BYLO LÉTO, BYLY PRÁZDNINY (2023)

 7. září 2023, San Sostene Beach, Kalábrie, Itálie (z deníku)

„...Pocity, který se dají zažít jen u moře a nikde jinde. Nezaměnitelný a nepřenositelný. Nikdy si je nemůžu vzít s sebou do letadla. Zůstanou tam, kde byly. A já se pro ně vždycky budu chtít vracet. 

Tak tady takhle sedím a loučím se s létem, který je vždycky neplánovaně chaotický, a já vždycky na konci řeknu, že lepší to ani být nemohlo. A teď je možná ještě hezčí svým novým způsobem, tomu, co bude následovat po něm. 

____

Ani se mi nechce věřit, že je léto u konce. Tak rychle jak začalo, tak taky skončilo, a mně po něm zůstala hromada nejhezčích příběhů. A je nejvyšší čas je zase začít vyprávět.  

Pomáhala jsem dočasně za barem ve fitku u nás ve městě a přemýšlela, co budu celé léto dělat, a kam mě vítr zavane koncem léta. Napadlo mě, že úplně nejlepší věc, kterou bych pro sebe mohla udělat bude, když nebudu plánovat vůbec nic. Že se mi vlastně po měsících příprav a přijímaček na jinou školu nechce mít pořád něco pod kontrolou, a že nebudu na svoje plány naléhat.

Tak si to ten život za mě naplánoval sám.

Začnu přesně takhle: Během brigád ve fitku jsem dostala do kůže stafylokoka, což se může stát kdykoli a kdekoli a jen těžko se to dá uhlídat. Dočesné zhoršení kůže pro mě byl nápor na psychiku. Šla jsem do lékárny a paní lékárnice povídá: „A proč s tím nejedete k moři?” 

A já si říkám, nojo, proč já s tím nejedu k moři. A ta otázka spustila vlnu nezastavitelných myšlenek. A ty nezastavitelný myšlenky nakonec dopadly tak, že jsem odletěla na Djerbu. S babičkou!

Jana, Božka, moje babička a já 

___________

3 BABIČKY A DJERBA

- Moje babička, Božka, Jana a já 

Když jsem babičce zmiňovala situaci v lékárně, babička navrhla, abych letěla na Djerbu společně s jejím skupinkou kamarádek, pokud by mi to mělo pomoct k hojení kůže.
No. A já odpověděla, že nevím, zda je exotika dobrý nápad. Následně jsem o tom dlouze přemýšlela, jestli je to teda špatný nebo dobrý nápad, a šrotovalo mi to v hlavě prakticky nonstop, a nakonec mi změnit názor trvalo jenom 24 hodin. A za dalších 24 hodin jsem se stala účastníkem zájezdu. 

Všechno, co se cesty týkalo, bylo dáno už dávno, a mně šlo primárně o moře a ničemu jinému jsem nepřikládala důležitost. No a nakonec se Djerba na neexistujícím žebříčku fascinujících zážitků v mém životě vyšplhala na nejvyšší příčky. 

U moře jsem nebyla asi 15 let. Vždycky, když mě táta vezl jako malou do nemocnice, zavřela jsem oči a představovala jsem si, že jedu k moři.. A možná právě proto jsem si na těch pár dnů Djerbu zamilovala. 

Po pár chvílích, kdy docházelo ke štípání kůže ve slané vodě, opravdu moje kůže zkrásněla, a já.. já teda taky. 
Když mi kamarádka říkala, že se mi v Tunisu dostane hodně pozornosti, nechápala jsem, co tím myslí, dokud jsem neprokoukla způsob, jakým Tunisani zbožňují turistky. (A vy zbožňujete, že vás zbožňují, a kdo tvrdí, že ne, ten si to jen těžko přiznává).
První asi dva dny jsem se aklimatizovala, potřebovala jsem se rozkoukat. Rozkoukat, nikoli zakoukat. Tak jsem se teda asi rozkoukala a i zakoukala. Dočasně, na tu dovolenou jenom, samozřejmě. Jak jinak. 
Nechtěla jsem ty lichotky přijímat, byla jsem první dny trochu upjatá, vlastně se přiznám, já jsem ani nevnímala ty Tunisany. 
Načež babička u oběda prohlásila, že jsou místní hoši nic moc. Tak se rozhlédnu kolem a říkám, že tamhle by jeden docela šel. A on teda šel. Za mnou, pro můj kontakt. A já jsem se zdráhala, ze začátku se mi fakt moc nechtělo, dokud se neujala slova Božka, která říká, že se teda jako klidně můžeme domluvit, ale minimálně za fünf camels. 
A on na to povídá: „Šišimarja, no camels”

Pojmenovala jsem ho Honza, ale vůbec se nejmenuje Honza, a šla jsem s ním ven, když to ta Božka tak zdlouhavě trojjazyčně domlouvala.
Babička měla obavy, že se už nikdy nevrátím, Božka ta chtěla slyšet všechny detaily a Jana během toho sázela jednu hlášku za druhou. 

Honzovi jsem teda koupila červený máčka, šla s ním na pláž, chodila schválně na druhý večeře, protože mě upřímně bavilo být středem pozornosti a předstírat, že ho neznám a dělat si z něho srandu. Jste tam jenom pár dnů, přece! A po tom uvědomění, že taková dovolená se mi moc často neděje, jsem nakonec atmosféře podlehla a to jejich slovíčkaření mě začalo bavit. Navíc, zeptejte se Božky, že ty jejich pracovní obleky jsou solidní. I když Jana by řekla, že jsou to úplně normální kalhoty. 
Já si to nevymýšlím, my jsme tam společně opravdu debatovaly úplně o všem. 

To byl Honza, kdo mi vyprávěl, jak to u nich v životě chodí. Jak se tam pracuje, (ne)studuje..
Já věděla, že Tunis je proslulý tím, že vám lichotí, a k takovému randíčku na pláži vám v podstatě stačí být mladá Evropanka v dovolenkové náladě, a nejspíš nebudete v jejich životě první ani poslední. 
Ale já jsem to takhle nebrala, mně na tom zas tak nezáleželo. 
Prostě jsem si vzala k srdci lichotky, který jsem si k srdci vzít chtěla. Chodila si pro all inclusive drinky, koupala se v moři, četla knihy a psala si deník. Po velmi dlouhé době jsem změnila prostředí se vším všudy, opravdu jsem se zastavila. Kůže se hojila a já se po nekonečném schovávání v dlouhých rukávech odhalila do šatů, sukní, plavek a tílek, a ty lichotky jsem přijímala, odpovídala na ně, usmívala se a dovolila jsem si, cítit se dobře. Protože proč bych vlastně nemohla? 

Pokud by se někdo ptal, jakože neptal, ale kdyby náhodou, tak odpověď zní ano. Chtěla jsem se vrátit zpátky na Djerbu. Byla jsem v takovém mlhavém oparu, protože ten pocit, co jsem měla tam, jak léčíte kůži, nic moc vás nezajímá, jenom si čtete a je vám hezky, se prostě nedal vzít s sebou domů. Oni vám tam dají pocit výjimečnosti, sice velmi dočasný a taky dost odlišný a prchavý pocit výjimečnosti, ale ve spojitosti s mořem a dovolenkovou náladou, je vám pak líto, že musíte letět domů.
Prý je to zcela běžný stav, že máte akutní potřebu vrátit se zpět. Pracovně jsem to pojmenovala Tuniský syndrom. Dokonce jsem zvažovala opravdu velmi seriózní návrat zpátky. Ale ustála jsem to, už jenom proto, že je sice all inlusive jídlo super, jenom vám po krátké době dojde, že je to vlastně jedna a ta samá rýže na tisíc způsobů. A celkově jsem to naštěstí nakonec přehodnotila. Ale tenhle letní zážitek zbožňuju, už jen proto, že vznikl úplnou náhodou!

Paní Eva Hejduková, která si nakonec nemohla moře užít s námi, vybrala naprosto v pořádku rezort a nevědomky mi zařídila vynikající letní zážitky 

MALÁ DÁMA NA HRADECH

Festival Hrady CZ na Kunětické hoře, byla vlastně jediná, hodně dopředu plánovaná akce celého léta. 

Tradice, která byla loni započata stejně nepředvídatelně, jako naše přátelství s Nikol.

Hlavní důvod toho, že jsem dala víc než litr za vstup, byla až závěr celého fesťáku, což byl koncert Kabátů.

Ano, já vím, poslouchám při psaní textů Lanu del Rey, Kodaline, Seafret nebo třeba Toma Odella, a pak je tu tato speciální superschopnost znát skoro celý jejich koncertní setlist. 

Například u alba Corrida jsem psala celou seminárku ve třeťáku na gymplu. Je potřeba mít svůj hudební styl vyvážený. 

Vedle byla stage, kde hráli Mirai, a pán vedle mě během čekání na Kabáty pronesl mým směrem otázku, zda jsem si nespletla dav.. 

Ráno jsem nemohla mluvit, Nikol mě nepoznávala, a tak já si myslím, že to byl velmi v pořádku kulturní zážitek. 

Domnívám se, že hojná účast na tomhle festivalu, je výsledkem vždycky dobře vybraných českých interpretu, což je sice na hudební akci podstatná věc, ale já mám přeci jen něco, co bych vytkla. Třeba příliš mnoho lidí na velmi malém, vyhraněném prostoru pro festival. To pak nevíte, kde a kam se stojí fronta, a kam oko dohlédne, je hlava na hlavě. Bez těch Kabátů a mojí nevysvětlitelné potřebě slyšet je živě kdykoli je možnost, by to byl prostě jen průměrný český fesťák.

MAĎARSKÉ SRANDY S ANDY 
Já a Andy se zřídkakdy sejdeme na delší dobu, a na to se po letech na Gyholi těžce zvyká, takže jsme se rozhodly vyrazit do Budapeště. 
V Budapešti jsem byla naposledy v roce 2018, což ale úplně nepočítám, protože tam jsem nevnímala atmosféru města, ale spíš splněný teenage dream v podobě koncertu Shawna Mendese. 

Pro tentokrát to mělo všechno. Dlouhý kilometry procházek, kafíčka, brunche, který byly možná hodně drahý, ale to my asi nevíme, protože neumíme počítat forinty..

Historické centrum Budapeště se dá projít během dne. Pokud chcete klid a beze spěchu vnímat okolí, dejte si na to dva dny. Městská doprava byla trochu zmatečná, ale dalo se to zvládnout. 
Ubytování jsem zařídila, jak jinak než v Meiningeru, protože shared room za pár stovek je vždycky dobrá volba, nakonec jsme v tom pokoji byly většinu času samy, nebo jsme tam nebyly vůbec. Ubytování jen pro ženy (female only), už nebylo k dispozici, takže s námi byl na pokoji nějaký metalista, ale ten se šel vykalit a vrátil se v pět ráno. 
Meininger je za mě sázka na jistotu, takže proč ještě nemám slevový kód vážně nevím.

Asi nejlepší byl za mě Szimple Kert a místní třešňový pivo. Místo plný pohody. Jednoduše skvělý koncept, přetvořit zruinovaný prostor na místo s jedinečnou atmosférou.

Mně se Budapešť líbila, je často přirovnávaná k Praze, ale mně se rozhodně Budapešť zamlouvá víc. Má takový svůj jedinečný vibe, občas chaotický, jindy umělecký, a navíc na dvoudenní výlet je to cenově dostupné a snadno se tam člověk dostane i vlakem. 

Takže doporučuju!


JEDEN MALÝ SÓLO TRIP 
Úplně popravdě jsem letos přílišnou pozornost sólo cestám nevěnovala. A jeden jsem si naplánovala na následující jaro. 
Ale někdy se mi velmi těžce rovnají myšlenky ve známém prostředí a raději se jim věnuju na cestách. Tak jsem se na jeden den vydala do Jeseníků, chodila převážně lesem a bylo mi moc hezky. Mým cílem byla nenáročná vycházka na Dalimilovu rozhlednu.
Mýty o sólo cestování už se boří, což mě těší, protože je to úplně skvělá příležitost vědomě pracovat sám na sobě.

RAKOUSKÉ VÝHLEDY

Jedna z mých velmi oblíbených vzpomínek. Já, táta a brácha jsme autem vyrazili do Rakouska. 

Bylo to hlavně o hraní stolních her a pití Almdudleru, což je vlastně ideální způsob odpočinku. Navíc má horský vzduch obrovský vliv na mou vnitřní pohodu.

S tátou jsme vyšlápli Zirbitzkogel, to byla velká krása. Stihli jsme i pár jezer nebo vodopád vprostřed lesa. A kdybyste se zeptali mého bráchy Marka, co jemu se líbilo nejvíc, odpověděl by vám pravděpodobně, že osel Zdeněk, kterej se ale určitě nejmenoval Zdeněk. 

P E C K Y 
Já jsem v létě těmhle akcím úspěšně odolávala, ale když jdete někam se Sabčou, a následně si řeknete, že uvidíte, jak se večer vyvine, pravděpodobně dojde k zajímavým závěrům, a ve všech možných scénářích, jak vždycky můžou Pecky dopadnout, není ani v jednom z nich možnost, že já a Sabča odejdeme společně.
Ten večer slavila Verča narozky, Bog přijetí na školu a Sabča život (jako vždy). 
Musel jsem jít pěšky do Holic, což je jako sice z Ředic poměrně kousek, ale po osmihodinové směně a neúměrnému množství alkoholu, to bylo daleko, a můj nápad vzít to zkratkou přes pole, velmi rychle selhal, protože to nebylo pole ale rybník.

SRAZIL SE GYMPL... fotbal to je hra!
Nebo možná spíš trošku gymplu. Já bych o tom vlastně ani nepsala, je to jen pár lidí, co se znají a zašli na drink. Nebo na dva. Možná na tři a pak to šli zapít půllitrem Plzně. 
Prostě jsme šly s Nikol a s určitým spolkem hovořícím o fotbale na tu točenou Plzeň a z nudy (protože se hovořilo o fotbale) pořídily letenky do mojí vysněné destinace. Já na to čekám tolik let a koupím to zrovna teď a tady.. Přímo tam, v poloprázdné hospodě v neděli v noci. 
Proto, pokud vás nudí fotbalové povídaní, podívejte se na ceny letenek a nechte pivo, aby rozhodlo za vás.
To je moje láska k nepromyšleným rozhodnutím.
Aspoň budu mít o čem psát, takže pivo rozvíjí kreativní mysl.

LETNÍ ZÁVĚR V ITÁLII

Aneb letní lásky jsou od toho, aby skončily na konci léta, ale některé zůstávají napořád.

Myslím tím lásku k moři. 

Čím léto začalo, tím taky skončilo.
Že pro holku s atopickým ekzémem je moře naděje. Že vlny představují klid. Že si sednu na pláž s deníkem a nechám myšlenky plynout, zatímco kolem sebe pozoruju jednoduchost bytí. Staříci hrají karty u stolečku, babička luští křížovky, někdo se v dálce směje, nebo jen tak stojí a nerušeně pozoruje moře.
Nepřenositelný pocit. To, že sedím, píšu a mořský vzduch mě léčí. 

Já, táta a brácha v San Sostene. 

Velmi dlouho jsem se kvůli různým okolnostem rozhodovala, jestli mám jet, a nakonec shledávám vzpomínku na psaní u moře za jednu z těch nejdůležitějších a nejsilnějších vůbec. 

A samozřejmě čas strávený s tátou a bráchou, protože jsem věděla, že našich společných dnů bude s nástupem na vysokou o trochu méně. 

Tátovi hodně záleželo na tom, aby se nám tam líbilo, a řekla bych, že se v tomhle článku bude snažit dohledat právě tuhle pasáž.

Nezáleží na tom, že jsem měla úžeh a byla jsem tři dny mrzutá a všechno mě bolelo. Dokonce ani na tom, že některé dny nevycházelo počasí. 
Protože pohled na moře, ať už prší, jsou vlny, bolí kůže, každý pohled na moře je útěcha. 

Takže moře, to na mě zanechalo dojem obrovský. 
Ale co se konzumace kávy týče, tam si asi pletu pojmy s dojmy. Myslím, že jsem to doslova pokazila. 
Já mám kávu vážně ráda, a i na tohle jsem se do Itálie těšila, jenže problém je, že Italové mají určitá pravidla. Byla jsem upozorněna, že cappuccino po poledni je kulturní přešlap, ale nenapadlo mě, že totéž bude platit u ledové kávy. Ledová káva ale v Itálii existuje. Jmenuje se Cafe Freddo. Jenže to je to jejich espresso s ledem, což není úplně ta ideální představa toho, na co jsem měla chuť. 
Musela jsem si stáhnout fotku klasického iced coffee do mobilu.
A v ten moment vznikla ikonická hláška: „Slečno, takže opravdu chcete kafe, led a mlíko?“ 
A já po týdnu všech pokusů objednat si cokoli, co jen zdánlivě splňovalo moje představy, už opravdu chtěla to kafe, led a mlíko. A ono to mezi Italy, co mezitím pili svoje malé espresso vestoje za barem, způsobilo trochu pozdvižení. Já jsem se u toho opravdu zapotila. A vzpomenu si na to vždycky, když si doma chystám kafe, led a mlíko. 
Dodržujte tedy kávové předpisy, protože takovou trapnou situaci už nezachrání ani lekce na Duolingu. 

Myslím, že italská kultura a mentalita musí být ve spoustě ohledech skvělá, ačkoli jsem do ní zatím nijak zvlášť nezaplula. To se asi ani nedá za jeden týden stihnout.
Třeba se mi to podaří, i kdyz chci ledovou kávu, a to až do doby, než s podzimem plynule nepřejdu na skořicový flat white. Klidně i po dvanácté hodině. 

Italský syndrom nemám, ale moře mi chybí fakt moc. 

Pokud by vás zajímalo zajímavé čtení o Itálii, sdílím odkaz na blog s názvem Životem po Italsku. 

Tenhle blog se mi objevil v nabídce, když jsem hledala: „Italové a cappuccino po poledni..”

TO JE VŠECHNO

Léto 2023 skončilo. 

A vždycky mám na konci léta velmi zvláštní pocity a potřebu říct si, že to bylo nejlepší léto. 

Ale letos to nebylo ani tak počtem cest, jako spíš celým rozpoložením, tou atmosférou, co se celé léto vznášela kolem. Jakási spontánnost a to, jak jsem na plánech nelpěla, buď jsem návrh přijala nebo odmítla. 

Rozhodně byste neměli s nikým srovnávat, co jste během léta stihli a nestihli. Každý má jiné tempo života, jiné možnosti a odlišné načasování, nebo rozdílné představy. 
Já si jen chci zaznamenat na mém online prostoru to, k jakému výsledku jsem se dopracovala, když jsem si tenkrát ve fitku za barem řekla, že tohle léto může přinést cokoliv, a já to prostě vezmu.

Děkuju všem, co byli toho všeho součástí! <3 
Bez lidí kolem mě, by velká spousta toho, nebyla realizovatelná.

A taky moc děkuju, že jste svůj drahocenný čas věnovali mému letnímu bláznovství. 


ARRIVEDERCI! 
(Duolingo, lekce 1)