Přála jsem si umět lítat jako pták, abych viděla na zahradu k sousedům. Nemám nejmenší tušení proč..
Když mi nešel domácí úkol, chtěla jsem být neviditelná a jít domů ke svým spolužákům, abych zjistila, jestli jim to taky nejde. Ne, nedělám si legraci.
Vždycky jsem toužila po tom, aby učitelé říkali: ,,Koukejte, musíte to umět jako Sára!"
Povedlo se mi to jednou, když jsme ve čtvrté třídě kreslili dřevo a já to hezky (na tu dobu hezky) vystínovala. Paní učitelka mě vzala za příklad. ,,Nějak takhle by to mělo vypadat, podívejte!" řekla tenkrát.
Jenže, když na to zpětně vzpomínám, myslím si, že mi to nepřineslo vlastně vůbec nic. A navíc se ve svém životě nechystám živit kreslením dřeva.
Ale když mě někdo pochválí či kritizuje a týká se to focení, nebo především psaní, to si vždycky beru k srdci.
Takovou tu ,,lidskou" kritiku, ne komentáře od osob, co mi nesahají ani po kotníky, chápeme se, že?
Taky jsem si přála být mořskou pannou, jako v tom seriálu, kde stačí přidat vodu. Nebo mít vysvědčení odshora dolů a zezdola nahorů posázené jedničkami. Přála jsem si mít vypočítané všechny úlohy z matematiky jako první a správně. Umět skákat přes kozu a mít vlastní výstavy s obrazy. Chtěla jsem zjistit, jaké to je zpívat před obrovským davem lidí.
Ale všechno je to pryč. Nic z toho mi nevydrželo natolik dlouho, jako láska k psaní.
Jakýkoli spisovatel, který mě kdy dokázal upoutat natolik, abych plakala nad neštěstím postavy, nad šťastným dějem, nebo průběhem celé knihym, či vtipně podanými hláškami. Takový člověk má u mě OBDIV. Je to můj vzor.
Vždy vnímám ten slovosled a vyjádření a věřte mi, že je nespočet knih, které jsem po dočtení zavřela a řekla si: ,,Ano! Já chci být jako ona!" ,,Ano! Chci to napsat jako on!"
Jsou knihy, u kterých napětím nemůžu dýchat, a které mě donutí se zamyslet jak nad dějem, tak sama nad sebou. KNIHY.
Přes všechny ty představy o tom, jak budu umět létat, zpívat, nebo malovat dechberoucí obrazy mě láska k psaní a knihám nikdy neopustila a všechno mě směrovalo především k tomu.
Často jsou mým nejlepším přítelem knihy. Kniha s dobrým příběhem je pro mě obrosvkou inspirací. Rozvíjí to mou fantazii a je to pro mě nejlépe strávený čas.
Stejně jako psaní... A to psaní je pro mě opravdu důležité.
Kolik nocí jsem dokázala probrečet a vypsat se ze všeho, co mě trápilo...
Obyčejný kousek papíru, kus mého já a všechny moje trable mizí s každým napsaným slovem...
Jednou jsem zavřela knihu Girl Online a ať už se vám líbí, nebo ne. Jednou jsem tu knihu zavřela a řekla ,,Tohle musím zkusit!" a šla jsem a založila si blog.
S obrovským strachem, že to bude špatně. Víc mě však skličoval pocit, že když to nezkusím, zastavím se na svojí cestě.
Člověk ani netuší, kolik bych si toho přála sdělit, co se mi občas honí hlavou.
Teď to pro mě není jednoduché... Mám obrovský strach z přijímaček na střední. Bojím se, že selžu. Že to nezvládnu, že se budu měsíce úzkostlivě připravovat, abych pak zjistila, že to všechno bylo k ničemu. Každý den přemýšlím nad tím, jak dopadnu. V jeden den jsem si skutečně jistá, že to zvládnu, v další moment se to všechno obrátí a je to úplně naopak.
A takhle je to teďka od mého nástupu do deváté třídy každý den a já se v sobě skutečně ztratila.
Jednou vím a další den zase znejistím a mám pak ke všemu neuvěřitelnou demotivaci.
A domnívám se, že s nástupem na střední to nebude o nic snažší.. Dnes v noci se mi zdálo, že jsem nastoupila na gymnázium a pán, který stál u tabule mi řekl, že už nikdy neuvidím svoje kamarády. A já celý ten sen probrečela. Je to důsledkem stresu a nátlaku okolí.
Mám pocit, že mi zmizela vešekrá motivace a energie na to si přát, že jsem se ztratila tak moc, že jsem přestala psát, vytratil se ten můj šílený optimismus, který jsem sdílela všude a všem. Stále se musím zamýšlet nad tím, kam půjdu, čím chci být a všichni na mě tlačí a mě to vyčerpává.
Proto teď nevydávám žádné články, protože jsem si se vším nejistá a chvílemi nevím, kdo vlastně jsem.
Je to v pořádku ,,To je jednoduše dospívání"..
To napsal Shawn Mendes ve svojí písničce a není to k smíchu. Protože si tím musí projít každý a každý to snaší úplně jinak.
Trvá to už několik měsíců. Všechno teď vnímám tak trochu jinak a mám pocit, že to nezvládám. Jenže do přijímaček zbývá stále nespočet týdnů a já si řekla, že to takhle nemůže přetvrávat.
Ano ztrácím se a občas nevím, kdo jsem, ale to k dospívání prostě patří.
Musím to zastavit dřív, než si přestanu přát.
Možná si říkáte, že dělám divadlo z nějakých přijímaček. Ale já mám prostě splíny a jestli kvůli tomu přestanu psát, tak přestanu snít. A to já nikdy nedopustím.
V tomhle článku skáču zmateně od jednoho k druhému a nejen, že jsem stoprocentně upřímná, já se věřejně svěřuji, protože cítím, že to tak chci a že je to takhle v pořádku.
Přála bych si napsat knihu, přesně takovou, kdy si lidé po přečtení řeknou, že bych si chtěli taky splnit sen, pak vstanou a udělají to.
Přála bych si mluvit k publiku a uvádět osoby, kteří se věnují tomu, co jim dělá radost.
Přála bych si psát tenhle blog a po každém napsaném slově a článku někoho potěšit a motivovat.
Přála bych si zdokonalit se v psaní, zlepšovat svoje jazykové prostředky.
Jednou procestuju IRSKO tam a zpátky, kolem dokola, skrz naskrz. A to si nejen přeju, to vám oznamuju!
Přála bych si stát v první řadě na koncertě Shawna Mendese, obejmout ho a říct mu, že je úžasný.
A jednou bych chtěla navhrnout scénář k nějakému videoklipu.. A obsadím tam Hanusovou, aby jí to nebylo líto. A Verču, která čeká třicet minut za rohem, než vyjde její crush z baráku a ona mu řekne ahoj.
Přála bych si vyzkoušet, co obnáší vést vlastní redakci s vlastním časopisem.
Ptát se lidí, kteří mě inspirují. (A že jich není málo.. A to je podle mě jedině dobře!)
A chtěla bych umět hrát na klavír, achjo.
Já si zkrátka přeju a sním. Nesmím se zastavit žádnou překážkou, která se mi postaví do cesty. A tímhle článkem chci sama sebe utvrdit v tom, že toho nenechám. Tyhle měsíce byly neproduktivní, stresující a prádzný a mě to takhle nebaví.
Odjakživa jsem byla snílek a tenhle blog je toho jasným důkazem. Mnohokrát jsem měla chuť všechny svoje příspěvky smazat, skončit a začít znovu, protože některé články jsou možná úplně špatně. Ale třeba mi jednou Sarah Only Sarah dokáže, že jsem se zlepšila a posunula, a proto jsem nesmazala jeden jediný, byť jsou některý články divný, každý jsem vydávala s radostí.
Získala jsem spoustu možností, jak si plnit svoje sny. Pořád dokola omývám to stejné téma. Že mě mými sny doprovází Slza. Ano, tak to je. Miluju, jak je to šílené, ale skutečné.
Ale nikdy nesmím zapomenout na to, že mi pomáhají především moji rodiče, protože když to nemám lehké já, tak i mamka s taťkou.
Ale všechno, tohle všechno.. Ty představy, plány, sny, přání, cíle a jejich cesty k nim. Všechno je to v nás.
A já mám neskutečné štěstí, že i když se ztrácím, tak mám vždy čeho se chytit. Průkazky do knihovny a prázdných listů papíru. Nebo někoho, kdo mě nikdy nenechá ve štychu.
Jednou se moje názory možná změní, i s články, které nejsou staré ani rok, se občas už moc neztotožňuji, ale to k tomu prostě patří.
Stejně tak jako E-maily, které jsem psala před třemi lety jedné spisovatelce.
Tuhle storku jsem vám tady ještě nevyprávěla a myslím, že teď nastal ten správný čas.
Jednou naše pekárna ve městě vyhlásila soutěž, která byla pro děti, které rády píšou a já si tenkrát řekla, že to pro mě bude skvělá příležitost, jak se zviditelnit a ukázat lidem, co ve mně je.
Dokonce by se v pekárně prodávaly moje vlastní výtisky a to byl prostě sen!
A tak jsem psala spoustu hodin, dala si na tom nesmírně záležet a byla jsem na sebe skutečně pyšná. Měla jsem obrovské ambice, že to vyhraju, jenže...
Bohužel.. Ale už tohle byl důkaz, o tom, že jsem snila, i když jsem to ještě tolik nevnímala.
Dopisovala jsem si se spisovatelkou Petrou Braunovou, která mi řekla, že spisovatelem může být každý, třeba i kominík. Psala mi, že si můj příběh ráda přečte, ale že je velkým kritikem. Ani tak mě nezastavil strach a já jí to s hrdostí odeslala. Byl to cizí člověk, který mi napsal, že to zkritizuje. A já, která se všeho vždycky tak bála. Já to odeslala. Bylo mi jedenáct let.
Samozřejmě, že mi spoustu věcí vytkla, i teď by se na tyhle články mohla svalit spousta kritiky po stylistické stránce i po nějaké jiné.
Ale do příběhu o princezně, která pořád jedla rohlíky jsem tenkrát dala úplně všechno. Psala jsem do spoustu jiných soutěží a věnovala se psaní příběhů. A vždycky s obrovskou vášní.
A i teď do psaní dávám úplně všechno, i přesto, že jsem nikdy nevyhrála žádnou soutěž a v olympiádě z češtiny byla vždycky mezi posledníma. Nikdy jsem toho nenechala a neudělám to ani teď.
Taky jsem v E-mailu pro paní Braunovou psala, budu citovat: ,,PS: Dnes jsem podala přihlášku do novinářského kroužku kde si každý vyrobí časopis a bude dělat reportáže, a to je něco pro mně!!
"Ano, to množství smajlíku v té zprávě opravdu stojí.. A větu ,,to je něco pro mně!!" s pravopisnou chybou, to jsem skutečně zvýraznila.
Je to pro mě nádherná vzpomínka. Ten kroužek se tenkrát zrušil z důvodu malé účasti, ale já se další rok přihlásila znova. A letos je to už třetím rokem, co tam chodím. Moderovala jsem přesně třikrát, jeden náš společný článek už je ve zpravodaji a pro mě je tenhle kroužek srdeční záležitostí, protože mi toho hodně předal.
Dnes jsme si ve škole dělali test na budoucí povolání. Bylo to povinné, takže jsem si ho samozřejmě vyplnila. I s trochou zvědavosti, co mi vlastně vyjde. Psali tam věci, který o mně něco vypovídaly, ale dole byly odkazy, že dobrým povoláním pro mě by bylo vést kulinářský podnik.. Ty výsledky nemají nejmenší tušení, co já chci.
A já to vím, i když se ztrácím a občas nevím, kdo jsem.
Mám spoustu snů a přaní a prožívám jedno z nejlepších období svého života a hodlám se z něho vypsat. K tomu rovnice s neznámou ve jmenovateli nepotřebuju.
Jestli si ty moje klišé budete číst, to už je na vás.
Možná to nevyjde. Možná nikdy nenapíšu knihu ani nebudu vést vlastní časopis. Možná ne. Ale proč to vzdávat dřív, než pro to začít něco dělat?
Nezůstaňte jen u toho snění a přání. Prostě si za tím běžte, ať je ta cesta jakákoliv. Jděte a nezastavujte se, i když to občas není snadný, tyhle snílkovský představy.
Neustále se zlepšovat je dle mého správně, ale snažit se být tím nejlepším... Každému jde přeci něco.
Je na vás, co všechno jste schopni do vašich snů investovat. Já nechci dosáhnout nějakých extrémních výsledků a být nejlepší z nejlepších. Já se chci pouze zlepšovat a nezastavit se.
A pokud děláte letos přijímačky.
Kdo je připraven, není překvapen!
Prostě to přijmu takové, jaké to je, netrvá to věčně, hlavně se z toho nepodělat, ok? A když přijmu sebe a tuhle výzvu, třeba mě pak přijmou taky...! :D
A i když neumím létat, abych viděla na zahradu k sousedům.. Nevím, jak zvládaj úkoly moji spolužáci a nejsem mořská panna z H2O Stačí přidat vodu a ani jsem nejela s One Direction v tour busu, když mi bylo deset..
A i přesto, že se občas ztrácím a nevím, kdo vlastně jsem...
I tak vám přeji krásné svátky a hodně štěstí na cestě za sny!
A když to nevyjde, tak aspoň s pocitem, že jste do toho dali všechno.
Tenhle článek jsem psala, když byly moje oči plné slz. Brečela jsem do polštáře, a pak jsem vstala a šla psát, protože už mě to nebaví.
To vám oznamuju jen tak, abyste věděli.
Nepíšu o tom, jak si přát. Ale o tom, že si MÁME PŘÁT.
S.O.S
- Inspiraci čerpám všude okolo sebe. Mám mnoho lidí, kteří mě inspirují tím, že dělají to, co mě naplňuje. Je to důležité. Pro mě rozhodně ano.
Ale občas mám pocit, že opravdovou inspiraci nacházím sama v sobě.
A ráda na úplný závěr sdílím jednu myšlenku úžasné Anie Songe.
,,Já už věřím a věřila jsem vždycky, že my lidi dokážeme všechno, co
budeme chtít. Ať už s talentem, nebo bez, ať už s prostředky, podporou,
nebo bez nich, ať už správně, nebo úplně jinak, ale dokážeme to, protože
když si to umíme představit, už to vlastně z části máme. V sobě – a tam
je to stejně nejlepší."
