A DOST

Znáte ten pocit, když uděláte krok vpřed, ale stejně máte pocit, že stojíte na místě? Nebo když se všichni kolem smějou, jenom vy máte sami se sebou vnitřní boj a máte co dělat, abyste neutekli brečet na záchod? A nemáte pro to ani žádný rozumný vysvětlení, proč vás tak děsně rozčiluje úplně všechno? A proč vám nejde nic, na co sáhnete?

V knihovně jste si vypůjčili knížku s osobním předsevzetím, že zas budete víc číst, ale ta knížka se netrefila do toho, co zrovna hledáte. Z toho vyplyne, že vám dva měsíce leží na stole, vy se zklamete, protože vaše předsevzetí jde do háje a navíc vám na tom stole leží tak dlouho, že musíte platit patnáct korun pokuty. Pak nemáte drobný na autobus a běháte po celým domě s jednou ponožkou na noze, protože tu druhou sežrala pračka a navíc pořád nemáte ty drobný na ten autobus, co za čtyři minuty odjede. Tak běžíte po chodníku, abyste autobus stihli, spadnete na loket, nadáváte tak moc, že zapomenete klíče ve sněhu.. Autobus stihnete, jenže na těláku vás trefí míč do hlavy, protože jste jako jedinej člověk z těch jedenácti, kdo nepochopil pravidla hry.
 A když se o víkedu rozhodnote jet do kina, v Costě vám daj karamelový frostino bez karamelu na povrchu šlehačky a v kině vedle vás sedí holky, co přímo vedle vás křupou a mlaskají tak hlasitě a  navíc dělají otravný zvuky plastovou lahví a sáčkem s oříšky.

Když si slečna všimne, že vás to doslova rozčiluje, pošeptá to svojí kamarádce a nahlas se zasměje. Pár minut je výjimečně zticha, ale po chvíli se z ničeho nic zeptá, proč je Freddie Mercury  smutný. A vy si jen řeknete tak a dost. Tohle si dám na svůj blog, až se mi navrátí moje hodně hluboko ztracený uvědomění, že je prima nápad tohle vydat, protože já občas nevím, co si o tom všem mám vlastně myslet.

 Chtěla jsem psát úplně o něčem jiným, o tom, s čím teď fakt vnitřně bojuju, ale nechám si ta jindy, protože za pár hodin vstávám, abych se celou noc koukala na Grammy a pak nahned šla do školy. Tak příště to už bude o něčem lepším.

*update* Čistě mimochodem, než jsem tenhle článek vydala, trvalo mi to celé dva měsice. Na klávesnici mezitím přestalo fungovat písmenko A, protože jsem si do té klávesnice vylila redbull (kvůli tomu, že jsem se chtěla nabudit, po noci strávený u televize s nadějí, že Grammy nebude propadák. Byl.)

Šlápla jsem si na sluchátka, který jsem sama sobě koupila k Vánocům, takže jsem pak poslouchala písničky dva dny jen na levé sluchátko – těžké to dny.

A abych nezapomněla, na školní ples jsem si koupila lak na vlasy s tím, že si je skvěle vyžehlím, a pak budou vypadat super. Lak byl však pro objem oslnivých vln, takže vypadaly o trošku líp než když ráno vstanu. Ale jen o trošku.

Tenhle článek vydávám z mnoha důvodů. Za prvé, když jsem jedla česnekovou bagetu z Lidlu v šatně, protože jíst tohle před lidma je nevhodné, tak mi Andy řekla, že mám pořád co říct.

A za druhé se domnívám, že občas je skvělý se nad vším trochu povznést a umět si říct svoje osobní A DOST.

Na tenhle blog už třetím rokem postuju skoro pořád vážná témata. Protože já přemýšlím o všem možném téměř neustále.

Jako slohovka ve škole by tohle asi na výbornou nebylo, ale stejně děkuju za pozornost.

Ahoj.