ODLETĚLA JSEM SAMA DO LONDÝNA ft. Tom Odell (bri ish culture included)

 „Lepší klopýtnout na nových cestách, než se zastavit na cestách vyšlapaných.” (Mariana Leky, Co je odtud vidět)

Odcestovala jsem sama do Londýna, protože jsem si to přála, protože se ten sen už nedal odkládat, a protože se ten výlet naplánoval tak nějak sám a jeho načasování už nemohlo být lepší!
Zážitky jsou to nepřenositelné, ale alespoň z části se pokusím je na vás přenést. 
Tak jdeme na to!

Byla půlka prosince, pomalu ale jistě končil semestr, takže bylo pořád co dělat. Seděla jsem v prvním ranním vlaku do Olomouce a čekalo mě závěrečné kolokvium na rozhlasovém ateliéru.
Ve stejný den šly do prodeje vstupenky na Toma Odella do Londýna. A já jsem si prostě přála, abych tam mohla být. Stáhla jsem si aplikaci k nákupu lístků, pobídla kamarádku Káťu, aby mě jistila, protože já se nemohla úplně stoprocentně spolehnout na to, v jaké budu zrovna situaci. Pečlivě jsem zkontrolovala, že ceny letenek do Londýna jsou na ten termín žádoucí a byla odhodlaná to zkusit.
Prodej se spouštěl v 11:00 a já měla takový ten pocit nadšení, který se těžko popisuje, ale k uskutečnění plánu prostě stačí, že takový pocit máte.

Můžete hádat, kdo šel přesně v 11:00 na řadu prezentovat se svou skupinkou svůj závěrečný projekt. No samozřejmě, že já. Stojím před třídou, na projektoru vidím, jak se čas 10:59 přeměňuje na jedenáctou dopolední, pomalu ale jistě smířená s tím, že na tom koncertě nebudu mít svoje místo.

Dodnes nemám kloudnou odpověď na to, jak se mi podařilo dostat se na londýnskou Intimate Show Toma Odella, která se konala k příležitosti vydání jeho nového alba. I potom, co mi přišel potvrzovací e-mail, jsem tomu těžko věřila. Kapacita byla pouze 300 lidí, v náporu lidé psali komentáře, že se to vyprodalo příliš rychle. Ale já ten lístek měla v (online) kapse!

Brala jsem to jako znamení, že odvážnému štěstí přeje.

A TO S TEBOU JAKO NIKDO LETĚT NECHTĚL?!

Žijeme v době, kdy máme prakticky nekonečně mnoho možností a způsobů, jak trávit svůj volný čas. Možná je to někdy skoro až k zbláznění. Buď využiješ možností, které si můžeš dovolit, nebo budeš sedět doma. To je úplně jednoduchá rovnice, i když to žádná rovnice není, ale snad chápete, kam tím mířím.

Jednoduše řečeno, ne každého zajímá to, co zajímá tebe a bude chtít dělat to, co ty. Ne každej bude mít čas 27. ledna 2024, ne všichni budou chtít letět do Londýna a třeba to s tebou zrovna v tu chvíli nebude chtít dělat nikdo. Tohle je ale ten nejhloupější důvod, proč svoje sny nechávat připnutý na nástěnce.

Můžeš se bát doma na gauči, nebo se můžeš bát na Terminálu 1 v Praze na letišti. To je čistě tvoje rozhodnutí. 

I GO SOLO

Strach ze solo cestování je stereotypní, je těžce společensky zarytý, obzvlášť pokud jste žena. Úplně ses zbláznila! Někdo tě okrade. Někdo tě přepadne. 
Prozradím to rovnou, jediné, co mě v Londýně přepadlo, bylo nadšení. 

Takže ve výsledku jsem se strachovala převážně z toho, že se strachují ostatní. 

Dneska ale sám cestuje kdekdo. Navíc už jsem byla sama v Mnichově a nad tím se téměř nikdo nepozastavil. Asi protože to nebylo letadlem? Přestože už máme dost statistik o tom, že letadla jsou vlastně o dost bezpečnější než jízda na dálnici.

Jedna z mých nejoblíbenějších vět zní: Everything you want is on the other side of fear. (Všecho, co chceš, je na druhé straně strachu).

ZÁKLADNÍ RADY PRO SOLO TRIP

Pakliže vás to taky láká, mám tady pár rád, díky kterým jsem se cítila po celou dobu v pohodě:

- Mít ledvinku s doklady pod bundou a kryt na mobil se šňůrkou na krk. Takhle jsem se nebála kapsářů a mobil jsem měla neustále k dispozici, nejenom na zachycení fotek ale i na mapy. Zbavila jsem se tak neurotické potřeby kontrolovat, jestli mám mobil pořád v kapse.

- Nikomu nevyprávějte, že jste na solo tripu. Teda Tomovi Odellovi to klidně řekněte, ale třeba já jsem se ocitla v situaci, kdy mi obsluha chválila můj praktický kryt na mobil a já málem odpověděla, že na solo cestování je to výborný doplněk.. Ne. Nikoho to nemá, co zajímat. Nemusíte být nutně vyděšení z každého mezilidského kontaktu, buďte proste obezřetní a používejte zdravý rozum.

- Předem si vyhledejte, které čtvrtě nejsou úplně vhodné a bezpečné a zároveň kde se nachází vaše ubytování a jaké má recenze. Já byla ubytovaná u Oxford street, takže jsem hledat ani nemusela.

- Oblíkala jsem se nezajímavě. Ne, že by se mi do mého malého batůžku snad vešel nějaký solidní outfit, v lednu se snad ani moc zajímavě oblékat nedá. Já vsadila na pohodlnost. Nevím, jak bych mohla na sebe zrovna v Londýně poutat pozornost. To spíš naopak, všechnu pozornost na sebe bral Londýn.

- Najděte někoho spolehlivého, s kým budete moct doma v Česku sdílet polohu skrze mobilní telefon.
- Google maps, jedině google maps!

Racionální odůvodnění máme, ručník zapomenutý doma rovněž. Posouváme se dál!

Let z Prahy na letiště London Stansted proběhl v pořádku. Dojít na express a následně se dostat na Liverpool Street taktéž v pořádku. Už už by to bylo až moc v pořádku, než jsem zabloudila v metru. Protože moje první cesta poté, co jsem se dostala do centra, vedla bezprostředně k Tower Bridge a trošku jsem se na nástupišti zamotala. Pak jsem se zorientovala a od této cesty už všechny následující proběhly bez komplikací, až jsem nad tím sama žasla. Londýn má super infrastrukturu, skoro jsem se v tom začala vyžívat.

L O N D O N  C A L L I N G 

Londýn. Pulzující, multikulturní, živý, fascinující. 

Londýn se nepodřídí vašim představám, vy se podřídíte Londýnu. A pokud nebudete ochotní napojit se na atmosféru, jakou vám tohle město nabízí, nebudete mít šanci poznat jeho opravdové kouzlo. 

Podobně jako u cesty do Dublinu, i v tomto případě jsem byla připravená na to, že mě Londýn jako doposud nepoznaná destinace může klidně zklamat. Spoiler: tahle situace nenastala. 

Ano, moje první kroky vedly na Tower Bridge. Potřebovala jsem sebe i svoje třináctileté já přesvědčit, že stojí tam kde má. 

A já prostě nemůžu z hlavy dostat ten moment, jak jsem zašla za roh a poprvé jsem ho zahlédla. Majestátní most zdobící desky mých maturitních otázek. The most famous symbol, here we go! Já jsem se prostě na místě úplně dojala. Tower Bridge je tam! Nekonečné toulání Londýnem začíná...

Největší výhodu solo cestování spatřuju v tom, Že moje sentimentální prožívání maličkostí, které mi Londýn nabízel, jsem prožívala zcela bezprostředně, autenticky a sama se sebou a díky tomu se tyhle zážitky jen a jen násobily.

Myslím, že když jsem se procházela po Millenium Bridge, tak jsem se do Londýna zamilovala. 

Kolikrát byl místy fakt přelidněný, přehnaně barevný a úplně k zbláznění. Mně to bylo jedno. Takovej Londýn prostě je a bude, i kdybych se na hlavu postavila. A kdybych se na tu hlavu postavila, nikomu by to tam divný nepřipadalo.

Například na Picadilly Circus stál pán jenom v trenclích a vy jste ho mohli pomalovat vodovkama. Wtf?
Spousta holek kolem tancovalo uprostřed dne na songy jako Unwritten nebo London Bridge, klidně v autobuse. Ve všem tom blázinci to působilo tak nějak přirozeně. 

Taky jsem omylem nasedla do retro autobusu, namísto do normální veřejný dopravy, a tak mě taková krátká cesta stála asi 70 korun, ale ten pán byl tak super, že jsem se mohla svému nedorozumění možná tak smát.

A i kdybych si za svůj život poslechla všechny rozhovory s One Direction na světě, nejspíš nikdy neporozumím britskému přízvuku natolik dobře, abych omylem na snídani nedostala místo jedné porce vajec benedikt porce rovnou dvě. Jako tolik liber se mi platit nechtělo, tak jsem na mou obhajobu za pomocí gestikulace vysvětlila, že jsem tady přece sama, co bych dělala s tolika vajíčky... 

A číšník byl jakože: Aha, tak já to klidně sním, haha! 

Možná se vám to zdá až příliš velká pohoda, takže rovnou přiznám, že jsem utekla z restaurace Nando's, kde si objednáváte pomocí QR kódu. Mně to nešlo, protože mě číšník posadil někam do rohu restaurace, kde nebyl signál. Tak jsem si nic neobjednala a nenápadně odešla.
No, tak ne nadarmo se říká, že všechny cesty vedou do Mekáče..

I'M ALONE, I'M ALONE AND I DON'T MIND

I THINK TODAY IS THE BEST DAY OF MY LIFE

27/01/2024 JAK JSEM POTKALA TOMA ODELLA

Akce pro 300 lidí, na kterou jsem se nakonec fakticky dostala, a která byla zakončená osobním setkáním s Tomem, to je způsob cestování, který mě dělá úplně nejšťastnější. 

Článek o Odellovi jsem publikovala už v červnu 2022, kdy jsem ho živě viděla poprvé a nemohla jsem si jeho show vynachválit.  

Tahle malé skromné vystoupení byl zase úplně jiný zážitek. Jen Tom Odell a jeho klavírní umění. 

Vystoupení bylo dlouhé asi jen 45 minut, protože následovalo podepisování. Přesto jsem sentimentálně milovala skutečnost, že stojím v malinkém sále v Lodnýně, přede mnou solo Tom Odell hraje na klavír moje milované songy.. Best day of my life, Heal, Black Friday, Grow Old With Me.
No jednoduše si myslím, že jsem byla ve správný čas na správném místě.

I FEEL ADRENALINE 

Ačkoliv mi už u hudebních umělců jde převážně o jejich umělecký počin a nepotřebuju je osobně potkávat, pojďme si říct, že jsem byla nervózní a nadšená zároveň. Když už jsem se dostala na takovou akci, byla nervozita docela na místě.

Chtěla bych poznamenat, že několik koncertů v zahraničí už mám za sebou, a že právě v Londýně mi došlo, že to na atmosféře dělá strašně moc, když se koncert odehrává v domácím prostředí interpreta. Panovala tam neuvěřitelně domácká atmosféra, lidé si ho cenili úplně jiným způsobem a i moje prožívání bylo docela odlišné. 

Když přišlo na setkání s Tomem, převládal kolem nás docela hluk a jazyková bariéra na sebe nenechala dlouho čekat. Nakonec to bylo vtipný a skvělý zároveň. Každého se ptal, co dělá, jak se má, odkud kdo je. Když jsem mu řekla, že jsem z Česka, tak řekl, že se mnou počítá v Praze na koncertě, a jestli to myslím vážně, že je toto můj solo trip, že je to cool. S každým si podal ruku a mně tohle setkání bylo neuvěřitelně sympatický, že kdybych mohla, sednu si tam s ním třeba na pivo. I když je pravda, že mi ta britská angličtina občas dala fakt zabrat. 

Potkat Toma Odella byl skvělej zážitek a pořád cítím vděk za tuhle příležitost, kterou jsem získala. 

Během téhle akce jsem potkala slečnu z Turecka, čekala se mnou ve frontě, dojímaly jsme se a její mamka nás s Tomem na tajňačku vyfotila, protože my jsme to dělat nesměly, ale jí si nikdo nevšímal. Byla by škoda nemít takový hezký moment zachycený. 

KDE JSEM BYLA UBYTOVANÁ?

Mně je ubytování vlastně docela jedno, vybírám si podle ceny a ideálně podle lokality. Vždycky si vybírám hostely a při solo cestování je to ideální volba.

Byla jsem ubytovaná v YHA London nedaleko Oxford street. Ubytování v centru města pro mě bylo neuvěřitelnou výhodou, protože jsem se z koncertu vracela docela pozdě a určitě je příjemnější jít ulicemi, kde to žije, než se procházet po tmě nějakou odlehlou částí města. 

Ze všech hostelů, kde jsem kdy byla, byl tenhle asi nejslabší, ale zachraňovali to vždy milí recepční a právě zmíněná lokalita.

Pokojíček měl čtyři postele, trochu to připomínalo kajutu na lodi, hostel nabízel pokoje oddělené pro muže a ženy. Sprchy i prostory byly čisté. Já jsem tam stejně jen přespávala a jinak pořád někde byla, takže mně tento hostel posloužil dobře, ačkoliv působil trochu stísněně. Nedostatkem byl ruch z ulice během noci, ale to je zkrátka daň za možnost ubytovat se přímo v centru. A za to, že chodíte skrz China Town každý den, to se možná fakt vyplatí!

CESTY LONDÝNEM, CESTY TOULAVÝ

Chcete poradit, co se dá v Londýně dělat sólo? Všechno, co chcete. Vezměte si všechno, co vám Londýn nabízí, a co se vám líbí. Je toho neuvěřitelně moc. Seznam jsem sice měla, ale dny jako takové jsem si neplánovala.

Milovala jsem tu flexibilitu a možnosti. Nasedla jsem na autobus, na mapě zjistila, že se blížím ke známé zastávce metra, tam jsem nasedla a dojela až do Notting Hillu. Prostě jak se to zrovna hodilo. Notting Hill je skvělý místo, když vychytáte vhodnou dobu na návštěvu, nebude tam ani tolik lidí. 

Naopak největším zklamáním pro mě byl Camden Market. Stručně řečeno davové šílenství. Pár míst jsem si prošla, ale hodně rychle jsem usoudila, že je čas změnit program. Mně přišlo tohle místo extrémně přelidněné, že nemáte ani šanci to skutečné kouzlo toho místa poznat. 

Realita některých částí Camdenu.

Prima kolekce pro fajnšmekry.

Každý si však přijde na své. 

Milovala jsem to na Bishopsgate. South Bank byl geniální. Procházka po Millenium Bridge mi taky utkvěla v paměti, a nejradši jsem to měla přímo pod Tower Bridge na straně, kde se nachází Tower, což je sice hodně turistickej spot, ale mělo to svoje kouzlo. 
Taky se mi líbilo v Brick Lane, konkrétně to je teda městská část Tower Hamlets. Zkrátka okolí, kde s v LP prodejně Rough Trade East konal koncert Toma Odella. To byl zas úplně jiný vesmír. Byla to směsice takových vnitrobloků, nejsem si jistá, jestli to nejsou prostory starého pivovaru. Kluci hráli fotbal, opodál se prodávaly hranolky, pak zajdete za roh a ocitnete se v části pro skejťáky a v další ulici bylo spousta barů a pubů. 

Nikdy jsem o Brick Lane neslyšela, a vy možná taky ne, a tak jsem tady, abych vám o něm řekla.

Vynechala jsem muzea, kromě Tate Modern, protože s každou minutou strávenou ve frontě, jsem chtěla být venku a poznávat okolí, a tak jsem nakonec zbytek muzeí a galerií vynechala. Prostě jsem si to udělala po svém, jak to v daný okamžik bylo nejvhodnější. Další výhoda solo cestování, mimochodem. 

Abych ale aspoň nějakou historickou, muzejní památku viděla, zamířila jsem do Hard Rock Café na Picadilly Circus, protože víte, co tam je? Ikonická telefonní budka z alba One Direction Take Me Home. Nikdo nemůže popřít, že je to památník na ranou pubertu skoro každého z nás. 

Na Jermyn Sreet 36 natáčel Niall Horan píseň Nice To Meet Ya, v Battersea parku natáčeli 1D videoklip One Thing, asi tak jako po celém Londýně. A pokud si vyhledáte „1D spots in London” tak toho najdete ještě víc. A pokud toužíte po ručníku s obličejem Harryho Stylese, můžete se pro něj prodrat davy v Camden Marketu. 

MOJE (NE)BRITSKÁ SELHÁNÍ

1) Jak už jsem psala - zcela nepochopitelné nedorozumění s vajíčky benedikt. 

2) Zabloudila jsem na Brick Lane, protože mě mapy vedly přes uzavřenou cestu, do teď nevím, jak jsem se z toho vymotala, ale aspoň jsem okukovala zákoutí, kam bych běžně nešla. Možná proto, že ta cesta byla uzavřená, že jo..

3)Nestihla jsem rezervaci do Sky Garden. Pak jsem na to zapomněla a bylo mi to jedno.

4) London Stansted je letiště, kam vám číšlo gatu napíšou 25 minut před koncem boardingu. K tomu gatu vás doveze vlak, a já vystoupila s ostatními na gatu číslo 19, protože vystupovali všichni. A tak do budoucna.. chodit s davem se mnohdy nevyplácí.

SO TAKE ME BACK TO LONDON

Myslím si, že jsem se do Londýna oprávněně zamilovala, kdybyste si toho ještě někdo nevšiml během čtení. Nadšení bylo nad moje očekávání a fakt moc bych si přála, abych skrze psané slovo mohla tohle odhodlání poslat dál.
Spousta lidí se nesmyslně škatulkuje, že by to nikdy nezvládli a podobně. Chtěla bych každému, kdo má nohy toulavý, stejně jako já, dodat odvahy. Jsem člověk, který je introvertní, mívala jsem i časté pocity úzkosti, a přesto byly sny silnější než veškerá moje přesvědčení o mně samotné.
Třeba to pro vás bude složitější, než pro jiné, ale ve výsledku je důležitější, co si z toho odnesete vy. 

V sedmé třídě na základce mi kdysi jedna z učitelek vnutila pocit, že si nezasloužím vidět Londýn, když mě nevybrala jako jednu z účastnic výletu do Anglie. Marně se snažila mi vysvětlit, proč jsem musela zůstat doma, ale moc dobrých odůvodnění tenkrát nenašla. Dál to není vhodné rozebírat. Ale stejně to má v tomhle článku své místo.

 Tenkrát jsem se na ten jejich britský týden hodila marod a brečela doma do polštáře, že neuvidím Tower Bridge. A přesně to byl ten důvod, proč jsem se na tohle místo po přistání vydala jako první. 

Protože jsem si to vidět zasloužila, přeci! Načasování vzalo za své.

LONDON CALLING, YES, I WAS THERE TOO

Fascinovaná tím, že jste v podstatě za hodinu na druhé straně Evropy, budu asi vždycky. Stejně jako s radostí pozorovat svět z oblaků a okukovat na terminálu piloty v uniformách. Nevěřím, že se vám to nelíbí.. 

Myslím to pozorování světa z oblaků, samozřejmě!

29. ledna byl čas vrátit se domů.

Celé tři dny mi svítilo sluníčko, ačkoliv je leden údajně nejdeštivější měsíc a spousta lidí mě před tím varovala. Já jsem si ten výlet neromantizovala, on takový zkrátka byl a nebe bylo azurové úplně po celou dobu mého pobytu.

THAT DREAM WAS PLATNED IN YOUR HEART FOR A REASON

Takže si ten sen nenechte vzít strachem ze solo cestování.

Nikdo vás nenutí začít rovnou zahraničím. Můžete zkoušet postupně, třeba jedno odpoledne v jiném městě, než se rozhodnete pro něco většího.

Stejně jako koncerty. Nejen, že je v pořádku, že na něj nemáte s kým jít, ale to, jakým způsobem to prožijete, už bude navždycky váš osobní zážitek.

Jediný, co si necháváte dobrovolně ukrást jsou příležitosti.

A ačkoliv je komfortní zóna super místo, někdy je potřeba z ní vystoupit a zjistit, jakými způsoby sami sebe dokážete ještě překvapit.

Cestovat sám nemá s osamělostí nic společného, a tak věřím, že se k tomu spousta dalších lidí odhodlá a bude následně těžit ze zážitků a zkušeností a trochu poláme stereotypní názory.

„We gotta stop waiting on people to see the world” 

___

Se zpětnou vazbou na článek se můžete ozvat na instagram saraviskova. Udělá mi to velkou radost <3
Děkuju nejvíce za váš čas k přečtení příspěvku.

Anglické podnadpisy jsou složeny z textů písní: London calling,  Best day of my life, Black Friday a další.
Přidávám odkaz na můj osobní Spotify Playlist vytvořený pro tenhle trip: klikni sem

Navazující: 

JAK JSEM ODJELA NA TOMA ODELLA (2022)

Read More

MŮJ ROK 2023 (speciál: expedice Tatry)

And with that, the 2023 season comes to an end...

To znáte ne? 

Kdo používá sociální sítě, nejspíše ho neminul trend shrnutí uplynulého roku. Jeden poznatek je, že mě to vždycky hrozně baví a ten druhý, že já jsem tím pádem trendy už od roku 2016.. Někdy jsem ráda sentimentální a tohle období tomu nahrává. 

Vždycky mám pocit, jakoby tok času na chviličku zpomalil a vy můžete reflektovat, plánovat, tvořit vision boardy a kdekdo by se mnou určitě souhlasil, že plánovat přesně na Nový rok nějaké vize, představy a plány s novým a nepopsaným diářem, to je naprostá satisfakce! 

Tento článek je moje tradice každý rok, jen s jednou vynechanou výjimkou v roce 2021. 

Většinou mám dvě verze, tu osobní do deníku a tu veřejnou na blog. To neznamená, že bych si tady něco přikrášlovala, ale že některé niterné myšlenky nemají ve veřejném kyberprostoru svoje místo.

Ještě jedno drobné připomenutí..

Ta videa, kterých je teď všude plno, mají okolo půl minuty až minuty ve vás můžou vyvolat myšlenku, že byste se měli porovnávat. Rok má 12 měsíců, 365 dní a 8 760 minut. Do žádného z těch videí se nevejdou všechny vzestupy a pády. Nikdo se nechce natáčet jak brečí, že ho nevzali na vejšku, ani nenatočí časosběr z terapie. 

Konec konců, tenhle trend je dobrej v tom, že si aspoň vyreflektujete to hezký, ale nesrovnávejte se, prosím. 

Vaše zážitky jsou vaše a nemají přeci srovnání. 

Tak vítejte na blogu, kde budeme bilancovat jako každý rok, a kde je snaha o u držení rovnováhy. Mohla bych sem napsat jenom to dobrý, ale to by prostě nešlo. 

A nechci znít jako učebnice seberozvoje, ale někdy se blbý věci dějou, protože na nás čeká něco mnohem hezčího. 

LEDEN, ÚNOR, BŘEZEN 

• Za učebnice Scia vlezem! 

Já musím první čtvrtrok spojit, nemá smysl plýtvat drahocenným virtuálním prostorem. Měsíce plné studia, tak trochu beze směru. Na jedné straně zkouškové na první vejšce, na straně druhé Scio testy, abych se dostala na školu vysněnou. Ano, znovu jsem zkusila svoje štěstí. 

Byla to velká spousta stresu, ale ke studiu jsem neztrácela motivaci a měla jsem potřebu dát do toho 101 %. Jako kdysi k maturitě na Gyholi.

To, že se první měsíc nepovede. Ani druhý. Ani třetí... neznamená, že to v kontextu celého roku nebude mít svůj význam, takže hlavu vzhůru!

A abych nebyla jenom negativní, tak jsem hodila úzkosti za hlavu a začala jsem chodit do fitka i bez koučinku. Za to děkuji Zuzce, která mi pomohla vybudovat si udržitelný vztah k gymu. To, že pro jiného je taková zkušenost banalita, neznamená, že někdo jiný se k tomu neodhodlává měsíce. Navíc vím, že moje zkušenost pomohla i dalším slečnám a to je win-win situace. 

DUBEN

• Táto, už na Térynce budem? 

Co jsem dělala v dubnu? Podle mě spoustu věcí. Hlavně jsem konečně trochu zvolnila po první vlně přijímacích zkoušek.  

Co si z toho pamatuju?

Hlavně kurz přežití s proslulým horalem. Mým tátou, samozřejmě. Do kopce chodí jako po rovině a nezná překážky. 

,,Jít do hor, je jako jít domů." Píše Ronald Régely jako věnování do knihy a já plně souhlasím.

Ale jít do hor s mým tátou může vyvolat otázku, jestli nebylo lepší zůstat doma. 

Je to příběh sám o sobě. Je to pot a jsou to slzy. Je to adrenalin. Ale rozhodně bych tento výlet za nic na světě nevyměnila. Takže ne, nebylo by lepší zůstat doma, hory jsou taky doma. 

A hory na Slovensku, to je prostě speciální druh lásky. Proto bylo na čase navštívit Zbojnickou a Téryho chatu ve Vysokých Tatrách. 

Táta se před výletem choval podezřele. Den před odjezdem mi totiž koupil hole. Ovšem neměla jsem tušení, že to nebylo jen hezké gesto a horalský dar. 

Nejprve vše proběhlo podle obvyklých tradic. Cesta nočním lůžkovým vlakem národního dopravce až do Popradu a tradiční cappucino v Tatranské Lomnici. Následně nákup sušenek a může se jít. Kdo přežije - edice zasněžené Tatry může začít! 

Na horách mám nejraději tu nepředvídatelnost, a když se do hor vydávám se svým tátou, je šance na nečekané situace dvojnásobná. 

Myslela jsem si, že když vyšlápnu sjezdovku, budu mít to nejhorší za sebou... Naivní představa. Neměla jsem ponětí, co mě bude čekat, a ono to je možná dobře, někdy je lepší nevědět! 

Kopec na Téryho chatu v době uzavření letních stezek, to je náramná situace. To mi ta sjezdovka ze začátku při tomhlš výšlapu sakra chyběla.

Když pak totiž před sebou máte cestu, o který si celou dobu myslíte, že se vás netýká, že to snad ani cesta není, nezbývá pak už nic jiného než jít. Plazit se. Po čtyřech. A tak no.  

Myslím, že jsem se nacházela v módu přežití hlavně v okamžiku, kdy jsem stoupala nahoru (plazila se po čtyřech) a nějaký muž tu cestu sjížděl po zadku, fakt to v jeden moment vypadalo, že to do mě napere. Co se pak stane? Já zařvu, jak to taková hysterická holka nejlíp dovede, táta nejspíš přemýšlí, jestli toto není náš poslední společný výlet, protože pak se mu na to vykašlu..
Taky nechyběla moje obvyklá otázka, kterou si kladu vždycky, když sotva popadám dech.. jestli mi to stálo za to? 

Stálo. Samozřejmě, že jo. 

Ale nebudeme předbíhat. 

Střídalo se odhodlaní s pocity rezignace, ale vprostřed stoupání stejně nemůžete rezignovat. Musíte nahoru. 

Táta mi pak už musel do toho svahu nést batoh. Tím jsem se tady původně nechtěla chlubit, to byl jen výsledek odlišných očekávání.

Nakonec to byla prostě taková expedice. Ne na severní pól, ale myslím, že na takovou expedici jsem už teď taky připravená.

Ale stálo to za to. Opravdu nakonec jo. Copak bych mohla s tátou jít do hor jako na nějakou procházku? Rozhodně ne. Ale ta Téryho chata skoro bez lidí.. To byla odměna. 

Moment ale než se vrhneme na další vyprávění, nutno podotknout, že cesta dolů byla ještě horší. U mě se to neobešlo bez fňukání. A táta měl svoje motivační řeči, o které se nejde nepodělit: „VSTAŇ. NAROVNEJ SE A JDEME. NENÍ ČAS! GO, GO, GO NAROVNEJ NOHY. PŘESTAŇ PŘEMÝŠLET. MUSÍŠ JÍT JAKO PRO PIVO DO COOPU. VYPNI HLAVU. NEMÁŠ HLAVU. KDYŽ SE SMEKNEŠ TAK TI DOLE POMŮŽU. MUSÍŠ JÍT A NEPŘEMYŠLET, POUŽIJ VŠECHY NOHY.” 
Motivační proslov skoro jako ikonické „Just do it.”

Až když jsme to nejhorší slezli, mě to klouzání dolů začalo tak bavit, že jsem chytla docela obstojné tempo. 

Druhá noc na Zbojnické chatě už stoprocentně ukradla moje horské srdíčko a odpověď byla jednoznačná. Za ty výhledy a pocit, že jste vysoko a daleko to definitivně stálo.

 A co ty halušky na Zámkovského chatě? To prostě chcete zažít!

Možná protože se mi hory někdy zdají jako nekonečná výzva, je mám tak ráda. 

Takže... díky táto. 

Ačkoliv jsem se o to pokusila, je tato událost do jisté míry nepřenositelná. 

KVĚTEN

• letem světem, za Stylesem a Brno mi zlomilo srdíčko 

Jako hory. Nahoru na horu, pak zase dolů, spousta vnějších okolností, na který člověk sám nestačí a stejně jde dál, protože co by ses vracel a litoval, že jsi to vzdal v půlce cesty. 

Nevzali mě na vysněnou školu do Brna. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, obor Mediální studia a žurnalistika. 

Tak přesně tam jsem se z kapacitních důvodů nevešla, uteklo to o šest percentilových bodů a oficiální oznámení mi přišlo v moment, kdy nás na hostelu v Mnichově evakuovali kvůli pánvi v kuchyni. 

Já stála předtím hostelem a koukala na to.  V den koncertu Harryho Stylese. 

Nepřijat(a) z kapacitních důvodů. 

Smiř se s tím a mělas zůstat v Hradci! 

Ačkoliv člověk podvědomě ví, že tímhle nic nekončí a je nespočet horších věcí, neznamená to, že mi to nebylo nesmírně líto. Smíření přišlo asi za dva týdny během kterých jsem se snažila situaci vstřebat, ale smutek mi neutek.. 

Přípravě jsem věnovala všechno co jsem mohla, dokonce nejenom letos ale i v roce 2022, kdy mě taky nevzali, protože nebylo možné dát ze zdravotních důvodů přípravě na testy hlavní prioritu.

„Žádný Brno, žádná žurna a co budu dělat teď? Kdybych tady odpověděla takhle a tam takhle, vyšel by mi percentil?”

A má smysl se na to ptát, když je černé na bílém psáno rozhodnutí děkana? Nemá. 

Odvolání taky nemělo smysl, i když jsem ho stejně podala.

Může se zdát, že jsem byla hromádka neštěstí, ale já prostě jen zastávám názor, že je lepší se v tom trochu vymáchat než předstírat, že jste v pohodě. 

To zklamání se snášelo o něco lépe, když mě čekal koncert Harryho Stylese v rámci  Love on Tour. A s Káťou Aksamitovou!! Setkání jaksepatří. První show jsme sledovaly na našem milovaným kopci v Olympiaparku a druhý večer už jsme byly v davu.

Ale stejně si pořád myslím, že koncertu v Olympiaparku se ten v Olympiastadionu nemůže vyrovnat. 

(Víc píšu tady - Harry Styles v Mnichově 2023)

 

Jak čas postupoval, zklamání vystřídala úleva. Věděla jsem, že tady je ta hranice a dál jít nejde. Dala jsem tomu spoustu úsilí, peněz a energie, a byl čas posunout se dál. 

Nevyšla mi ani žurna v Olomouci, kde jsem testy psala strašně nastydlá a s teplotou, takže zklamání na druhou.. 

Nebavilo mě poslouchat, že se to časem vyřeší, ale nakonec to byla pravda! V červnu mě čekaly ještě jedny přijímačky. 

V květnu se stala ještě jedna velmi zásadní věc pro mou maličkost.

Já letos poprvé letěla letadlem. Opakuju to pořád, všechno má svůj čas. 

Letěla se mnou Nikol a ulítly jsme si do Milána.

Letenky jsme kupovaly v březnu. Z frustrace ze své situace a s toulavýma nohama jsem brouzdala internetem a koukala na letenky a Nikol na můj návrh reagovala následovně: ,,Jo, to je dobrá cena. Hustý. Můžem." (Lidi jako Nikol přeji do života všem). 

A tak to bylo. 

Mám problém se vztahem k Itálii, ale pracuju na tom. Milán neurazil ani nenadchl, ale výlet k jezeru Como to trochu napravil, stejně jako pizza a salát s ančovičkama a rukolou.
Doufám, že to babička ví a nedozví se to až teď, ale druhou noc jsme spaly na letišti. Protože všechno je jednou poprvé.

Tenhle výlet pro mě bude i tak už napořád speciální. Jednak proto, že všechny výlety s Nikol jsou vždycky speciální, protože jsou naše. Taky proto, že jsem zjistila, že miluju lítání, že letiště je specificky kouzelný místo, kde je v pořádku koupit si předražený kafe.

Objevení tohohle druhu nadšení považuju za  velkou událost roku. Je to sice trochu finančně náročnější nadšení, ale srdci neporučíš. 

 

ČERVEN 

• přijetí na školu - budoucí studentka upolu a spontánní odlet s babičkama

Červen byl pro mě nakonec ten nejhezčí měsíc, asi protože byl úplně nejobyčejnější. Abych si zkrátila čekání na výsledky svého akademického života, rozhodla jsem se po celý červen převzít za Zuzku bar ve fitku. Rutina, kterou jsem tím dočasně získala, bylo přesně to, co jsem potřebovala. 

Květnový brněnský smutky pominuly. Nakonec mě přijali na školu do Olomouce. Vzpomínám si, že se mě ptali, jak jsem ten obor našla a já říkám: ,,Asi si našel spíš mě..” 

Tahle událost šla ruku v ruce i s dnem, kdy jsem se mohla účastnit natáčení pro Spotlight, takže jsem se podívala tam, kde se píšou třeba Hospodářské noviny. 
A tak jsem věděla, že akademickou půdu neopustím..

 Naneštěstí se mi v té době zhoršil ekzém. Někdo už ten příběh možná zná. Babička našla velmi funkční řešení - vzít mě na Djerbu. A tak začíná moje milované léto 2023, které s vděkem shrnuju zde: článek léto 2023.

ČERVENEC A SRPEN

• Freestyle zalitý sluncem

Přestože ještě v červnu jsem neměla jediný fixní plán, nakonec z tohoto léta vzešla nejbáječnější dovolená s babičkou, Budapešť, rakouské hory, sólotripík do Jeseníků, koncert Kabátů, letenky u piva a spoustu akcí, na jejichž konci se se Sabčou zásadně nikdy společně nepotkáme. 

ZÁŘÍ

• hvězdy v Olomouci září

Kalábrie, italské moře, zakázaná cappuccina po dvanácté dopolední. A nakonec stěhování do Olomouce.

Než jsem se stačila vzpamatovat z léta, nastal čas si po mnoha letech zvyknout na něco, co trvalo celej semestr. Na život mimo prostředí, které znám tak dlouho a upřímně tak trochu si zyvkám dodnes. Podle mě si vše sedne až v letním semestru. Ale kladu si otázku, proč o tom nikdo nemluví, že je to vážně poměrně náročnej stav? Naštěstí stačí vědění, že nic netrvá věčně a stačí tomu dát čas.

ŘÍJEN

- Měsíc Guinnessem požehnán

Kdyby tahle událost byla jediná, která se letos stala, naprosto se s tím spokojím. 

Mluvím o tom neustále, nosím svou milovanou zelenou mikinu a občas si po tom zastesknu. 

Irsko. Dublin. Moherské útesy. Temple Bar. Guinness. Moje jednadvacáté narozeniny oslavené v mojí vysněné zemi. Tak se mi to fakt povedlo a radost z toho mám velkou ještě teď. 

Zde je článek o Irsku. Jeho přečtení byste neměli vynechat.

LISTOPAD A PROSINEC

- pár moudrostí na konec 

V listopadu mi bezkonkurenčně největší radost udělal koncert Cigarettes After Sex. Konal se první listopadový den v  pražském O2 Universu a byl to nejzvláštnější koncert, na kterým jsem kdy byla. Krásnej svým specifickým způsobem. Melancholie a atmosféra, kterou tímhle stylem umí jen oni. 

A jak rok začal, tedy s odhodláním překonat svoje strachy, tak taky končil, protože jsem vylezla horolezeckou stěnu v Hradci Králové, ačkoli jsem hned po příchodu možnost, že bych toho mohla dosáhnout, zavrhla. Vylezla jsem to dvakrát. Překročila jsem svoje limity, které jsem si vytvořila jen ve své hlavě.
A ano, bavilo mě to. Začínám mít pocit, že se z překonávání strachů stane moje nové hobby.

Teď sedím v kuchyni, dopisuju poslední řádky a přemýšlím, jak je možné, že už je to zase u konce.

Ačkoliv se může zdát, že jsem zažila spoustu skvělých věcí, vynechala jsem třeba skutečnost, že mě hodně potrápil ekzém a občas muselo dojít i na to, že jsem svoje plány zrušila, i když jsem si přála, abych se mohly uskutečnit.

Věci v hodně velké osobní rovině tady samozřejmě psát nebudu, ale stejně jsem neskutečně vděčná, že jsem před sedmi lety založila tenhle virtuální deníček. 

Do roku 2024 nevstupuju s listem plným předsevzetí, ale ráda bych psala kratší, údernější a stručnější články. Takže s chutí do toho, už to skoro vyšlo, ale fakt jen skoro. 

____

Mám moudro na závěr?

Před sedmi lety jsem jich na tomhle blogu měla na rozdávání.

Psala jsem, ať zažijete spoustu nového, ale klidně i starého, pokud vás to posune dál. Nejsem si jistá, co přesně jsem tím myslela. To si možná každý vysvětlí po svým. Taky tam píšu, že se máte vykašlat na lidi, kteří vás nemají rádi, abyste měli energii pro lidi, kteří vás rádi mají. Bylo mi ČTRNÁCT! 

A téměř nikdy jsem nezapomněla na konci textu zmínit, že si máte jít za svými sny. Tohle klišé už moc často neopakuju, ale asi byste za nima fakt měli jít. A táta by dodal: Použijte všechny nohy. GO, GO, GO!

Jsem vděčná za každý jeden den, za všechny malé i velké výlety, za to, jak to nakonec všechno zapadlo do sebe jako správně sepsaný kapitoly knihy.

Do nového roku přeji hodně zdraví a slunce v duši.

Sarah. 

Read More