamatuju, sem tam jsem odjela do školy dopsat si nějaký test, neustále jsem hlídala, jestli se kůže aspoň o malinko zlepšila, ale jinak si z toho stále pamatuju jen to temno.  

O tom, co se stalo na začátku února jsem psala v předešlém příspěvku, a nepovažuju za nutné to opakovat znovu se stejnou poetickou notou. Jednoduše jsem si sáhla na dno, ze kterého jsem se odrazila, strávila krátký čas v nemocnici a na můj první výlet po půlroční pauze jsem odjela do Brna. A ani tady jsem netušila a neočekávala, co následující měsíce přinesou.

2. MALÉ HEZKÉ CHVILKY 
Ples Naomi zařadím do kapitoly malé hezké chvilky, ačkoli si nejsem jistá, jestli to byl opravdu její ples, myslím, že za celý večer jsem jí našla zhruba třikrát. Já asi na plesy fakt moc nejsem, ale užila jsem si, že nebyl můj, že jsem měla šaty a makeup, co jsem si tvořila tak hodinu. A Naomi, ta je ráda, že jsou vlastní maturáky jen jednou za život. 

Little Black Dress by One Direction plays in the background ofc

Maturita a obzvlášť ta ze ZSV. Byla VELKÁ HEZKÁ CHVILKA. Protože jsem z ústního měla za jedna, byl to poslední krok a pak bylo hotovo a ráda na to vzpomínám. S velkým vděkem.
Pro případ, že by to četl někdo, kdo plánuje v příštím roce maturovat, maturitní otázka z angličtiny má i druhou stranu. Mně to nikdo neřekl, ale budu tak chrabrá, že vám to prozradím. 

Tady jsem na Gyholi a dopisuju jeden z milionu testů

Tady jsme zapíjely poslední zvonění

Toto je mé legendární módní povyražení na poslední hodinu němčiny

Toto je má poslední hodina němčiny v životě (jupí)

Tady jsme jako fotbalisté na posledním zvonění

Tady jsem se opravdu strašlivě učila pořád a pořád

Dokonce i na Duhovém jezeře v Moravanech

Takto jdu maturovat, a ačkoli jsem četla 7 knih z 20, stále mi to slušelo ;) 

Taky jsem si našla brigádu, díky který se uskutečnily všechny plány z následující kapitoly. 

Oslavila jsem dvacetiny v Krkonoších. Ačkoli jsem si vždycky myslela, že svoje dvacetiny oslavím ve velkým stylu, jak jsem měla ve zvyku třeba v roce 2020, tak nějak jsem upřednostnila útěk do přírody, protože ten vám nezpůsobuje kocovinu na další dva dny poté. Nejlepší bylo to jídlo na Dvořákově boudě, vážně, musela jsem se tam právě na svoje dvacetiny v říjnu vrátit. Někdy si nejsem jistá, jestli na ty hory nechodím jenom jíst. 

Výlet do Polska s Naomi byla zaručeně malá hezká chvilka. Jely jsme z Náchoda já, Naomi a asi několik desítek osob starších 60 let. Nadšenec do zájezdů na polskou tržnici ze mě asi nebude, ale brýle v optice jsem si vybrala, a pak nám málem ujel autobus. Věděli jste, že na zastávku, na kterou autobus přijede do Kudowy Zdroje, na ten se autobus už víckrát nevrátí, a přijede na úplně jinou zastávku, 300 metrů daleko, za rohem, kam neuvidíte, když sedíte a čekáte na té zastávce, kam ten autobus přijel předtím? Zdá se vám to matoucí? To teda rozhodně je. A co teprve takovej obchod v Polsku. To je zmatek, naprostá dezorientacja, polskie zamieszanie.. 

Tady jsme v autobuse do Polska, aniž bychom tušily, zda se někdy vrátíme domů

3. HORY
Začalo to v červnu, Křížovým vrchem v Adršpachu, 667 m.n.m, aby to skrze Koprovský štít 2 363 m.n.m v tentýž měsíc, pokračovalo třeba přechodem Malé Fatry, a nebo Svišťovkou ve Vysokých Tatrách. 
V červnu to byl teda Koprovský štít s tátou, a tím i moje první návštěva Vysokých Tater. Že šel táta napřed, asi nikoho nepřekvapí, že mě to bavilo až tak moc, to překvapilo hlavně mně. Jakmile jsem tam totiž zahlédla první vrcholky hor, už nebyla možnost návratu. Už to byla láska. 
V červenci jsem potom vyjela do Krkonoš, Sněžné jámy, Sněžné stawky a cesta podél Bílého Labe mě utvrdila v tom, že i tady to máme krásný. Navíc u většiny z těch míst nebylo překvapivě příliš mnoho lidí. 
Moje nejoblíbenější výlety ale byly dva. Můj sólo výlet do Jeseníků na Šerák, ten mě bavil, protože jsem byla sama se sebou. 
Ale kdyby se nějakej výlet dal korunovat na ten úplně nejkrásnější, tak to byl přechod Malé Fatry a vlastně můj první horský přechod vůbec. Nevím, jak bych to popsala, ale jdete po hřebeni tři dny, pořád hory, pořád podobná nadmořská výška, a naprosto vždy nejzaslouženější halušky nebo nakládaný sýr. Tam ti prostě nemůže nic chybět. <3 
V září jsem se vydala na Chatu pri zelenom plese přes Svišťovku, ale od úplné nuly. Znamená to tedy, že jsem prvotní převýšení šla s lanovkama nad hlavou, a několikrát si nadala za to, že někdy bych udělala lépe, kdybych si přestala hrát na hrdinku a prostě opravdu jela tou lanovkou. Jenže co je na lanovce hrdinského. 
Problém nastal cestou dolů k chatě, kdy jsem se začala chystat na to, že mě čeká první „řetízek“. Byla jsem unavená a taky jsem měla očekávat ženské období výrazné hormonální nerovnováhy. Takže jsem těsně před řetězem brečela a celé jsem to obešla, nebo teda spíš s pláčem sjela po zadku. Jo. Jednoduše miluju hory, protože se na nich jednoznačně nejlépe pracuje s úzkostma. A tak i když se setkám se situací, kdy mám vážně paniku a není mi z těch cest nejlíp, pak se to překoná a já je miluju o to víc. 
Všechny horské výlety, kterých nakonec bylo něco okolo deseti se mi líbily. Protože jsem získala pocit, že jsem v sobě probudila lásku k něčemu, co ve mně vždycky dřímalo, ale až letos nastaly příležitosti, to v sobě konečně pořádně probudit.
A navíc na horách není skoro nikde připojení k internetu, a o to lepší spojení tam nakonec je.. ;)

Malá Fatra, srpen 2022

Toto je táta, Vysoké Tatry. červen 2022, velmi slušivý snímek

Září 2022, Chata Pri Zelenom plese (neměli halušky)

Zde táta spí na vlakové zastávce Poprad-Tatry

Zimní Malá Fatra 2022

Krkonoše 

Jeseníky 

4. KONCERTY
Ach, ano. Jedna z těch nejmilejší věcí, co se letos děla a aktivita, která už naštěstí byla možná, a která (a to mám ze všeho nejradši) se dá realizovat zcela o samotě. 

26/6/2022
Proto nic nepředčí hned první koncert letošního roku, červnová solo show Toma Odella. 
Ačkoli bych neměla dělat srovnání, protože v podstatě vždy šly o trochu jiný žánr, co se atmosféry a dojmu týče, nikdo jiný to letos nedokázal líp než právě Tom Odell. Možná je to i tím, že nejdůležitější písničkou pro mě letos byla Best Day Of My Life ze stejnojmenného alba, které Tomovi vyšlo letos v říjnu. Možná tím, že z něho vyzařuje něco, co se nedá zachytit ani foťákem a nelze popsat slovy. Bylo to nádherný.

15/7/2022  
Ani mě letos neminul Harry Styles v Praze. Byly jsme tam s Andy, na velmi dobrých místech. Nepodceňujte proto sektor 110, stojí za to. Harry mě hudebně baví, a celou dobu jsem si myslela, že mě se netýká takový ten celebrity crush, protože už mám přece věk. Po tomhle koncertu si myslím, že neexistuje definice, kdy na bezprostřední jekot věk máte, a kdy už ne. Užila jsem si to, jako všechny koncerty, tak naplno, že mám v mobilu maximálně dvě videa. 

24/10/2022
Po třech letech jsem byla na koncertě Kodaline, show v pražským Karlíně, která byla akustická a fakt hodně povedená. Jsem fakticky vděčná, že se to konečně zase stalo skutečností, jen abych byla upřímná se vším všudy, už nikdy neporuším tradici toho, že na Kodaline jezdím sama. Jinak jsem si to samozřejmě užila a tradici první řady na moje milé irské hudební umělce dodržuji poctivě už třetí vystoupení za sebou. 

5/11/2022 - 15/11/2022 - K A B Á T 
A tak se to hezky hodí na závěr se zcela odlišit od žánru. 
Začne to tak, že vám je třeba sedm a táta to pouští v autě na cestě kamkoli. Pak u alba Corrida napíšete ve třeťáku celou seminární práci a nakonec to skončí tak, že si k narozeninám od sebe pro sebe v létě pořídíte lístek na koncert Kabátů. Na ten první jsem šla do Pardubic a byla jsem sama. Jenže jsem měla sektor na sezení, protože jsem opravdu neočekávala, že se v sektoru na sezení fakticky sedí. Mně 99% koncertního playlistu Kabátů doslova zvedalo ze židle, ale byla bych v sektoru jediná, která by stála, navíc jakýkoli pokus o prudší pohyb se zdál lidem kolem celkem společensky nepřijatelný. 
Potenciál koncertu Kabátů byl teda nenaplněn, s čímž jsem se odmítala smířit a za hodně velké spousty komplikací jsem si sehnala lístek i do Hradce Králové, kde jsem měla sektor na stání. To, že to byl lístek za cenu dvou, protože napoprvé jsem se spálila a stala se obětí trestného činu už raději vynechám.
Já jsem si užila všechny koncerty nejen letošní, ale jakýkoli, kde jsem kdy byla, ale tohle, to mělo úroveň úplně někde jinde. Jednak neměli Kabáti na svém turné žádný předskokany, takže žádné zdržování. No a dál.. Mám z celého koncertu jedno jediné video, které má asi 15 vteřin, a druhý den jsem se musela hodit marod. Tak přesně takhle se podle mě pozná dobrý koncert. 

5. CESTY

VÍDEŇ
Mezi cesty se samozřejmě počítají i všechny ty výlety do hor, ale já ještě zmíním dva mimohorské zájezdy. 

První cesta byla s Nikol hned po maturitě do Vídně, kde jsme byly ubytované na hotelu ve sdíleném pokoji a v podstatě celé dny nachodily několik desítek kilometrů, viděly všechno z mého seznamu, který jsem si sepsala ve vlaku, kde jsem mimo jiné napsala i stížnost na společnost se žlutými vlaky, která neměla funkční klimatizaci, a když jsem si objednala sushi nadvakrát, donesl mi pán dort. 
S Nikol jsme se znaly čtyři roky, ale vlastně vůbec. A stejně to bylo dobrý do posledního eura, který jsme nechaly v Prateru na nějaké vodní atrakci.

MNICHOV
Když letos Shawn Mendes zrušil turné po Evropě a rozhodl se vrátit lístky, projevila se moje finanční gramotnost. Všechny tři lístky se ukázaly jako velmi příjemná investice, takže když mi přišel navíc k výplatě velmi příjemný obnos peněz, odjela jsem do Mnichova. Ano. Zase. Ale! Tentokrát jsem jela sama. A bylo to báječný rozhodnutí, který jsem chtěla udělat už dávno. 
Nebylo to ale ze začátku tak růžové, protože jsem měla v Německu jiné plány, než jaké jsem nakonec uskutečnila. Jenže kvůli úzkostem jsem to zrušila. První den jsem brečela, vyplavilo se mi spousta zvláštních pocitů a měla jsem strach, že to nedokážu. Jenže když i přes slzy poznáš, jaká je nejbližší zastávka metra, není to zas tak zlý.. Takže jsem zůstala. Druhý den se prospala, koupila si džíny a zbytek dne strávila v Olympiaparku, prošla si Olympiadorf a nakonec jsem si nahoře na kopci četla knížku a byla jsem vážně nadšená. Možná o to víc, že jsem to nevzdala a svůj první zahraniční solotrip zvládla velmi obstojně. Byla to odměna ode mě pro mě za spoustu těžkých chvilek, které jsem si prožila a namísto nového místa jsem chtěla projít to, které už znám, a právě proto, že ho znám, to byla ta nejlepší volba.

6. ZA OPONOU HEZKÝCH SLOV 

Moje poslední kapitola nese název za oponou hezkých slov. 

To proto, že ačkoli tady zmíním, že mě v Tatrách nebo v Mnichově potkala úzkost, nemyslím si, že to stačí. 

Byl to geniální rok, dalo se toho vůbec stihnout víc? Dostat se k maturitě, odmaturovat, najít si brigádu, chodit po horách, vidět spoustu koncertů, odcvičit mnoho tréninků, přes nemoc se zamilovat do života. Moje tělo, jen tak mimochodem, zvládalo po celý rok a stále zvládá léčbu velmi obdivuhodně.

Ale zas oponou všech krásných zážitků, se skrývají ty, o kterých se už pak tolik nemluví.

Třeba o svojí vysoký škole je aktuálně škoda vymýšlet cokoliv, co by stálo za řeč. 

Můj maturitní ples se mi nelíbil, protože to bylo umělé. Prostě ta energie byla zvláštní a ani já sama sobě jsem se nelíbila, protože jsem v té době a celé léto bojovala se sebevědomím, které mi podvrtávaly všechny ty vedlejší příznaky léčby. Možná proto jsem si ten den neuměla užít tak, jak jsem chtěla. 

Taky je tu spousta rodinných situací, o který je mi stále nemilé psát, a mohla bych možná i ublížit sama sobě, kdybych to napsala veřejně. 

Stejně jako fakt, že to bylo ještě letos, co jsem se na sebe dívala do zrcadla a bylo pro mě těžké uvěřit tomu, že budu zase normálně žít. Že to bylo letos, kdy se jako jedna z možností nabízely antidepresiva, o kterých si nemyslím nic špatného, pro to toho, kdo je vážně potřebuje, jen vím, že pro mě by to nebyl ten správný krok. 

Možná napíšu na svůj věk zvláštní věc, možná ne. 
Ale proces toho, co se prostřednictvím různých životních situací, ať už všedních nebo výjimečných a ojedinělých, učím téměř každý den, mě velmi baví.

Takže abych to všechno zvládala zpracovávat a dala tomu určitý směr, vrátila jsem se v říjnu zpátky na terapii. Neřeknu k tomu nic víc, než to, že odvážný je ten, kdo se rozhodne na terapii jít a uklízet svoje kostlivce ve skříni, než ten, kdo všechnu svou odvahu a energii věnuje přesvědčováním, že žádnou pomoc nepotřebuje. 

A co vlastně plyne z tohohle článku?

Toto:

- Tam kam do Polska přijedeš, neznamená, že se odtamtud vrátíš domů

- Maturitní otázka z angličtiny má i druhou stranu

- Sektor 110 v O2 areně je velmi podceňovaný

- Ale na Kabáty jedině na stání, jinak potenciál této show nebude dostatečně naplněn

- Je to dobrý, když i přes slzy poznáš v Mnichově jaká zastávka metra je za rohem

Jen bych chtěla říct, ať v roce 2023 tvoříte, zkoušíte a najdete si cokoliv, do čemu budete rádi věnovat energii, a snad se vám ta energii vrátí nazpátek. 

Nechoďte do hor v converskách a nedávejte si inzerát na Bazoš, jděte na koncert sami, vemte sami sebe na rande a neztraťte kartičku do knihovny. 

Díky všem, byla to jízda <3

HEY 2023, BRING IT ON !!!!

Read More

TEMNOTA MEZI ŘÁDKY - MOJE MALÝ VNITŘNÍ VÍTĚZSTVÍ

Těm, kteří se často a rádi ztrácí ve svý mysli.
Věř, přej si, bojuj.
Jsi silnější, než si myslíš.
(Z poznámek, 23. prosinec 2021)

Nepovažujte tenhle příběh za smutný. Berte ho stejně, jako ho beru já. Jako příležitost.

A když to tak brát nebudete, nejspíše nenajdete smysl, který jsem se snažila schovat mezi řádky.

Tenhle příběh se začal psát v období života, kdy mi nic nescházelo, energie a času jsem měla na rozdávání, dělala jsem jenom to, co jsem chtěla, co mě bavilo. Všechno tak nějak samovolně, bezstarostně plynulo, měla jsem se neuvěřitelně ráda, až se to celé vybízelo se zamilovat a naprosto ignorovat, že to dělám zcela bez rozmyslu.

 Byl to vrcholek horské dráhy, užíváte si výhled a adrenalin, až do té doby, než se začnete řítit dolů nekontrolovatelnou rychlostí bez možnosti zastavení. A tak to nezastavíte, protože nevíte jak, a protože vlastně ani nemůžete. 
Na celé téhle cestě žijete život, který je váš, ale i přesto je vám úplně cizí. Nastoupila jsem do rozjetého vlaku, chtěla jsem z něho vystoupit, ale nebyla možnost, cílovou stanicí byla Temnota, kterou jsem nechtěla. 

Byla jsem unavená.

Ve sletu všech možných události se mi vrátil ekzém. Proč? Na to jsem se ptala neustále.

Možná to vyvolaly antibiotika, možná stres, možná hormony, nebo úplně všechno, protože všechno souvisí se vším a těch příčin mohlo být klidně několik.

Od atopického ekzému jsem měla s výjimkou snesitelných alergických reakcí klid celých DESET LET, jak jsem to měla z ničeho nic chápat a  zvládat s nadhledem?

Atopický ekzém a autoimunitní potíže postupně a nenápadně začaly ovlivňovat můj každodenní život, začala jsem nosit obvazy na rukách i nohách. Pořád jsem si říkala, že je to jen na chvíli, že se to spraví, ale nevím, koho jsem se tím vlastně snažila uklidňovat. Snažila jsem se to zastavit, zkoušela jsem toho spoustu, ale když se to na chvilku zlepšilo, udeřil ekzém pak ještě mnohem hůř.

Přestala jsem se cítit dobře ve své vlastní kůži. Začaly se psát velmi temné kapitoly mého života. 

Souběžně se zhoršováním atopického ekzému se ale děla řada dalších situací, které samy o sobě byly dost stresující, natož když vám k tomu všemu vaše zdraví neumožňuje být sám sebou. Tak trochu, a možná tak trochu víc jsem začala ztrácet sebevědomí, protože přestával existovat prostor, jak ho posilovat. A to poslední, co mi zbylo, tedy přesvědčení, že mám super přítele, který mi vždy a rád pomůže, bylo přesvědčení, kterým jsem sama sobě podkopávala nohy.

Pokud jsi očividně nešťastná a vyčerpaná bytost, jak ti můžou pomáhat naprosto absurdní situace. 

Když tě ten člověk nedokáže podržet, tak se ho pusť.

Rozchodová fáze života se v tom všem zmatku a množství emocí za chvíli rozpustila, zatímco rozvodová fáze mých rodičů se do mě vpíjela každej den.

Den šel za dnem, stav byl nevyzpytatelný, energie se nevracela.
V září 2021 jsem přestala chodit do školy. V maturitním ročníku. Ročníku, který předchází zkoušce dospělosti, skládá se ze všech těch společenských akcí a večírků, co jsou jen jednou za život a neměly by se za žádnou cenu vynechat. Musela jsem přerušit prezenční studium a nastoupit na individuální plán výuky. Brala jsem to jako selhání. Zpětně vím, že to žádné selhání nebylo.

Následovaly dny, který byly všechny úplně stejně stejný. Ekzém mi nedával spát, noci jsem probděla a dny prospala. Nosila obvazy, které se na mojí kůži lepily. Byl to tak zvláštní, že jsem nedokázala jít ani na normální procházku. Moje kůže sněžila, bolela, mokvala, štípala. Nemusím mít maturitu z biologie (ale mám, heč heč), abych věděla, že náš největší vnější orgán je kůže. A právě proto byla bolest velmi intenzivní. Zakrývala jsem zrcadla v koupelně pokaždé, když jsem se šla umýt, abych se na sebe nemusela dívat. Každá sprcha fyzicky bolela, a po každém umytí vlasů mi v dlaních vlasy zůstávaly.

Sama sebe jsem se ptala, kdy to celý skončí, kdy si budu moct vyzkoušet šaty na ples bez roláku navíc, abych nezničila šaty a zároveň neodřela svou kůži. Kladla jsem si hromady otázek. Kdy se rozběhnu lesem. Kdy půjdu do školy. Chyběly mi všechny ty obyčejný věci, který jsem ve svým životě vždycky brala tak nějak automaticky. Plakala jsem pro ně. Každej den.

Mívala jsem panické ataky a ohromné úzkosti. Nedokázala najít (skoro) v ničem radost. Táta říkal, že se musím snažit, jenže ačkoliv jsem moc chtěla, vůbec mi to nešlo. Vždycky jsem tak nějak podvědomě věřila tomu, že to, po čem toužím, což byl alespoň částečně normální život, se vrátí, ale ubíjel mě ten fakt, že jsem neměla tušení, kdy to vlastně bude a co všechno pro to ještě budu muset udělat a vydržet.  
Měla jsem pocit, že mi nikdo nedokáže doopravdy porozumět. Nechtěla jsem se skrývat za nemocí, ale byla jsem jen doopravdy vyčerpaná a nešťastná, a protože jsem vždycky život milovala, nevěděla jsem, jak to mám pojmout. 
Měla jsem pocit, jakoby se všude kolem mě děl život, ale já to všechno sleduju z naprosté dálky. 
Strach mě pohlcoval. Bála jsem se o sebe. Vzpomínám si, a vzpomínám si velmi dobře, protože to bylo letos, jak jsem volala na psychiatrii, že se strašně bojím, protože si beru bylinkový prášky na spaní v nadměrným množství, abych už nemusela být přes den vzhůru. Děsila jsem se těchto myšlenek. Nahlas jsem ráno vyslovovala, že nechci být vzhůru. Nechápala jsem, že to můžu být já. Byly ve mně střípky sil, zkoušela jsem všechny možné rady a tipy. Ale padala jsem na dno a někde v hloubi duše jsem věděla, že se odrazím.

_____________________________________________________________________

- O několik měsíců z(a)tracení později -

_____________________________________________________________________

Za každým dalším zakrytým zrcadlem, každou panickou atakou a s každým ránem, které jsem nesnášela, se vznášela touha zrcadla odkrýt, úzkosti zvládat a ráno vstávat bez nenávisti.

Touha je zázrak.

Ze dna jsem se odrazila.

Bylo to 3. února. Nenávratně jsem zrušila svoje první přijímací zkoušky na vysokou školu a odjela na vyšetření do Vojenské nemocnice v Praze. Řekla bych, že v téhle době na tom byla moje kůže asi ze všech těch mnoha měsíců úplně nejhůř.

Když jsem se ten večer před odjezdem šla přichystat do koupelny, místo toho, abych zrcadla jako obvykle zakrývala ručníkem, jsem se na sebe chvíli dívala.

Hodně jsem plakala a bylo mi to všechno hrozně líto. Celý ten stav nešel vůbec zastavit, všechno mě svědilo, svlékala jsem se z kůže jako had.

Byla jsem přesvědčená, že umřu.    
A stejně jako vlastní odraz v zrcadle, i tohle přesvědčení jsem nenáviděla. Měla jsem panickou ataku, jejíž důsledky ve mně rezonují do dnešního dne. Pouze v dobrém slova smyslu. 

A přesně to byl ten zlom. Přála jsem si to změnit, protože jsem se do sebe znovu chtěla zamilovat.

Ukázka nevyzpytatelnosti zdravotního stavu. Podzim 2021.

4. února 2022

Vzala jsem si nejvolnější oblečení, co jsem měla a odjela do Prahy.

Ve Vojenské nemocnici jsem seděla jen ve spodním prádle na židli v ordinaci, sestřička mi brala výtěry z kůže a já samu sebe odsuzovala za to, jak vypadám. Nikdo mě nesoudil, kromě mě samotné.

Měla jsem pocit, že žádné řešení neexistuje, i když to řešení jsem měla přímo před sebou.

Došlo mi, že mi lékaři pomoct dovedou a ten zbytek už je na mně. JÁ jsem to řešení.

Potom se to všechno seběhlo strašně rychle. O týden později jsem byla v Hradci Králové hospitalizovaná ve fakultce na kožním oddělení. Jenom na tři dny, než se to oddělení zavřelo kvůli pandemii, jenomže těch 72 hodin obsahovalo úplně všechno.

 Odpočinek – protože se o mou kůži staral někdo jiný. Změna prostředí – po půl roce v jednom domě v jediném pokoji to byla vítaná změna.

Brala jsem tam situaci z nové perspektivy – říkala jsem si, že jsem v nemocnici, tady se po mně nevyžaduje být neustále silná, a tak to po sobě pro jednou nemusím na chvíli chtít. A právě díky tomu, že jsem na sebe přestala tlačit, se mi síla postupně vracela a. 

 Po dlouhé době jsem cítila i psychickou úlevu. Hmatatelnou.

Kůže se začala zlepšovat. Pomalu. A přesně tohle. To, že jsem si na chvíli okusila psychickou pohodu a viděla i výsledky, mi pomohlo se toho dna už znovu nedotknout.

Během února jsem léčbu dokončovala doma a užívala si zlepšení, jak nejlépe to jen šlo.

Chtělo se mi vstát z postele a chtělo se mi kouknout do zrcadla.

To byl krok tím správným směrem.

V březnu jsem pak navštívila kliniku v Praze, kde jsem se setkala s Paní Doktorkou. Na vlastní uši jsem slyšela, co se v mém těle odehrává, na vlastní oči jsem viděla spoustu hodnot a čísel, pocítila celou řadu pojmů a dojmů.

Dostávalo se mi příležitostí, kterých jsem se rozhodla využít.

Po této konzultaci mi došla řada důležitých věcí a byla mi nabídnuta nová perspektiva na celou moji situaci. Musíte to chtít slyšet, a pak být odhodlaný s tím něco udělat. To jsem chtěla. Souzněla jsem s tím, co bych měla dělat dál a dávalo mi to obrovský smysl. 
Měla jsem pocit, že se můžu po několika měsících opravdu zhluboka nadechnut.

A pak ta věta při odchodu z kliniky: „Zvládni tu formalitu zvanou maturita, ať se můžeme posunout dál.“

A já, když už jsem ušla takový kus cesty, jsem se rozhodla postoupit ještě o kousek dál. Chtěla jsem se posouvat dál, protože mě to začalo bavit.

Bylo to DVA měsíce a jeden den před termínem mojí maturity.

Ještě nastal jeden týdenní zkrat během března, který se v tom všem zmatku a emočním nepořádku tak nějak rozplynul. Zdravíčko někdy kolísá, ale hlavní bylo se tomu znovu nepoddat. 

Zjistila jsem, co musím udělat pro to, abych neztratila maturitní pokus v květnu. Psala jsem tři písemky denně, nechávala se zkoušet v hodinách, které nebyly v rozvrhu, dopisovala testy v cizích třídách, chodila před školou a po škole na dozkušování (v době kdy ostatní chodili spíš za školu, to se dá však snadno dohnat na univerzitě), dala tomu úplně všechno, co jsem měla, protože jsem to fakt hrozně moc chtěla mít za sebou.

Nešlo mi ani tolik o maturitu, ta se po tom všem zdála jen jako třešnička na dortu. Já měla neuvěřitelnou motivaci to dodělat hlavně proto, že jsem si zasloužila odpočinek. Kdyby mě k maturitě nepustili, celá situace by se výrazně prodloužila.
Chtěla jsem léto, které si doopravdy zasloužím. A věděla jsem, že to mám ve svých rukách.

Vstoupila jsem do paktu s koncem střední školy v dávce léků, která nesla mnoho rizik. Já si je nepřipouštěla. Všechno jsem zazdila a šla si jen pro to jedno. Pustili mě k maturitě v den klasifikační porady, 26. dubna, dostala jsem svou možnost, měla jsem vysvědčení v den jako všichni ostatní. Předstoupila jsem před třídu a řekla jim, že děkuju. Nemám ráda kolektivy. Ale tohle byl v mým životě úplně první, ve kterém jsem měla svoje místo.
Odmaturovala jsem o necelý měsíc později. 

Odhodlanost lidem sluší, ačkoli je silná dávka medikace značně zavodňuje ve tvářích.

1.6. 2022

17.6. 2022

Ano, asi se to dalo předpokládat. Léčba s sebou nesla řadu nežádoucích účinků, takže ačkoli kůže přestala definovat každý můj den, musela jsem se potýkat s křečemi v kolenech, bolestmí zad, nechutenstvím nebo naopak potřebou se přejíst vším a ničím. Někdy přišla odzbrojující únava. Největším nepřítelem se staly moje zavodněné tváře, to se zhoršilo nejvíc v době maturity a plesu. Zase jsem se na sebe nechtěla dívat do zrcadla a nenáviděla jsem, když mě někdo fotí. Tuhle nepříjemnost dokázaly trumfnout skutečnosti, že můžu dělat všechno, co mám ráda a už mě nic nebolí. Ale chtělo to hodně mentálního tréninku, abych se to naučila přijmout. 

Ačkoli jsem chtěla prvních pár měsíců přírodní cestu, nakonec mě to dovedlo do slepé uličky.

Skutečná pomoc přišla infuzemi, vitamínem C a tabulkou vysazování léků, která mi začátkem léta přistála na stole. Když tyhle věci začaly pomáhat, pak se zlepšil i psychický stav a všechno si to pomáhalo vzájemně.

ZÁPIS Z DENÍKU, 23. ŘÍJNA 2021
„Moje imunita zesílí, moje kůže se vyléčí, mojí duši se uleví a já se znova najdu a budu mít energii jako kdysi. Ne dnes. Ne zítra. Ale jednou jo. A já ten pocit poznám, ucítím. A bude to moje malý vnitřní vítězství.“

Malá Fatra, srpen 2022

Než zakončím tenhle článek, ráda bych zmínila, že bych celou tu situaci za nic nevyměnila. Byla silná, těžká, někdy se zdála úplně nekonečná, ale s odstupem času moc dobře vím, že mi to víc dalo, než vzalo, a že si neustále poletuju na obláčku vděčnosti.
Děkuju za to, protože jsem dostala příležitost se zamilovat do života. 

Léčba pořád pokračuje, ale já se cítím tak, jak jsem o tom před rokem snila.

Že je to nejhorší za mnou, jsem pocítila v den, kdy jsem vylezla na Stoh na Slovensku v Malé Fatře. Ten výšlap na horu byla stejná situace, jako když jsem si přála, aby se mi zahojila kůže.

Chceš dosáhnout svého cíle, ale musíš pro to strašně dřít, občas si musíš dát pauzu, občas i dvě. Ale podíváš se na cestu, co jsi ušel a nechce se ti vracet se zpátky. A protože se zpátky nevrátíš, dočkáš se výhledu, kterej za to sakra stál.

Přestala jsem po sobě chtít, aby všechno bylo ideální. Mám ekzém, ale neomezuje mi to dál život a já mu to ani znova nedovolím.

Nesu si spoustu věcí z celé této doby, ale dostávám to pod kontrolu.

Když se budeš ptát, kolik toho ještě dokážeš snést. Odpověď je snadná. Víc, než sis kdy myslel.

JSEM VDĚČNÁ.

Že v noci spím. Že mi rostou vlasy a trčej do všech stran. Že si můžu číst v lese. Odjet na koncert. Vyrazit na sólo trip do Mnichova. Vylézt horu. Dívat se na sebe v zrcadle. Odcvičit trénink. Nosit krátký rukáv. Já můžu. Já chci. Já budu. Já jsem.

Nevím, kolikrát ještě za život padnu na dno, ale vím, že se vždycky budu chtít zvednout.

Mnichovská věž v Olympiaparku, solo trip srpen 2022. 

 

_______________________________________________________________________________

Děkuji doktorům. Ať už do Heřmanova Městce, Mladé Boleslavi, Chocně nebo Hradce. Sestřičkám, co se mnou chtěly drbat drby na jejich noční směně. Že už nemám zavodněné tváře, a že vím, že na to nejsem sama a nemusím se snažit to chtít sama zvládat. Děkuju panu doktorovi Víškovi do ordinace imunologie v Litomyšli za jeho profesionální přístup.

Tátovi, protože mě vozil na infuze a ještě cestou zpátky domů si předělával směny, aby mě mohl odvézt na ty další. A protože když už já neměla síly věřit, že bude líp, tak on věřil za mě. A za to, že se mnou vylezl Koprovský Štít a ukázal mi poprvé Tatry. Genetická horská štafeta byla úspěšně předána.
Moje tělo to dokázalo, bejt na hoře. Sice s přínosem značného množství cukru, ale víte, jak chutná točená kofola a halušky se slaninou. Moc dobře!

Děkuju Babičce, že se snažila vařit bezlepkové knedlíky, i když po pěti minutách na talíři seschly. A že se snažila každý den, aby mi bylo lépe. A že se teď raduje se mnou, když mi opravdu lépe je. 

Děkuju Mámě, protože na to nastal čas.

Děkuju Gyholi, že mě sborovna nechala projít a podporovala mě. Stálo to za to. 

Děkuju Naomi, Andy, Nikol, Štěpánce a Werče. Jste moje komfortní zóna. <3 
Děkuju trenérce Zuzce, že akceptuje, když mi zdravotní stav občas neumožní trénink a já ho musím zrušit.

Děkuju Bohdanovi, protože je to přesně ten člověk, co víc činí, než mluví. Co hraje hry, když si chci číst. A kterej tu byl nepřetržitě celou tu dobu.

Děkuju všem, kdo si to přečetli až sem.

Děkuju, že můžu.

 

Read More

JAK JSEM ODJELA NA TOMA ODELLA 26/06/2022

Zdravím. Po třech letech nyní napíšu článek z koncertu. Snaha o jakousi reportáž na volné noze bez bakalářského titulu z žurny, kam mě nevzali, a pořádně si to vychutnám, ok?

 Přes 960 dní jsem kvůli C-19 žádný koncert nenavštívila, takže jsem ani neměla šanci nějaký článek v téhle formě napsat. 

Za prvé skoro 1 000 dnů bez živé hudby je vskutku nelegální, ale odstartovat tuhle neplánovanou a naprosto nechtěnou pauzu Tomem Odellem, byl ten nejlepší nápad. 

Než začnu pořádně psát, ráda bych zmínila, že mám speciální slabost pro muže, co hrají na klavír. Je to taková moje speciální disfunkce, protože klavír je neskutečná nádhera, že by možná i kdejaký česky rap zněl příhodně, kdyby měl klavírní verzi. Vážně, hrát na klavír, to je za mě odzbrojující vlastnost. 

Tom Odell je klavírista, jeho shows jsou na tom založené, takže když jsem čekala na fototerapii ve fakultní nemocnici v Hradci Králové a pohrávala si s myšlenkou, že bych tohle asi ráda viděla a zažila... Tak jsem váhat přestala a lístek si pořídila, aniž bych měla ponětí, jestli můj zdravotní stav bude uzpůsoben k tomu se toho koncertu účastnit. Já vím, že jsem tady zatím nevyprávěla o tom, co se dělo s mým zdravím, ale to se aktuálně nehodí, na to dojde časem. Řekla bych, že velice brzy. 

Každopádně lístek jsem si koupila, na koncert jsem mohla a klavírní show jsem si užila tak krásně přítomně, že mi to připadalo až nereálný a poněkud sentimentální.

Na koncert jsem jela sama - ne, jezdit na koncerty sám není smutný, dokonce ani nebezpečný. Já jsem na to zvyklá, je to pohodlný a ten koncert se dá skvěle prožít bez zbytečných komentářů. Jedinou nevýhodu to má, když si potřebujete odskočit a potřebujete držet místo, ale zrovna včera tam byli tak skvělí lidé, že mi  místo podrželi. 

Jela jsem vlakem, který byl po dvaceti minutách jízdy zrušen. To už je jinej level, žádné ohrané fráze, že vlak bude o patnáct tisíc minut na druhou opožděn, protože je opožděn vlak, co čekal na ten další až přestane být opožděn, nebo že je závada na trati, či se ztratila lopatička. Prostě vlak jede a jede a najednou se zruší. Mě to nepřekvapuje. 

Když jsem seděla v dalším vlaku, do kterého se musely nacpat vlaky dva, říkala jsem si, jestli se to neděje převážně pro to, abych měla o čem psát na blog. Nikam jsem v ten den nespěchala, takže mě to neomezilo. 

Vstup byl od 18:30, já čekala od 17:00 a měla jsem i tak krásný místo. Nikdo se nikam necpal, byl tam opravdu poklidný dav, až na jednoho cizince, co se vecpal dopředu za kamarádem, co nakonec vůbec neexistoval, ale nakonec nápor spravedlnosti publika Toma Odella vzdal a radši odešel dozadu. 

Jo, já jsem dokonce ani po otevření sálu neběžela, ale prostě šla. 
Nevím, jestli se něco změnilo za ten neskutečně dlouhej počet dnů, kdy jsem nebyla na koncertě, ale tady to fakt bylo krásně klidný, že stačilo čekat necelý dvě hodiny a mít třetí řadu. Nebo jestli já z toho vyrostla a prostě se mi nechtělo zbytečně vyšilovat. Nevím. 

Každopádně můj cíl byl jediný - poslechnout si živě Toma Odella, jak hraje na klavír. A tento cíl byl splněn. 

Tom Odell je zpěvák (to jako tak bejvá, když má koncert), ale sám sebe považuje i za klavíristu, takže jsem si stoupla směrem tak, abych na ten klavír viděla, protože jsem moc dobře věděla, o co mi jde. 
Jeho music genre je pop, ale tak já mám pocit, že za pop se dneska považuje kde co. 
Tom si tak nějak zakládá na smutných zamilovaných písničkách a mně je naprosto jasný, že love songy s klavírem nebo kytarou skládá dneska kde kdo, což je škoda, protože si myslím, že to pak kazí celkový dojem z toho, když ty love songy  někdo fakt umí tvořit. 


Večer zahájila předskokanka co si přezdívá OSKA. Hlas měla krásnej, byla milá a vtipná, ale jestli teda píšu něco jako reportáž, tak musím podotknout, že mně jako předskokanka k Tomu Odellovi moc neseděla. Možná bych byla jiného názoru, kdybych ty písničky znala, ale prostě její hlavní hudební nástroj byla kytara, a to mi prostě před vystoupením klavíristy nesedí.
Jako ano, já vím, že sama nehraju ani na triangl, ale z pohledu posluchače to vnímám tímhle způsobem. 

Tom Odell by se dal zařadit mezi menší umělce, co do počtu kapacity Fora Karlín, která činí něco přes 3 500 osob, ale jako hudební umělec je úplnej velikán. 
Show odstartoval písničkou Numb z alba monsters. Sedl si ke klavíru, od kterého, jak jsem správně předpokládala, odešel zřídkakdy, a ze začátku to hrál tak, že to vypadalo, že ho to nebaví - prostě hrál potichu a nevýrazně, pro efekt gradace, která následovala o pár vteřin později. Řekla bych, že ten příchod neboli intro, byl takhle nastavenej samozřejmě schválně, protože nemůžete při sledování koncertu Toma Odella jen na jedinou vteřinu uvažovat o tom, že by ho to nebavilo. Jednoduše začal hrozně potichu a nevýrazně a ta písnička pak gradovala a gradovala, že z toho příchodu udělal velkolepé intro a publikum bylo jeho. 

Koncert trval přes hodinu a půl a to je za mě úplně ideální čas. Asi po hodině tam byla krátká pauza, která byla nutná, protože se domnívám, že by Tom Odell u toho klavíru jinak klidně zanechal svou duši. Chvíli na tom klavíru i ležel, pak se na něj postavil, ale za celou tu dobu se nestalo nic, co by kazilo celkový dojem z vystoupení. Ba naopak, všechno to zveličování a nečekané závěry a zvraty a pomalé začátky a stavění se na klavír a síly úderu do kláves tomu dodávaly takový to nenucený extra přehánění, který se tam hodilo a ani na chvilku se to nezdálo nepatřičný. 

Občas se i obtížně hledají slova, protože ten zážitek se nedá přenést. Ten zážitek z živé hudby se dá přítomně prožít, ale nelze ho nikam odložit, nebo předat někomu, kdo tam nebyl, byť bych si přála, abych to dokázala. 

Mně osobně tam chyběla písnička monster v.1, ale jinak zahrál všechny, které mám ráda, včetně písničky Heal nebo Grow Old With Me. Líbilo se mi, nejen to, že to opravdu bylo převážně o klavíru, ale i to, že v pauzách mezi jednotlivými písničkami tam občas začal nějakou klavírní skladbu, která s tou, co měla následovat nijak nesouvisela. To bylo krásné, každý úder do klávesy se počítal. A u Toma Odella to platí stonásobně. 
U písní Hold Me a Concrete výjimečně u klavíru neseděl, ale za doprovodu kapely a díky tomu vynikl jeho neskutečně silný a čistý hlas.

Samozřejmě, že koncert byl zakončen písničkou Another Love, ale ten nejznámější song neznamená, že je nejlepší (ale to už je na každém člověku, která písnička je ta „jeho nej.“) U Another Love bylo, jak se dá předpokládat, nejvíce pozornosti z publika. Dokonce se nafukovaly balónky ve tvaru srdce, což byl projekt fanoušků a fakt se povedl. 

Za mě byl koncert Toma Odella skvělá ukázka toho, jak by měl koncert vypadat. Živá hudba, všechno skvěle nazvučený, střídaly se písničky klidnější a živější, když byla písnička hodně klidná, dav nehnul ani brvou. Dokonce se z davu ozvalo „pššššt“, když někdo začal mluvit. Až tak moc se to respektovalo, což mi přijde skvělý.
 Ještě jednou musím zmínit ten klid před Forem, kde nikdo o nice nesoutěžil. Já měla nádherný místo.. a bylo mi nádherně. 
Byla jsem tak jako opilá životem, když jsem se vrátila domů. A doteď mám z toho skvělou náladu. 

Takže klavírní show byla opravdovou show a byla nad moje očekávání. 

V jednoduchosti je krása. 

Pokud budete mít příležitost, rozhodně bych s návštěvou koncertu neváhala, protože to stojí vždycky za to, když si najdete umělce, který vás opravdu baví. 


Děkuji za Váš čas.
Brzy na.. přečtenou? 

Sára. 

 

Read More