Pochopila jsem, že těmhle lidem neporozumím.
Možná, že abyste mě alespoň trochu pochopili, musela bych začít od samotného začátku, ale tenhle příběh není pro každého, a proto začnu tak, jak by se to mohlo zdát nejsnáze pochopitelné.
Zažít jako dítě pocit, že nikam nepatříte, je pocit, který se s vámi může nést nepředstavitelně dlouhou dobu.
Najít pocit, že někam patříte, je pocit, který si přejete uchovat už napořád.
Vždycky, když se nad tím zamyslím, sama sobě řeknu: ,,Tohle je ale přesně pro mě, nic jinýho si teď nedokážu představit."
A říkám si to i ve chvíli, kdy čekám pět hodin na letišti, následující den čtyři hodiny před Armani (obchodem, kam vstupuje jen elita, která neví, co s penězma). A tam získám první řadu u zabrádlí, které u obchodů většinou nebývá.
Tu větu si říkám i ve chvíli, kdy zažiju pocit, na který jsem čekala několik let, a který chci zažít znovu. Být tváří v tvář člověku, který mi pomáhá růst. Vidět na vlastní oči, jaký život žije člověk, ke kterému vzhlížím a na dlouhou dobu potom ze ztratit v myšlenkách a mlčet.
Posadit se do haly, která se během několika málo minut promění v místo, o kterém jste si ihned jistí, že tam patříte. Když davu, jehož součástí je téměř patnáct tisíc lidí svítí náramky a vypadá to jako hvězdy. Když brečíte ještě předtím, než celá show začne, a když samotná hvězda přijde na stage a vy se v tu chvíli ocitáte v nepopsatelné euforii.
A v tu chvíli, i v tu chvíli předtím, i v tu chvíli potom. Když prostě víte, že to všechno vám za to stojí.
Shawn Mendes a hudba, kterou vytváří. Shawn Mendes, jeho tým a živá vystoupení, která dělá. To je něco, co nejde popsat slovy, protože to, co v tu chvíli zažíváte, jsou chvíle, kdy vám ta slova došla.
A když to celé skončí, nepřejete si nic jiného, než to celé zažít ještě jednou.
Protože to, co si odnáším z jednoho koncertu - ať už to byl Shawn, nebo někdo jiný. To mi vždycky bude stát za přihlouplé dotazy, proč tolik peněz, proč tolik hodin v autobuse, proč tolik emocí.
Já to chápu, ne každý mi porozumí, jen mě to mrzí, že se musím obhajovat.
Po příjezdu domů jsem si totiž uvědomila jednu věc, měla jsem fakt elán o tom vyprávět, ale neměla jsem tu zpětnou vazbu, kterou jsem očekávala, a tak jsem sama sobě řekla, že kdybych dělala spoustu jiných věcí, dostávala by se mi jiná podpora. Kdybych jezdila na sportovní závody, dostávala trofeje a medaile, už by to někdo vzal vážně a poslouchal mě?
Ale já taková nejsem, tohle nedělám a nejspíš už to nedoženu.
Asi už jsem si zvykla.
Ať děláte co děláte, vždycky se najde někdo, kdo bude mít odlišný pohled na danou věc. To se ale nedá nic dělat. Pro takové lidi se toho nevzdávejte.
Přesvědčila jsem se, že když něco chcete, přejete si to a nebojíte se toho, jste trpěliví a věříte si (i přes všechny stavy maximálního zoufalství), stane se to. Já nefantazíruju, to je holý fakt.
Potkala jsem Shawna Mendese a v ten den večer jsem zažila jeden z nejlepších večerů vůbec. Detailně propracovaná tour, skvělej setlist, předskokanka, tisíce světel a nezapomenutelná atmosféra.
Něco, co mě nepopsatelně inspirovalo. Znovu mi to připomnělo, že až tady budou dny, kdy mi nepůjde vůbec nic a já nebudu vědět, co mám dělat a na koho se obrátit, vždycky tady bude místo, kam patřím a kde je mi fajn.
Nepotřebuji vám donekonečna vysvětlovat, proč mi na tom záleží, a jak moc si toho vážím. Já to vím. A to stačí.
Za těch pět dní v Mnichově jsem si uvědomila spoustu věcí.
Zjistila jsem, na čem bych dál ráda pracovala, v čem chci pokračovat a získala neskutečnou hromadu inspirace.
Vím, v čem bych se potřebovala pohnout, nad čím bych se měla pozastavit.
Nikdy nezapomenu na tu touhu psát, když jsme seděly v úplně prázdným Olympijským stadionu den po koncertu (s kapcitou 69 000 lidí).
Zeměpisnej německej poznatek, pro neznalce: Neplést si stadion s halou. Koncert byl v hale se skoro čtyřikrát menší kapacitou.
Abych se k tomu vrátila.. Posadila jsem se tam. Kolem mě nebylo nic, bylo tam ticho. A tohle místo je přesně to, který bych nutně potřebovala navštívit znova, i když se mi zezačátku úplně nezamlouvalo. Když jsme s Kačkou došly až úplně nahoru, úplně mě to praštilo.Ta potřeba tohle všechno lidem říct. Že mě to dělá šťastnou, a že se toho nikdy nevzdám. Neměla jsem s sebou ani sešit ani propisku, a do teď toho lituju, protože takovej ,,jinej" pocit, jít něco napsat, jsem snad nikdy nezažila.
Mnichov je pro mě výjimečný. Každá jízda metrem, každá minuta v Olympiaparku, každá chvíle, kterou tam můžu trávit s člověkem, kterému nemusím nic vysvětlovat. Nikdy jsem nebyla tolikrát na stejném místě v zahraničí jako v Mnichově. A nikdy jsem si nebyla tolik jistá, že se na tohle místo budu vždycky ráda vracet, stejně jako k těm vzpomínkám, které mi tam vznikly. Ať už byly naprosto výjimečné, nebo výjimečně obyčejné.
Ano, kdybych mohla, klidně bych další dva tisíce vrazila do toho, abych ty světýlka mohla vidět znovu. Kdybych mohla...
Chci, abyste si z těhlech řádků něco odnesli i vy.
Nikdy se nevzdejte toho, co vás dělá šťastnými a inspirovanými lidmi. Taková záležitost nikdy nebude ztráta peněz ani času (ani procent absence.) Fakt. Stojí to za to.
Děkuju za váš čas a přečtení ať už na tohle řeknete cokoliv. Budu ráda za zpětnou odezvu.
Sára.
