TEMNOTA MEZI ŘÁDKY - MOJE MALÝ VNITŘNÍ VÍTĚZSTVÍ

Těm, kteří se často a rádi ztrácí ve svý mysli.
Věř, přej si, bojuj.
Jsi silnější, než si myslíš.
(Z poznámek, 23. prosinec 2021)

Nepovažujte tenhle příběh za smutný. Berte ho stejně, jako ho beru já. Jako příležitost.

A když to tak brát nebudete, nejspíše nenajdete smysl, který jsem se snažila schovat mezi řádky.

Tenhle příběh se začal psát v období života, kdy mi nic nescházelo, energie a času jsem měla na rozdávání, dělala jsem jenom to, co jsem chtěla, co mě bavilo. Všechno tak nějak samovolně, bezstarostně plynulo, měla jsem se neuvěřitelně ráda, až se to celé vybízelo se zamilovat a naprosto ignorovat, že to dělám zcela bez rozmyslu.

 Byl to vrcholek horské dráhy, užíváte si výhled a adrenalin, až do té doby, než se začnete řítit dolů nekontrolovatelnou rychlostí bez možnosti zastavení. A tak to nezastavíte, protože nevíte jak, a protože vlastně ani nemůžete. 
Na celé téhle cestě žijete život, který je váš, ale i přesto je vám úplně cizí. Nastoupila jsem do rozjetého vlaku, chtěla jsem z něho vystoupit, ale nebyla možnost, cílovou stanicí byla Temnota, kterou jsem nechtěla. 

Byla jsem unavená.

Ve sletu všech možných události se mi vrátil ekzém. Proč? Na to jsem se ptala neustále.

Možná to vyvolaly antibiotika, možná stres, možná hormony, nebo úplně všechno, protože všechno souvisí se vším a těch příčin mohlo být klidně několik.

Od atopického ekzému jsem měla s výjimkou snesitelných alergických reakcí klid celých DESET LET, jak jsem to měla z ničeho nic chápat a  zvládat s nadhledem?

Atopický ekzém a autoimunitní potíže postupně a nenápadně začaly ovlivňovat můj každodenní život, začala jsem nosit obvazy na rukách i nohách. Pořád jsem si říkala, že je to jen na chvíli, že se to spraví, ale nevím, koho jsem se tím vlastně snažila uklidňovat. Snažila jsem se to zastavit, zkoušela jsem toho spoustu, ale když se to na chvilku zlepšilo, udeřil ekzém pak ještě mnohem hůř.

Přestala jsem se cítit dobře ve své vlastní kůži. Začaly se psát velmi temné kapitoly mého života. 

Souběžně se zhoršováním atopického ekzému se ale děla řada dalších situací, které samy o sobě byly dost stresující, natož když vám k tomu všemu vaše zdraví neumožňuje být sám sebou. Tak trochu, a možná tak trochu víc jsem začala ztrácet sebevědomí, protože přestával existovat prostor, jak ho posilovat. A to poslední, co mi zbylo, tedy přesvědčení, že mám super přítele, který mi vždy a rád pomůže, bylo přesvědčení, kterým jsem sama sobě podkopávala nohy.

Pokud jsi očividně nešťastná a vyčerpaná bytost, jak ti můžou pomáhat naprosto absurdní situace. 

Když tě ten člověk nedokáže podržet, tak se ho pusť.

Rozchodová fáze života se v tom všem zmatku a množství emocí za chvíli rozpustila, zatímco rozvodová fáze mých rodičů se do mě vpíjela každej den.

Den šel za dnem, stav byl nevyzpytatelný, energie se nevracela.
V září 2021 jsem přestala chodit do školy. V maturitním ročníku. Ročníku, který předchází zkoušce dospělosti, skládá se ze všech těch společenských akcí a večírků, co jsou jen jednou za život a neměly by se za žádnou cenu vynechat. Musela jsem přerušit prezenční studium a nastoupit na individuální plán výuky. Brala jsem to jako selhání. Zpětně vím, že to žádné selhání nebylo.

Následovaly dny, který byly všechny úplně stejně stejný. Ekzém mi nedával spát, noci jsem probděla a dny prospala. Nosila obvazy, které se na mojí kůži lepily. Byl to tak zvláštní, že jsem nedokázala jít ani na normální procházku. Moje kůže sněžila, bolela, mokvala, štípala. Nemusím mít maturitu z biologie (ale mám, heč heč), abych věděla, že náš největší vnější orgán je kůže. A právě proto byla bolest velmi intenzivní. Zakrývala jsem zrcadla v koupelně pokaždé, když jsem se šla umýt, abych se na sebe nemusela dívat. Každá sprcha fyzicky bolela, a po každém umytí vlasů mi v dlaních vlasy zůstávaly.

Sama sebe jsem se ptala, kdy to celý skončí, kdy si budu moct vyzkoušet šaty na ples bez roláku navíc, abych nezničila šaty a zároveň neodřela svou kůži. Kladla jsem si hromady otázek. Kdy se rozběhnu lesem. Kdy půjdu do školy. Chyběly mi všechny ty obyčejný věci, který jsem ve svým životě vždycky brala tak nějak automaticky. Plakala jsem pro ně. Každej den.

Mívala jsem panické ataky a ohromné úzkosti. Nedokázala najít (skoro) v ničem radost. Táta říkal, že se musím snažit, jenže ačkoliv jsem moc chtěla, vůbec mi to nešlo. Vždycky jsem tak nějak podvědomě věřila tomu, že to, po čem toužím, což byl alespoň částečně normální život, se vrátí, ale ubíjel mě ten fakt, že jsem neměla tušení, kdy to vlastně bude a co všechno pro to ještě budu muset udělat a vydržet.  
Měla jsem pocit, že mi nikdo nedokáže doopravdy porozumět. Nechtěla jsem se skrývat za nemocí, ale byla jsem jen doopravdy vyčerpaná a nešťastná, a protože jsem vždycky život milovala, nevěděla jsem, jak to mám pojmout. 
Měla jsem pocit, jakoby se všude kolem mě děl život, ale já to všechno sleduju z naprosté dálky. 
Strach mě pohlcoval. Bála jsem se o sebe. Vzpomínám si, a vzpomínám si velmi dobře, protože to bylo letos, jak jsem volala na psychiatrii, že se strašně bojím, protože si beru bylinkový prášky na spaní v nadměrným množství, abych už nemusela být přes den vzhůru. Děsila jsem se těchto myšlenek. Nahlas jsem ráno vyslovovala, že nechci být vzhůru. Nechápala jsem, že to můžu být já. Byly ve mně střípky sil, zkoušela jsem všechny možné rady a tipy. Ale padala jsem na dno a někde v hloubi duše jsem věděla, že se odrazím.

_____________________________________________________________________

- O několik měsíců z(a)tracení později -

_____________________________________________________________________

Za každým dalším zakrytým zrcadlem, každou panickou atakou a s každým ránem, které jsem nesnášela, se vznášela touha zrcadla odkrýt, úzkosti zvládat a ráno vstávat bez nenávisti.

Touha je zázrak.

Ze dna jsem se odrazila.

Bylo to 3. února. Nenávratně jsem zrušila svoje první přijímací zkoušky na vysokou školu a odjela na vyšetření do Vojenské nemocnice v Praze. Řekla bych, že v téhle době na tom byla moje kůže asi ze všech těch mnoha měsíců úplně nejhůř.

Když jsem se ten večer před odjezdem šla přichystat do koupelny, místo toho, abych zrcadla jako obvykle zakrývala ručníkem, jsem se na sebe chvíli dívala.

Hodně jsem plakala a bylo mi to všechno hrozně líto. Celý ten stav nešel vůbec zastavit, všechno mě svědilo, svlékala jsem se z kůže jako had.

Byla jsem přesvědčená, že umřu.    
A stejně jako vlastní odraz v zrcadle, i tohle přesvědčení jsem nenáviděla. Měla jsem panickou ataku, jejíž důsledky ve mně rezonují do dnešního dne. Pouze v dobrém slova smyslu. 

A přesně to byl ten zlom. Přála jsem si to změnit, protože jsem se do sebe znovu chtěla zamilovat.

Ukázka nevyzpytatelnosti zdravotního stavu. Podzim 2021.

4. února 2022

Vzala jsem si nejvolnější oblečení, co jsem měla a odjela do Prahy.

Ve Vojenské nemocnici jsem seděla jen ve spodním prádle na židli v ordinaci, sestřička mi brala výtěry z kůže a já samu sebe odsuzovala za to, jak vypadám. Nikdo mě nesoudil, kromě mě samotné.

Měla jsem pocit, že žádné řešení neexistuje, i když to řešení jsem měla přímo před sebou.

Došlo mi, že mi lékaři pomoct dovedou a ten zbytek už je na mně. JÁ jsem to řešení.

Potom se to všechno seběhlo strašně rychle. O týden později jsem byla v Hradci Králové hospitalizovaná ve fakultce na kožním oddělení. Jenom na tři dny, než se to oddělení zavřelo kvůli pandemii, jenomže těch 72 hodin obsahovalo úplně všechno.

 Odpočinek – protože se o mou kůži staral někdo jiný. Změna prostředí – po půl roce v jednom domě v jediném pokoji to byla vítaná změna.

Brala jsem tam situaci z nové perspektivy – říkala jsem si, že jsem v nemocnici, tady se po mně nevyžaduje být neustále silná, a tak to po sobě pro jednou nemusím na chvíli chtít. A právě díky tomu, že jsem na sebe přestala tlačit, se mi síla postupně vracela a. 

 Po dlouhé době jsem cítila i psychickou úlevu. Hmatatelnou.

Kůže se začala zlepšovat. Pomalu. A přesně tohle. To, že jsem si na chvíli okusila psychickou pohodu a viděla i výsledky, mi pomohlo se toho dna už znovu nedotknout.

Během února jsem léčbu dokončovala doma a užívala si zlepšení, jak nejlépe to jen šlo.

Chtělo se mi vstát z postele a chtělo se mi kouknout do zrcadla.

To byl krok tím správným směrem.

V březnu jsem pak navštívila kliniku v Praze, kde jsem se setkala s Paní Doktorkou. Na vlastní uši jsem slyšela, co se v mém těle odehrává, na vlastní oči jsem viděla spoustu hodnot a čísel, pocítila celou řadu pojmů a dojmů.

Dostávalo se mi příležitostí, kterých jsem se rozhodla využít.

Po této konzultaci mi došla řada důležitých věcí a byla mi nabídnuta nová perspektiva na celou moji situaci. Musíte to chtít slyšet, a pak být odhodlaný s tím něco udělat. To jsem chtěla. Souzněla jsem s tím, co bych měla dělat dál a dávalo mi to obrovský smysl. 
Měla jsem pocit, že se můžu po několika měsících opravdu zhluboka nadechnut.

A pak ta věta při odchodu z kliniky: „Zvládni tu formalitu zvanou maturita, ať se můžeme posunout dál.“

A já, když už jsem ušla takový kus cesty, jsem se rozhodla postoupit ještě o kousek dál. Chtěla jsem se posouvat dál, protože mě to začalo bavit.

Bylo to DVA měsíce a jeden den před termínem mojí maturity.

Ještě nastal jeden týdenní zkrat během března, který se v tom všem zmatku a emočním nepořádku tak nějak rozplynul. Zdravíčko někdy kolísá, ale hlavní bylo se tomu znovu nepoddat. 

Zjistila jsem, co musím udělat pro to, abych neztratila maturitní pokus v květnu. Psala jsem tři písemky denně, nechávala se zkoušet v hodinách, které nebyly v rozvrhu, dopisovala testy v cizích třídách, chodila před školou a po škole na dozkušování (v době kdy ostatní chodili spíš za školu, to se dá však snadno dohnat na univerzitě), dala tomu úplně všechno, co jsem měla, protože jsem to fakt hrozně moc chtěla mít za sebou.

Nešlo mi ani tolik o maturitu, ta se po tom všem zdála jen jako třešnička na dortu. Já měla neuvěřitelnou motivaci to dodělat hlavně proto, že jsem si zasloužila odpočinek. Kdyby mě k maturitě nepustili, celá situace by se výrazně prodloužila.
Chtěla jsem léto, které si doopravdy zasloužím. A věděla jsem, že to mám ve svých rukách.

Vstoupila jsem do paktu s koncem střední školy v dávce léků, která nesla mnoho rizik. Já si je nepřipouštěla. Všechno jsem zazdila a šla si jen pro to jedno. Pustili mě k maturitě v den klasifikační porady, 26. dubna, dostala jsem svou možnost, měla jsem vysvědčení v den jako všichni ostatní. Předstoupila jsem před třídu a řekla jim, že děkuju. Nemám ráda kolektivy. Ale tohle byl v mým životě úplně první, ve kterém jsem měla svoje místo.
Odmaturovala jsem o necelý měsíc později. 

Odhodlanost lidem sluší, ačkoli je silná dávka medikace značně zavodňuje ve tvářích.

1.6. 2022

17.6. 2022

Ano, asi se to dalo předpokládat. Léčba s sebou nesla řadu nežádoucích účinků, takže ačkoli kůže přestala definovat každý můj den, musela jsem se potýkat s křečemi v kolenech, bolestmí zad, nechutenstvím nebo naopak potřebou se přejíst vším a ničím. Někdy přišla odzbrojující únava. Největším nepřítelem se staly moje zavodněné tváře, to se zhoršilo nejvíc v době maturity a plesu. Zase jsem se na sebe nechtěla dívat do zrcadla a nenáviděla jsem, když mě někdo fotí. Tuhle nepříjemnost dokázaly trumfnout skutečnosti, že můžu dělat všechno, co mám ráda a už mě nic nebolí. Ale chtělo to hodně mentálního tréninku, abych se to naučila přijmout. 

Ačkoli jsem chtěla prvních pár měsíců přírodní cestu, nakonec mě to dovedlo do slepé uličky.

Skutečná pomoc přišla infuzemi, vitamínem C a tabulkou vysazování léků, která mi začátkem léta přistála na stole. Když tyhle věci začaly pomáhat, pak se zlepšil i psychický stav a všechno si to pomáhalo vzájemně.

ZÁPIS Z DENÍKU, 23. ŘÍJNA 2021
„Moje imunita zesílí, moje kůže se vyléčí, mojí duši se uleví a já se znova najdu a budu mít energii jako kdysi. Ne dnes. Ne zítra. Ale jednou jo. A já ten pocit poznám, ucítím. A bude to moje malý vnitřní vítězství.“

Malá Fatra, srpen 2022

Než zakončím tenhle článek, ráda bych zmínila, že bych celou tu situaci za nic nevyměnila. Byla silná, těžká, někdy se zdála úplně nekonečná, ale s odstupem času moc dobře vím, že mi to víc dalo, než vzalo, a že si neustále poletuju na obláčku vděčnosti.
Děkuju za to, protože jsem dostala příležitost se zamilovat do života. 

Léčba pořád pokračuje, ale já se cítím tak, jak jsem o tom před rokem snila.

Že je to nejhorší za mnou, jsem pocítila v den, kdy jsem vylezla na Stoh na Slovensku v Malé Fatře. Ten výšlap na horu byla stejná situace, jako když jsem si přála, aby se mi zahojila kůže.

Chceš dosáhnout svého cíle, ale musíš pro to strašně dřít, občas si musíš dát pauzu, občas i dvě. Ale podíváš se na cestu, co jsi ušel a nechce se ti vracet se zpátky. A protože se zpátky nevrátíš, dočkáš se výhledu, kterej za to sakra stál.

Přestala jsem po sobě chtít, aby všechno bylo ideální. Mám ekzém, ale neomezuje mi to dál život a já mu to ani znova nedovolím.

Nesu si spoustu věcí z celé této doby, ale dostávám to pod kontrolu.

Když se budeš ptát, kolik toho ještě dokážeš snést. Odpověď je snadná. Víc, než sis kdy myslel.

JSEM VDĚČNÁ.

Že v noci spím. Že mi rostou vlasy a trčej do všech stran. Že si můžu číst v lese. Odjet na koncert. Vyrazit na sólo trip do Mnichova. Vylézt horu. Dívat se na sebe v zrcadle. Odcvičit trénink. Nosit krátký rukáv. Já můžu. Já chci. Já budu. Já jsem.

Nevím, kolikrát ještě za život padnu na dno, ale vím, že se vždycky budu chtít zvednout.

Mnichovská věž v Olympiaparku, solo trip srpen 2022. 

 

_______________________________________________________________________________

Děkuji doktorům. Ať už do Heřmanova Městce, Mladé Boleslavi, Chocně nebo Hradce. Sestřičkám, co se mnou chtěly drbat drby na jejich noční směně. Že už nemám zavodněné tváře, a že vím, že na to nejsem sama a nemusím se snažit to chtít sama zvládat. Děkuju panu doktorovi Víškovi do ordinace imunologie v Litomyšli za jeho profesionální přístup.

Tátovi, protože mě vozil na infuze a ještě cestou zpátky domů si předělával směny, aby mě mohl odvézt na ty další. A protože když už já neměla síly věřit, že bude líp, tak on věřil za mě. A za to, že se mnou vylezl Koprovský Štít a ukázal mi poprvé Tatry. Genetická horská štafeta byla úspěšně předána.
Moje tělo to dokázalo, bejt na hoře. Sice s přínosem značného množství cukru, ale víte, jak chutná točená kofola a halušky se slaninou. Moc dobře!

Děkuju Babičce, že se snažila vařit bezlepkové knedlíky, i když po pěti minutách na talíři seschly. A že se snažila každý den, aby mi bylo lépe. A že se teď raduje se mnou, když mi opravdu lépe je. 

Děkuju Mámě, protože na to nastal čas.

Děkuju Gyholi, že mě sborovna nechala projít a podporovala mě. Stálo to za to. 

Děkuju Naomi, Andy, Nikol, Štěpánce a Werče. Jste moje komfortní zóna. <3 
Děkuju trenérce Zuzce, že akceptuje, když mi zdravotní stav občas neumožní trénink a já ho musím zrušit.

Děkuju Bohdanovi, protože je to přesně ten člověk, co víc činí, než mluví. Co hraje hry, když si chci číst. A kterej tu byl nepřetržitě celou tu dobu.

Děkuju všem, kdo si to přečetli až sem.

Děkuju, že můžu.

 

Read More