CO JE DŮLEŽITÉ? ŠTĚSTÍ..

Ale.. Co znamená štěstí?

Ahoj. Dnes budu pravděpodobně hodně skákat od tématu k tématu, tak se předem omlouvám.

Tenhle článek už mám rozepsaný hodně dlouho, ale celou tu dobu jsem nemohla přijít na správná slova a neměla jsem přesně promyšleno, co chci sdělit. Vlastně do teď si nejsem moc jistá..

Víte.. právě teď jsem ve věku, kdy pociťuji, že lidé považují za důležité vlastně naprosté zbytečnosti. Ale na to, co bereme jako samozřejmostí se zapomíná a nemělo by, protože stačí pouhý okamžik. 

Já k tomu žádnou zásadní událost nepotřebovala, stačí mi k tomu časté a dlouhé jízdy vlakem, které jsem absolvovala prakticky celé léto. Jízda vlakem je pro mě čas, kdy si sednu a přemýšlím. Většinou s sebou knížku nemám, protože se snažím mít zavazadla zabalená jen s tím, co si myslím, že budu skutečně potřebovat, takže mi ve vlaku dělají společnost moje vlastní myšlenky. 

Jednou jsem sama sobě položila otázku, co je pro mě skutečně důležité? 
A teď se nad tím pozastavuji čím dál častěji.

Uvědomila jsem si, že občas řeším naprosté malichernosti, nebo ztrácím čas s věcmi a lidmi, které mi za to vlastně vůbec nestojí.

Co je pro mě důležité? Co pro mě znamená štěstí?
Tady je má odpověď..

Hned na začátek, to nejdůležitější.. Moje RODINA.

Všichni pravděpodobně počítali s tím, že to sem napíšu a já si myslím, že věnovat mamce a taťkovi pár slov je rozhodně důležité. Vždyť bez nich bych tady vůbec nebyla!

Bude mi patnáct let. To období, kdy si většina lidi s rodiči zase tolik nerozumí. Já jsem si ale uvědomila, že moji rodiče mi rozumí. Dělají pro mě první poslední. Nemůžu po nich chtít, aby mi rozuměli úplně stejně, jako moji vrstevníci, ale chápou mě přesně tak, jak potřebuji.  

Svojí mamce můžu říct vše a vím, že i když občas nemá, co by mi na to řekla, alespoň mě vyslechne. Den za dnem mi moji rodiče dokazují neúnavnou péči a starost. Strachují se o mě, ale věří mi. 

 K tomu se váže i jedno slovo, které by se němalo brát na lehkou váhu. Důvěra. Důvěra lidí, okolo kterých se pohybuji. Vím, že mi rodiče věří a oni ví, jak moc si to u nich nechci podělat. A hlavně mají výhodu. Neumím lhát. Neumím, nechci a nesnáším lhát lidem, na kterých mi záleží.

Zní to, jako kdybych nikdy nelhala. Každý občas zalžeme, třeba jen milosrdně.

Miluju svoje rodiče za to, že mi dávají takové možnosti. Že mě nechají, abych se sama rozhodla, ve věcech o kterých si myslí, že se sama rozhodnout dokážu. 

To rodiče mi věčně platí většinu mých výletů a koncertů a pouští mě na ně, protože vědí, jak moc mi to pomáhá. Jak moc mě to dělá šťastnou. Nemůžu si na to vydělat sama, jinak bych to udělala. To rodiče jsou ti, kteří mi vždy poskytují pochopení, zázemí a pohodlí. Navždy pro mě budou vzorem, protože si ve svém věku nedokážu představit, jak se tohle dá zvládat. Tak moc si přeju, abych jim nepřidělávala zbytečné starosti. Chci, aby na mě byli pyšní.

 Ale jsem zkratka ten typ člověka, který když doma pomáhá, tak občas vyhodí pojistky v celém patře... 

Přijde mi, že se zkrátka zapomíná na to, jak je to důležité. Štěstí pro mě je, že je celá moje rodina zdravá.

Námět na tenhle článek jsem získala vlakem cestou domů z jednoho výletu.

Mojí tradicí je, si cestou domů sníst to, co mi mamka připravila na cestu. Možná to bude znít směšně, ale zkrátka námět tohoto článku vznikl cestou z Prahy, když jsem jedla bagetu a psala jsem SMS ,,Jedu domů".. 

V tu chvíli mě napadla myšlenka, že je vlastně úplně skvělé mít někoho, komu můžu napsat, že jedu domů... 

Že se mám kam vrátit.. 

Čím častěji někam jezdím, tím raději se vracím.

Za těmi, kteří mě znají ze všech lidí nejlépe a kteří mě milují, ať už jsem jakákoliv. A já mám jistotu, že se na ně mohu vždycky obrátit. Ať se děje cokoliv.

Slova těžko dokáží vystihnout to, jakou lásku ke svojí rodině cítím a nesmírně si vážím toho, že je mám a uvědomuji si, že to tak nemá každý a o to víc si toho cením a všímám si všech těch maličkostí. 

Jen to možná dávám málo najevo.. 

Štěstí jsou ale i přátelé, kteří jsou moje druhá rodina. Ale taková ta, která s vámi ráda celou noc řeší tetování Louise Tomlinsona, pořád se směje vašim trapným vtipům a vy víte, že vám vždycky pomohou. Poslouchají vás i ve chvíli, kdy vy sami nemáte ponětí, co vlastně říkáte.

Když jsem byla malá.. 
Vlastně ještě docela do nedávna jsem měla taková ,,kamarádství" u kterých byl problém, že se vždycky něco pokazilo. Každý z nás se pomalu dostával do období dospívání a začal mít jiné názory a priority.

 Měla jsem i chvilkové období, kdy jsem jen zdálky sledovala, jak mají všichni nějaké dobré přátele, a já byla v něčí společnosti, ale úplně sama.
Nedramatizuji to. Byl to pozdim roku 2015. 
Tenkrát moji spolužáci odjeli do Londýna... Ten zájezd byl projekt, na ten mě ale nevybrali. 
Třídní si mě tenkrát zavolala k sobě a řekla, ať si z toho nic nedělám. A já tenkrát dělala, že je všechno v pořádku, přitom se mi chtělo řvát.
V době, kdy byli pryč byla vyhlášená soutěž. Vyhrála jsem. Neměla jsem nikoho, s kým na akci jet, a tak jsem si vystačila sama. 
A tenkrát jsem tam poprvé v životě viděla Verču. Verču Veselou. Naše první zpráva byla o tom, že si všimla mé výhry a že mi gratuluje a že se nejspíš potkáme.
Setkaly jsme se, ale já se styděla. 
Pak jsem do VIP zóny trefila pozdě, potom musela na pódiu před celým sálem vytvářet čelenky za doprovodu Shopaholic Nicol, připadala jsem si jako absolutní mimoň.
Chtěla jsem někomu psát o tom, jak jsem se tam měla a co jsem dělala. Místo aplikace blogger jsem však využila Word a pro sebe si to vytiskla. 
Měla jsem příliš nízké sebevědomí na to, abych se pokusila něco zveřejnit.

Má akutální přátelství mi pomohli najít Petr a Lukáš z kapely Slza. I když jsem Verču poprvé viděla na té akci, která s nimi neměla nic společného, naše konverzace nebyla prakticky o ničem jiném, než o tom, jak jsou inspirativní.

Pamatuju si, jak mě mamka tenkrát upozorňovala na to, že je to úplně cizí člověk a že takovým se nedá věřit.
Jenže, postupem času jsem do téhle komunity zapadala, cítila se tam dobře a s Verčou si rozuměla.

Za sebe můžu říct, že od doby co tuhle komunitu znám, se podle mě trochu změnila, ale přátelství to skutečně tvoří i dál a já si toho všímám. Tenhle článek ale není Děkuji slzo, na pokračování... Na to si ještě budete muset chvilku počkat!

Vstup do odbobí, které právě teď prožívám, byl neuvěřitelný krok a obrovské plus! A byla to opravdu jen shoda náhod...
Zažívala jsem nevšední zážitky a našla OPRAVDOVÉ PŘÁTELE.
Více času jsem věnovala psaní, takže jsem skončila u tohoto blogu, což je důkazem toho, že mi tihle lidé dodali sebevědomí.

Když jsem se pomalu začala seznamovat se svými přáteli, všimla jsem si toho chování ke mně a cítila jsem, jak mi každou maličkosti dávají najevo, že mě mají rádi, a jak se díky nim a v jejich přítomnosti citím vyjímečná.

Až teď jsem poznala, co je to skutečný přítel, ten který vám vykouzlí úsměv na tváři, a tak dobře vás zná..!
Uvědomuju si každý den, každou zprávou, každým společným okamžikem a dnem, že mi na nich záleží, a jak moc jsem tyhle lidi potřebovala, už když jsem jako malá ležela v nemocnici a stýskalo se mi tam.

Mám přátele, kteří mě dokáží rozplakat absolutní maličkostí. A přesně takové jsem si vždycky přála!

Představte si to nějak takhle. S jedním ze svých dobrých přátel, kterého právě poznáváte (Ahoj Sabčo), sedíte doma v obýváku, a ten jeden z dalších vám napíše, ať si pustíte televizi. Za pár minut na Óčku hraje písnička na přání. Jedna z těch, která má pro vás osobní význam. Vy jste z toho v šoku a z pocitu štěstí brečíte jako hysterka. Nejlepší na tom všem je, že Káťa moc dobře věděla, že budu opravdu brečet a i tak pošle tu předraženou SMS do tý příšerný televize, jen aby vám dokázala, jak vás má ráda, a jak dobře vás zná.

 Tak moc tyhle lidi miluji, a tak moc jsem tyhle lidi potřebovala a přála si je, když jsem je neměla. Vím, že není důležité, jak jsou daleko. Vím, že pro tyhle lidi bych udělala všechno na světě.

To právě oni mi ukazují, co znamená radovat se z maličkostí..

Já jsem si teď stoprocentně jistá, že jim můžu věřit. Že si navzájem můžeme důvěřovat. Že je chci znát do konce svýho života a že všechno, co tady píšu myslím vážně.
Přátelé jsou lidé, kteří vás mají rádi, přesně takoví, jací doopravdy jste. Dokážete s nimi být sami sebou. Nepamatuju si den, který bych s těmihle lidmi považovala za promhraný. Každá vteřina je pro mě vyjímečná a každý den v jejich přítomnosti je nezapomenutelný a nezáleží na tom, jestli sedíme doma na gauči a počítáme si crushe, nebo podnikáme nějaký z našich geniálních výletů...

Jsem přesvědčena o tom, že jsou to pro mě ti správní lidé. Hledala jsem dlouho a teď cítím, že jsem je konečně našla. Shodou okolností, náhod a štěstí. Jsem tak šťasná, když vím, že je mám!

Já vlastně ani jednoho z nich neznám celé tři roky. Mám pocit, že je budu poznávat celý svůj život, že mě budou vždy něčím překvapovat a že to všechno bude stát za to. Ani vteřinu jsem o nich nepochybovala.

Tuhle fotku mám fakt ráda, sorry girls.

Nikdy dřív jsem ke svým kamarádům necítila takové pouto, nikdy dřív jsem nikomu neposílala dopisy, když jsem cítila, že jim potřebuji něco sdělit. (Nebo je vkládala do pracovního sešitu z ruštiny, viď Zuzko..)

 Mých opravdu dobrých přátel je jen hrstka. Na prstech jedné ruky bych je dokázala spočítat.. Jenže tady nejde o to, že čím víc máte kamarádů, tím líp.. Stačí ten, o kterém jste den po dni přesvědčeni a říkáte si: Ano.. To je přesně on. Ano to jsou přesně oni. Ti, o kterých bych mohla psát věčně.

Vždycky mi budou připomínat tohle všechno. Uvědomila jsem si, jak je důležité dokazovat, jak vám na někom záleží.
Když se moji přátelé svěří mně, snažím se jim pomoct a nikdy si to u nich nechci pokazit.

Všichni tihle lidé, včetně mojí rodiny mě mají rádi i s mýmu chybami, o kterých třeba ani já sama nemám ponětí.

Dospívání je skok. Občas jste si přesně jistí s tím, co chcete. Chvílemi se ztratíte a nevíte, kdo vlastně jste..
Teď tu nechci mluvit o dospívání, proto o něm.. Budu psát asi opravdu brzy.

Další důležitá věc je pro mě a určitě pro každého z nás zdraví. Podle mě stejně křehké, jako důvěra. Cokoliv se může pokazit pouhým okamžikem. A právě naše zdraví je to, co každý z nás automaticky chrání.

Rodičům píšeme zprávy, že jedeme v pořádku domů. Moje mamka pokaždé, když odcházím nezapomene zdůraznit, ať na sebe dávám pozor. 

Proč?

Protože, když jde o něco skutečně vážného, tak si pak nepřejete nic jiného, než řešit nějaké malichernosti.

Když jsem byla malá, vždycky jsem si přála spoustu hmotných věcí. Domeček pro panenky, nebo lepší mobil..

Čím jsem starší, tím si uvědomuju, že si nejvíc ze všeho přeji, aby byli všichni okolo mě zdraví a nic je netrápilo.

Málokdo to o mně ví, ale když jsem byla malá, nechodila jsem do školky. A ani do první třídy...

Jako malá jsem trpěla na atopický ekzém. Vyrážku jsem měla po celém těle a lidé ve třídě se mě štítili a mě samotnou to trápilo. K tomu se přidalo i to, že jsem pokaždé, když jsem onemocněla, nebo pouze nastydla, nechtěla jíst a skončila jsem na ifuzích. A já tenkrát byla opravdu hypochondr. Myslím si, že to mělo co dočinění s psychikou ohledně všech těch potíží, které jsem s ekzémem měla.

Pořád na mě zkoušeli nějaké mastičky, diety, v nemocnici jsem byla opravdu často a znala jsem pojmy, které pro ostatní vrstevníky v mém okolí byly úplně cizí. Neměla jsem moc kamarádů, protože jsem neměla tu možnost, si nějaké najít. 

V únoru v roce 2010 jsem byla na tři týdny hospitalizovaná v nemocnici v Hradci Králové. 

A tam to všechno skončilo. Můj poslední pobyt v nemocnici. Za posledních sedm let jsem tam byla jednou. Na dva dny s podezřením na slepák.

Za těch sedm let se mi srovnala jak imunita, tak vyrážka. I někteří moji spolužáci, si na to ještě pamatují.

Nechci se tady litovat, protože i přes to, že to nebyla sranda, jsou tu i daleko horší věci.

Moje kamarádka Klárka, kterou znám již od dětství si prošla mnohem horší situací. Poprala se, se zákeřnou nemocí. 

 Je to nevěřitelně veselá holka, cestuje a přijde mi, jakoby se věčně usmívala. Vídám jí málo, i přesto vím, jak všechno zvládá s nadhledem.

 Neuvěřitelně jí obdivuji a respektuji a nepřeji jí nic jiného, než aby už byla po zbytek života šťastná, protože už si své zažila.  Je to neuvěřitelný člověk a chtěla jsem se o tom zmínit..

Zdraví přeji vždy a úplně všem.. A často si na veřejnosti všímám a bylo to zrovna nedávno, jak se spíše usmívají ti, kteří jsou třeba upoutaní na vozíčku.. 

Pak občas potkáte člověka, který vidí chyby úplně ve všem.. Možná si neuvědomil, že je fajn radovat se i z takové maličkosti, jako je ráno vstát na vlastní nohy a jít se nasnídat.

Myslím si, že tohle je rozáshlé téma. A na můj věk pořád příliš složité.

I tak jsem se o tom chtěla zmínit, protože je to také jedna z věcí, která pro mě znamená štěstí.

Štěstí je pro mě i ,,můj vlastní svět"   

To u čeho odpočívám a co pro mě není na obtíž. To, co dělám s láskou.

To, co dělá mě mnou, když už se ve všem ztrácím. Já se v pubertě v jednom kuse ztrácím a občas nevím, kdo jsem. Ale jsou tu činnosti a záliby, při kterých vždycky najdu sama sebe.

Miluju ztratit se v atmosféře koncertu. Já, přátelé, má oblibená hudba a okamžiky. Nic víc pro mě v tu chvíli neexistuje.

Psaní. Když mě to opravdu chytne a já si uvědomím, že si v hlavě skládám nějakou novou myšlenku a je toho čím dál víc, tak si sednu a píšu. Když píšu. Jsem to JÁ. Jsem jako v transu, píšu, nic víc nevidím, neslyším, nevnímám. Jen to, co chci sdělit. A když to dopíšu a jsem s tím spokojená, mám z toho všeho radost a cítím, že se někam posouvám. A to mi za to opravdu stojí.

Čtení. O čtení mám samostatný článek.

Když čtu, ponořím se do světa někoho úplně jiného. Na chvilku jsem někým jiným. V hlavě si představuju, jak daná situace vypadá. A podobně jako u psaní.. Na chvíli neexistuje nic jiného. Jenom já, děj, moje představivost a pocity.

A také si rozšiřuji slovní zásobu!

Hudba.

Neexistuje pro mě den, kdybych si nepustila nějakou písničku...

Obdivuju všechny moje oblíbené umělce, kteří dokáží své pocity popsat tak, že je z toho úžasný text, který vám dokáže něco předat, vykouzlit úsměv na tváři a nebo vás rozplakat.. Zkrátka ve vás vzbudí emoce.

Miluji hudbu, a i když sama žádnou neskládám, baví mě tyhle umělce podporovat.

Jsou písničky, které když slyšíte hrát, tak se vás probudí ta část vašeho já, kdy tancujete po pokoji a nevíte, kdo jste. Takové chvíle jsou k nezaplacení!

Pak jsou tu ale písničky, které když slyšíte, tak se vám vybaví nějaká vzpomínka. Jsou v tom emoce jak autora, tak i ty vaše. Občas si lehnu na podlahu, takové písničky si a přemýšlím.

Baví mě kupovat si alba, baví mě hledat si významy textů, nebo si vypisovat zajímavé věty. 

Miluju se v hudbě ztrácet a Miluju se v ní nacházet.

Hudba mě doprovází v dobré i špatné náladě. V životě.

Znamená to pro mě strašně moc. Víc můžete číst tady.

Věřím, že se každý v něčem dokáže najít tak, že se v tom ztrácí. Tak nějak.. Správně ztrácí.

Nají něco, co vás baví, pro něco žít a dělat to s nadšením. To je štěstí. 

Myslím si, že každý má nějakou svojí zálibu, svůj skrytý zdroj štěstí. Občas to chce čas a odvahu zkusit něco nového. Já vím o čem mluvím. Koukni sem!

Miluju se v takových činnostech rozvíjet a neúnavně se posouvat dál.

Objevujte se, překvapujte se a mějte se rádi.

Rodiče mi vždycky říkají ,,uklidni se, škola je důležitá".. O tomhle bychom se mohli bavit hodiny. Čekají mě přijímačky a všichni okolo mě to zbytečně řeší, vím o tom a neberu to na lehkou váhu. Ale taky se kvůli tomu nechci omezovat a trápit se.

Mám vysněnou vysokou. Chci na žurnalistiku. Chci moderovat, psát, chci samu sebe a svoje okolí neustále překvapovat. Ale i tak si myslím, že člověk co vystuduje nějakou školu, pak většinou dělá něco jiného. Svojí představy se ale nechci vzdát.

Když jsem byla malá, před cizím člověkem jsem sotva pípla. Teď vyloženě s nadšením bojuju za to, abych mohla mluvit před davem. A čím větší dav tím líp! Já to fakt nechápu, ale líbí se mi to!

Tohle je všechno, co vám chci dnes říct.

Tady je má odpověď na dnešní otázku, kterou jsem sama sobě položila..

Jak zní vaše odpověď? 

Mnohokrát jsem se u psaní rozplakala... Dala jsem do toho kus sebe.

Nikdy jsem o to na konci článku neprosila, ale teď ano..

Napište mi kamkoliv, co si o dnešním článku myslíte. Je to pro mě moc důležité. Stejně tak jako to, že jste si našli čas a dočetli tento článek, až do konce. Děkuji vám za to!
Byla bych šťastná i za vaše sdílení... Pošlete tohle dál, prosím..

Mějte se krásně. Hledejte maličkosti. Radujte se z nich. 

A..

Až budete někomu přát třeba k narozeninám ,,Hodně štěstí, zdraví" myslete to upřímně. Neberte to jako formální záležitost..

MŮJ INSTAGRAM: saraviskova

MINULÝ ČLÁNEK: MOJE LÉTO 2017
SOUVISEJÍCÍ:
NIC NETRVÁ VĚČNĚ
A TAK JSEM TO ZKUSILA
JE TO DLOUHÁ CESTA ZA ŠTĚSTÍM..
DĚKUJI, SLZO!