Zdravím. Po třech letech nyní napíšu článek z koncertu. Snaha o jakousi reportáž na volné noze bez bakalářského titulu z žurny, kam mě nevzali, a pořádně si to vychutnám, ok?
Přes 960 dní jsem kvůli C-19 žádný koncert nenavštívila, takže jsem ani neměla šanci nějaký článek v téhle formě napsat.
Za prvé skoro 1 000 dnů bez živé hudby je vskutku nelegální, ale odstartovat tuhle neplánovanou a naprosto nechtěnou pauzu Tomem Odellem, byl ten nejlepší nápad.
Než začnu pořádně psát, ráda bych zmínila, že mám speciální slabost pro muže, co hrají na klavír. Je to taková moje speciální disfunkce, protože klavír je neskutečná nádhera, že by možná i kdejaký česky rap zněl příhodně, kdyby měl klavírní verzi. Vážně, hrát na klavír, to je za mě odzbrojující vlastnost.
Tom Odell je klavírista, jeho shows jsou na tom založené, takže když jsem čekala na fototerapii ve fakultní nemocnici v Hradci Králové a pohrávala si s myšlenkou, že bych tohle asi ráda viděla a zažila... Tak jsem váhat přestala a lístek si pořídila, aniž bych měla ponětí, jestli můj zdravotní stav bude uzpůsoben k tomu se toho koncertu účastnit. Já vím, že jsem tady zatím nevyprávěla o tom, co se dělo s mým zdravím, ale to se aktuálně nehodí, na to dojde časem. Řekla bych, že velice brzy.
Každopádně lístek jsem si koupila, na koncert jsem mohla a klavírní show jsem si užila tak krásně přítomně, že mi to připadalo až nereálný a poněkud sentimentální.
Na koncert jsem jela sama - ne, jezdit na koncerty sám není smutný, dokonce ani nebezpečný. Já jsem na to zvyklá, je to pohodlný a ten koncert se dá skvěle prožít bez zbytečných komentářů. Jedinou nevýhodu to má, když si potřebujete odskočit a potřebujete držet místo, ale zrovna včera tam byli tak skvělí lidé, že mi místo podrželi.
Jela jsem vlakem, který byl po dvaceti minutách jízdy zrušen. To už je jinej level, žádné ohrané fráze, že vlak bude o patnáct tisíc minut na druhou opožděn, protože je opožděn vlak, co čekal na ten další až přestane být opožděn, nebo že je závada na trati, či se ztratila lopatička. Prostě vlak jede a jede a najednou se zruší. Mě to nepřekvapuje.
Když jsem seděla v dalším vlaku, do kterého se musely nacpat vlaky dva, říkala jsem si, jestli se to neděje převážně pro to, abych měla o čem psát na blog. Nikam jsem v ten den nespěchala, takže mě to neomezilo.
Vstup byl od 18:30, já čekala od 17:00 a měla jsem i tak krásný místo. Nikdo se nikam necpal, byl tam opravdu poklidný dav, až na jednoho cizince, co se vecpal dopředu za kamarádem, co nakonec vůbec neexistoval, ale nakonec nápor spravedlnosti publika Toma Odella vzdal a radši odešel dozadu.
Jo, já jsem dokonce ani po otevření sálu neběžela, ale prostě šla.
Nevím, jestli se něco změnilo za ten neskutečně dlouhej počet dnů, kdy jsem nebyla na koncertě, ale tady to fakt bylo krásně klidný, že stačilo čekat necelý dvě hodiny a mít třetí řadu. Nebo jestli já z toho vyrostla a prostě se mi nechtělo zbytečně vyšilovat. Nevím.
Každopádně můj cíl byl jediný - poslechnout si živě Toma Odella, jak hraje na klavír. A tento cíl byl splněn.
Tom Odell je zpěvák (to jako tak bejvá, když má koncert), ale sám sebe považuje i za klavíristu, takže jsem si stoupla směrem tak, abych na ten klavír viděla, protože jsem moc dobře věděla, o co mi jde.
Jeho music genre je pop, ale tak já mám pocit, že za pop se dneska považuje kde co.
Tom si tak nějak zakládá na smutných zamilovaných písničkách a mně je naprosto jasný, že love songy s klavírem nebo kytarou skládá dneska kde kdo, což je škoda, protože si myslím, že to pak kazí celkový dojem z toho, když ty love songy někdo fakt umí tvořit.
Večer zahájila předskokanka co si přezdívá OSKA. Hlas měla krásnej, byla milá a vtipná, ale jestli teda píšu něco jako reportáž, tak musím podotknout, že mně jako předskokanka k Tomu Odellovi moc neseděla. Možná bych byla jiného názoru, kdybych ty písničky znala, ale prostě její hlavní hudební nástroj byla kytara, a to mi prostě před vystoupením klavíristy nesedí.
Jako ano, já vím, že sama nehraju ani na triangl, ale z pohledu posluchače to vnímám tímhle způsobem.
Tom Odell by se dal zařadit mezi menší umělce, co do počtu kapacity Fora Karlín, která činí něco přes 3 500 osob, ale jako hudební umělec je úplnej velikán.
Show odstartoval písničkou Numb z alba monsters. Sedl si ke klavíru, od kterého, jak jsem správně předpokládala, odešel zřídkakdy, a ze začátku to hrál tak, že to vypadalo, že ho to nebaví - prostě hrál potichu a nevýrazně, pro efekt gradace, která následovala o pár vteřin později. Řekla bych, že ten příchod neboli intro, byl takhle nastavenej samozřejmě schválně, protože nemůžete při sledování koncertu Toma Odella jen na jedinou vteřinu uvažovat o tom, že by ho to nebavilo. Jednoduše začal hrozně potichu a nevýrazně a ta písnička pak gradovala a gradovala, že z toho příchodu udělal velkolepé intro a publikum bylo jeho.
Koncert trval přes hodinu a půl a to je za mě úplně ideální čas. Asi po hodině tam byla krátká pauza, která byla nutná, protože se domnívám, že by Tom Odell u toho klavíru jinak klidně zanechal svou duši. Chvíli na tom klavíru i ležel, pak se na něj postavil, ale za celou tu dobu se nestalo nic, co by kazilo celkový dojem z vystoupení. Ba naopak, všechno to zveličování a nečekané závěry a zvraty a pomalé začátky a stavění se na klavír a síly úderu do kláves tomu dodávaly takový to nenucený extra přehánění, který se tam hodilo a ani na chvilku se to nezdálo nepatřičný.
Mně osobně tam chyběla písnička monster v.1, ale jinak zahrál všechny, které mám ráda, včetně písničky Heal nebo Grow Old With Me. Líbilo se mi, nejen to, že to opravdu bylo převážně o klavíru, ale i to, že v pauzách mezi jednotlivými písničkami tam občas začal nějakou klavírní skladbu, která s tou, co měla následovat nijak nesouvisela. To bylo krásné, každý úder do klávesy se počítal. A u Toma Odella to platí stonásobně.
U písní Hold Me a Concrete výjimečně u klavíru neseděl, ale za doprovodu kapely a díky tomu vynikl jeho neskutečně silný a čistý hlas.
Samozřejmě, že koncert byl zakončen písničkou Another Love, ale ten nejznámější song neznamená, že je nejlepší (ale to už je na každém člověku, která písnička je ta „jeho nej.“) U Another Love bylo, jak se dá předpokládat, nejvíce pozornosti z publika. Dokonce se nafukovaly balónky ve tvaru srdce, což byl projekt fanoušků a fakt se povedl.
Za mě byl koncert Toma Odella skvělá ukázka toho, jak by měl koncert vypadat. Živá hudba, všechno skvěle nazvučený, střídaly se písničky klidnější a živější, když byla písnička hodně klidná, dav nehnul ani brvou. Dokonce se z davu ozvalo „pššššt“, když někdo začal mluvit. Až tak moc se to respektovalo, což mi přijde skvělý.
Ještě jednou musím zmínit ten klid před Forem, kde nikdo o nice nesoutěžil. Já měla nádherný místo.. a bylo mi nádherně.
Byla jsem tak jako opilá životem, když jsem se vrátila domů. A doteď mám z toho skvělou náladu.
Takže klavírní show byla opravdovou show a byla nad moje očekávání.
V jednoduchosti je krása.
Pokud budete mít příležitost, rozhodně bych s návštěvou koncertu neváhala, protože to stojí vždycky za to, když si najdete umělce, který vás opravdu baví.
Děkuji za Váš čas.
Brzy na.. přečtenou?
Sára.
