PÁR DNŮ V JIŽNÍCH ČECHÁCH

Ahoj!

Po delší době je tu nový článek.

Chtěla bych se omluvit, že poslední vyšel před nechutně dlouhou dobou, ale jsou prázdniny a já teď byla všude možně, a tak nějak jsem si nenašla čas a správnou chvíli..

Článků mám však v plánu hodně, a tak se těším na čas, který strávím při jejich přípravě!

Dnes vám popíšu jednu ze svých prázdninových cest, kterou jsem podnikla společně s Verčou už skoro před měsícem.

Posledních pár červencových dnů jsme se vydaly objevovat Jižní Čechy, protože to je oblast, kam se ani jedna z nás jen tak na jeden den nepodíváme, a tak jsme se rozhodly, že si z toho uděláme několikadenní trip.

Před tím, než začnu popisovat den po dni, bych ráda zmínila, jak vypadalo naše ubytování... Upřímně. Na něm jsme chtěly ušetřit, a tak jsme sehnaly vysokoškolskou ubytovnu, protože náš vyhlídnutý penzion byl zabraný už hodně dlouho dopředu a nic jiného nebylo k mání..

Co si představovat od kolejí pro vysokoškoláky... Bylo to obyčejné. 

A sprcha?... Nevím jestli je úplně správně vyjít ze sprchy a cítit se špinavější,  než předtím :D

Internet byl jenom u recepce (myslím, že na kolejích je to vrátnice, ale říkejme tomu takhle, ať je to honosnější, hah).

I když náš úžasný hotel nevypadal lákavě ani zvenku, ani zevnitř, jedno velké plus to u mě přece jen mělo. Výhled na západy slunce. Sledování západů je snad moje samostatná záliba.. A že tam ty západy stály fakt za to! Kolej nebyla přímo v centru Českých Budějovic, takže byl vždycky vidět v celé své kráse.. ♥ 

Občas nám do pokoje vletěla můra.. Jedna byla obrovská a podle mě i svítila, a tak jsme jí o půlnoci chytly do láhve od čaje, zajistily to kapesníkem, zašroubovaly a vyhodily z okna. Možná jsme si před tím měly uvědomit, že hned na proti kolejím je biologické centrum, ale tak.. Stane se.

Mimochodem, s tou láhví jsem tu můru pro jistotu obkroužila, protože já si prostě už od malička myslím, že když se zbavuju hmyzu, tak mě vidí.

* :DDDDDD *

Teď už bych se ráda přesunula k jednotlivým dnům, protože jsem si stoprocentně jistá, že vás naše ubytování jednoduše uchvátilo, že.

ČTVRTEK 27. ČERVENCE

Praha byla naší přestupní stanicí a jelikož v ten den zde měla sraz Fínka, tak jsme se zdržely.

 Sraz začal okolo jedenácté v podniku Cobra. My dorazily trochu později, jelikož Verča s sebou celou dobu vláčela kufr, protože žila v domění, že je v Holešovicích úschovna.
Což mi připomíná, že se musím zmínit o tom, že neumím a nesnáším jezdit metrem, a tak jsem radši jela vlakem. Mezinárodním.. Opravdu velmi jsem si cestu ulehčila.. To bych nebyla já. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že.

Fínka nás vřele přivítala společně s její nejlepší kamrádkou Klárkou, která je studentkou žurnalistiky a takové lidi já obdivuji, protože žurnalistika je nejen moje vysněná škola, ale taky práce.. Jen mě trošku vyděsila s tím, že bych měla každý den sledovat zprávy v televizi a poslouchat radiožurnál. Ještě nejsem ve věku, kdy by mě tyhle věci zajímaly, a nedovedu si představit, že by mě to mělo dokonce bavit. Já spíš každej volnej den o prázdninách koukám potichu na Óčko a když mě nějaká písnička zajímá, tak to zesílím.. Většinou rovnou na nejvyšší hlasitost..

Už jsem zase trochu odbočila od tématu, ale to bych nebyla já.

Líbilo se mi, jak si spolu Fínka a Klárka skvěle rozumí a šíří okolo sebe dobrou náladu. Už na první pohled vypadají, jako skvěle sehraný tým.

Po posezení v Cobře jsme se vydaly na Letnou a sraz se rozpustil okolo třetí hodiny.

Moc ráda jsem Klárku a Fínku viděla, protože obě podle mého názoru tvoří něco zajímavého, osobitého a originálního!

No a pak začala naše cesta vlakem do Českých Budějovic, v kupé s námi jel pán, který usnul a my celou dobu vymýšlely, jak ho vzbudit, protože nám bylo blbé mu říct ,,Vstávejte pane"

No nakonec nám pomohla PET lahev, se kterou Verča začala dělat rámus.. Fakt divná situace.

A příště by si tam neměl nechávat ležet peněženku, obzvlášť v blízkosti člověka, kterej chce na zahraniční koncert do předních řad.. :--))

V pořádku jsme dorazily, a ten pocit z toho, že začíná něco nového a že jsme v novém městě, ten je prostě skvělej!

PÁTEK 28. ČERVENCE

Den po příjezdu nás čekal Český Krumlov. Já ho navštívila jako hodně malá, takže jsem si ho prakticky nepamatovala. Těšila jsem se na medvědy, kteří jsou v Krumlově hodně známí, ale bohužel nebyli vidět, což mě dost mrzí, protože to je taková moje vzpomínka na dětství.

Český Krumlov mě neuvěřitelně okouzlil, podobně jako Litomyšl, jen s rozdílem, že Krumlov je mnohem známější a větší turistická oblast, nejen pro cizince, ale i pro vodáky.

Historické centrum je neuvěřitelně nádherný, všechny ty uličky a detaily. Je tam skvělá atmosféra, ale těch turistů je fakt hodně..

Kvůli těm kouzelným uličkám jsem si vybudovala závislost na focení otevřených oken, takže vám sem hodím pár fotek.

Such a umělec, lol.

Taky jsme šly na hrad a zároveň zámek a už jen to nádvoří si mě získalo. Podívaly jsme se na otáčivé hlediště, ale do teď nemůžem přijít na to, jak to vlastně funguje.

Zastavily jsme se na párek v rohlíku, protože v Jihočeském kraji se mu říká ,,Pikador" tak jsme si chtěly připadat cool, ale jiný název chuť nemění a tohle byl snad nejhorší párek v rohlíku, co jsem kdy měla.. Nejlíp z toho vyšel ten rohlík, ale těch jsme si za tu cenu mohly dát minimálně pět...

Všechno jsme si postupně prošly a vydaly se na Křížový vrch, abychom měly výhled na celé město. Ta cesta byla šílená, svítilo slunce a já nejsem žádnej horolozec. Navíc celé léto pořád dokola opakuju svojí nesmyslnou větu ,,Nesnáším do kopce"...

Výhled byl vcelku krásnej, ale já prostě fakt nesnáším do kopce :(

Český Krumlov mě ale opravdu okouzlil, on snad trumfnul i tu Prahu! Ráda bych se tam zase někdy podívala, jehom návštěva byla nad moje očekávání.

Tu nádhernou atmoséferu jsem se snažila zachytit v následujích fotkách:

SOBOTA 29. ČERVENCE

V sobotu jsme chtěly jeden volný den a alespoň trochu si projít město, ve kterém jsme byly ubytované. České Budějovice.

Upřímně, od toho města jsem očekávala trochu víc, ale i tak si myslím, že není nejhorší. 

Hlavně historické centrum Českého Krumlova, které jsme navštívily den před tím, nasadilo laťku hodně vysoko.

Pro Budějovice je typické především to náměstí Přemysla Otakara II., u kterého se nachází Černá věž..

Tenhle den měl být úplně obyčejný, ale první překážka, kterou jsem musela překonat bylo na vrchol té Černé věže vylézt. Myslela jsem si, že to zvládnu, ale v půlce cesty už mi ty schody nedělaly dobře. Některé úseky byly už hodně prudké a já nevěděla, čeho se držet. Jenže mi bylo líto se vzdát, když už tam jsem a nakonec jsem se hecla a vylezla tam. Chtělo to sice trochu času, ale zvládla jsem to! :D

A ten výhled za to opravdu stál, ze všech stran se nám nabízel výhled na město a měly jsme ho jako na dlani.

Potom jsme se vydaly na oběd do podniku s názvem Modré dveře.. Já asi neměla moc šťasný výběr jídla, ale jinak to bylo fajn, Verča měla burger, takže do teď lituju toho, že jsem si ho nedala.

Po obědě jsme se vydaly na ubytovnu, a pak jsme se rozhodly, že se vydáme do lanového centra. Verča měla obavy, že to po situaci na věži nezvládnu, ale já se nechtěla vzdát, když jsem zvládla Černou věž. Navíc zkusit se má všechno..

Nemám z lanového centra žádné fotky, tak alespoň ilustračně stromy, z jednoho z našich výletů. Takhle vysoko to ale naštěstí nebylo...

A tak jsme šly do lanového centra.. No nezní to jako skvělej nápad?

Panebože..

Ne. Otřesné. Ostuda. Trapas.

Povinností instruktora bylo nás zaučit.. Trochu jsem zazmatkovala, ale pořád jsem byla odhodlaná to zkusit. Lanové centrum mělo tři druhy cest. Žlutou nejjednoduší, zelenou střední obtížnost, červenou nejtěžší. Rozhodly jsme se pro zelenou, protože žlutou zvládaly i děti..

Moc jsme se přecenila a přemotivovala.. A taky zbláznila a zešílela.

Verča dala alepsoň jednu překážku, ale já nedala ani tu první. BYLA PŘÍŠERNÁ. Na nic se mě neptejte :))

Tak jsme slezly na žlutou obtížnost a s námi i dospělá paní, která z toho byla taky vyděšená. Ne víc než já, samozřejmě.

Celou dobu jsem se děsila, všechno jsem zdržovala, ta paní mi pomáhala a nedošla jsem ani do konce. Nenávidím to, je to otřesné. Všechno se houpalo, moje nohy mě neposlouchaly a všichni okolo mě dělali, jak je to easy a já všechno a všechny okolo sebe nenáviděla, byla jsem agresivní a jediný, co jsem chtěla je mít pod nohama pevnou zem a vrátit peníze.

Tak jsem těsně před konce slezla a uvědomila si, že každý má svoje limity. Tohle fakt není nic pro mě.

Hlavně.. Když tam lezou ty děti, tak za prvé, nechápu, jak mohly, za druhé podle mě by měli mít u každé překážky žebřík, kdyby dítě chytlo záchvat, že chce okamžitě dolů. Jako třeba já.

Možná, že kdyby mi to šlo, tak to tolik nekritizuju, ale každý jsme na něco. Já si radši budu číst.

Odnesla jsem si z toho psychické následky a poučení, že je potřeba zkoušet nové věci, jen se občas může stát, že se přeceníte. Jo.. a když jsem se zbavovala toho příšerného oblečení, tak jsem zakopla a to byla poslední kapka.

NEJSEM HOROLOZEC. A NENÁVIDÍM DO KOPCE. Jsem dokonalý parťák na výlety!

:--)

NEDĚLE 30. ČERVENCE

V neděli jsme se vydaly na zámek Hluboká. Tím jsem si tak trochu splnila svůj malý dětský sen z doby, kdy jsem si hrála na princezny. Jednou jsme jeli s babičkou na jeden hrad, a tam mi koupila takovou malou knížku s fotkama hradů a zámků a já pak pořád povídala o tom, jak moc bych se tam chtěla podívat, protože to bylo pohádkové už jenom z tak malé fotky.

No a po pár letech jsem tu nádhernou stavbu konečně viděla na vlastní oči..

Hluboká je skutečně nádherná. Ta stavba je neuvěřitelně zajímavá. Všechny ty detaily z každýho úhlu mě dostaly.. Přesně podle mých představ. Já mám ten zámek nafocenej snad ze všech úhlů, tak doufám, že se se přes ty fotky dokopete k závěru dnešního článku! :D

♥

Zámek jsme prošly okolo, a pak se vydaly na autobus, abychom se stihly podívat na turistickou oblast okolo Dívčího kamene. Je to zřícenina. Vlastně kupa šutrů, za kterou chtěj třicet korun a když vylezete nahoru tak vidíte stromy.. No tak to moc nevyšlo..

 Obrovské plus byla ale cesta tam. Já miluju procházky přírodou a navíc tohle místo pro mě bylo neznámé.

Takže jsem našla naprosto geniální zapadlou chatku u které byl potůček a prostě to místo bylo přesně podle mých představ a holčičích ujetých snů, kde bych chtěla strávit část léta.

Je to takový to nic a přitom všechno. 

♥♥♥

Nechápu, proč Verča tuhle fotku fotila nakřivo,lol umělec

PONDĚLÍ 31.ČERVENCE

V tento den jsme kromě cesty domů chtěly stihnout navštívit Třeboň, ale nakonec jsme to zrušily, protože z fotek všechny ty rybníky vypadaly úplně stejně, jako Munický rybík, okolo kterého jsme se zastavily cestou na Hlubokou, takže nám to přišlo zbytečné.

Nevím, co dál k tomuhle dni psát.. Pamatujete ještě na toho spicího pána cestou do Budějovic?

No... já a vlaky. Trávím v nich fakt hodně času, schválně jsem si počkala v Praze na nádraží hodinu na hezčí typ, u kterého jsem věděla, že pro mě bude pohodlnější..

Zrovna v ten den, tuhle hodinu a minutu.. Tenhle typ vlaku jel... Ale nefungovaly v něm dva vagóny z pěti, takže jely jen tři. A protože tímhle se jelo  z Prahy do Brna, tak byl vlak plný. 

Jedna paní odmítala sedět někde jinde, než na svém rezervovaném místě, které bylo v tom rozbitém vagónu a kvůli její panovačnosti mě průvodčí seřvala, ať si laskavě dám svůj kufr někam jinam, že lidé chtějí sedět... To jsem opravdu tak špatná jen kvůli tomu, že se bojím o své věci?

Chování některých lidí ve vlaku mě neuvěřitelně zaráží... Ale o tom někdy příště..

Jo a abych nezapomněla. Přisedl si ke mně pán a po cestě usnul. Takže jsem použila plán poklepání na rameno a ,,Pane, pane, vstávejte.. já vystupuji.."

Bože můj, miluju letní výlety! :D

Tak.. A tohle bylo pro dnešní článek všechno. Jižní Čechy se mi moc líbí a můj wishlist míst, které bych tam chtěla navštívit, se stále rozrůstá, a tak doufám, že nám to vyjde i příští rok.

Děkuju Verče, že celou tu dobu byla mým společníkem (a navigací).

Myslím, že všechny naše výlety, jsou skvěle strávený čas, ať už dopadnou jak chtějí.

A taky děkuji rodičům, že mě tam vůbec pustili.. Jsem ráda, že mi věří.. A zjistila jsem, že na takových cestách dáte nejvíc peněz do jídla, pokud se chcete alespoň jednou denně živit něčím jiným než sušenkama..

Ono se to nezdá, ale i když jsem se snažila nakupovat spořivě, stejně to lezlo do peněz ze všeho nejvíc.

Příští článek bude o něco vážnější..

Na ten minulý máte odkaz ZDE

Děkuji vám za přečtení..

S.O.S ♥

Já na tůře, krása, že.

Read More

NIC NETRVÁ VĚČNĚ

- Předem upozorňuju, že je článek dost obsáhlý, ale byla bych ráda, když už začnete číst, aby jste četli pokud možno až do konce. Dost mi na tom záleží. Na konci vás čeká i kratší rozhovor se slečnou až z Norska. Děkuji mockrát! -

Nevím jak začít, nevím, co přesně chci tímhle vším říct, jen vím, že mám v hlavě myšlenku.

A tu bych vám dnes ráda předala. Inspirovalo mě k tomu mnoho věcí a já pociťuju, že už je na čase svoje myšlenky přesunout někam dál.

Známe to každý. Všichni z nás si prošli, nebo prochází obdobím puberty, kdy mají někoho za vzor. Idol. A jelikož já mám tohle období právě teď, tak bych se k tomu ráda vyjádřila.

Postupuje to u mě nějak takhle..

Nejdřív si poslechnete jednu písničku. Tu si zamilujete. Pak najdete další. Pak celé album. Významy a překlad textů. Začnete sledovat 21 fanouškovských účtů na Instagramu, další deset na Facebooku, postupně zjišťujete, že toho víte až příliš, ale čím víc toho víte, tím víc taky šílíte.

Dospělé už nebaví věčně poslouchat lichotky na úplně cizího člověka a stojí si za názorem, že všechny zpěváky v dnešní době můžou hodit do jednoho pytle, protože je to všechno stejný.

Vy ale víte, že to tak není.

 Dovedete si představit, jaké by to bylo, kdyby vaše mamka šla s kamarádkou na kafe a místo problémů v práci a stížností na to, že už nevědí, co vařit, protože obědvat dvakrát za sebou omáčku je nepřípustné, si dopodrobna čtou texty na internetu a řeší, o kom to ten zpěvák napsal? Já taky ne..

Puberta je nesmírně důležitá část života a řekla bych, že v období dospívání je nejvhodnější chvíle na to, poznat sám sebe, ale taky šílet po něčem, na co už v dospělosti nebude čas.

 V dnešní době je to jiné, než dřív. A to především díky tomu, co nám nabízí internet a sociální sítě. Facebook, Instagram, Twitter a Youtube. Dřív byla jen televize, možná jen noviny, nebo.. jen rádio? Zkrátka jste měli málo zdrojů, kde si o tom člověku můžete něco zjistit.

Teď to ale máme. Nekonečno Instagramových účtů, kde si dennodenně připomínáte proč, zjišťujete jak, a pak to všechno sdílíte a posíláte přátelům, kteří vám v tomhle rozumí.

Jsou Facebookové skupiny pro projekty. Youtube pro všechny ty videa. Stránky pro všechny ty informace.

A já mám pocit, že čím víc se toho nabízí, tím víc se v tomhle všem tak nějak topím. Dřív takové možnosti zkrátka nebyly a tak se puberta zažívala jinak. I tak měl každý svého idola a něco, pro co  žil.

Pokud někdo neměl dětství a dospívání, kdy šílel a radoval se z toho, co někomu jinému, dospělému hlava nebere, tak je mi ho upřímně líto.

Čím intenzivnější to je, tím víc se na to pak vzpomíná s úsměvem na tváři.

Ano, je mi čtrnáct, a počítám s tím, že se mi někdo vysměje.

Tak prosím, nyní vám na to dávám prostor, protože pak bych byla ráda, kdyby jste mi věnovali veškerou pozornost.

HA, HA, HA

A teď mi dovolte, abych vám předvedla kus sebe. Kus toho mého pubertálního já.
Proč to vlastně všechno dělám? Proč šilím z věcí, které jsou pro některé vlastně úplně bez významu? No.. kdyby mě to nebavilo, tak se tím nezabývám, ale všimla jsem si, že radovat se z toho, že Niall Horan přidal novou fotku, Shawn Mendes chystá třetí album a Harry Styles hraje ve válečným filmu, je prostě sakra skvělý. Ano, fakt mi to dělá radost.

Pamatujte na to, že definice normálnosti neexistuje a každý z nás má jiné limity. To co mně připadá normální se někomu jinému může zdát šílený. Já se ale nechci brzdit jen kvůli tomu, že někdo má hranici normálnosti odlišnou od té mojí.

Když mi bylo skutečně málo, snad jsem ještě ani školou povinná nebyla, znala jsem především z filmů takový ty puberťáky, co nahlas poslouchali hudbu, věčně měli sluchátka v uších, neposlouchali svoje rodiče a chodili s kamarády ven a úplně sami. Chápete? Moje šestileté já to totiž nechápalo a říkalo.

,,Já nikdy taková nebudu, mami"

A tu větu všech rodičů ,,Tak to uvidíme za pár let.."  známe všichni, že? 

Teď bych se měla zasmát já. Samozřejmě, že uvidíme.

A víte proč to rodiče většinou říkají? Protože byli úplně stejní. Akorát zkrátka nebyli ty možnosti, co teď máme my. Co teď mám já. Například tenhle blog.. (A tenhle dost dobře zamotanej článek..)

Začalo to Hannou Montanou.

To je sakra dlouho, muselo to být tak na začátku první třídy? Ani nevím, jak bych to nazvala. Jen jsem nutně chtěla povlečení, tričko, paruku a být jako ona. Tolikrát jsem se zavírala do pokoje a představovala si, že nezpívá ona, ale že já, a děkovala jsem svým fanouškům. A teď na to vzpomínám z úsměvem na tváři. Protože halooo, to je tak roztomilý!

A co One Direction? Ti mě pohlitli když mi bylo deset, možná jedenáct? Nevím, jak dlouho mě brali, ale tenkrát jsem to ještě neuměla brát tak vážně jako teď. Třeba do teď nemám CD, ani vlastně neznám všechny písničky zpaměti. Ale sakra,v deseti mě zajímalo především to, že si mě Louis určitě vezme, Niall mu bude závidět a všichni budou moji kamarádi :---)!

Brát mě přestali až v období, kdy začali dospívat, takovým způsobem, že to na nich začalo být po stránce vzhledu znát. Bylo to nějak v období, kdy si Harry začal pěstovat své dlouhé vlasy. Přestala jsem vnímat nové písničky a svoje Directionerské já jsem zavřela do šuplíku.

Pak odešel Zayn, nakonec skončili úplně a až po několika letech.. Dnes v noci jsem se opět dostala zpět do kůže svého desetiletého já a pomyslný šuplík znovu otevřela.
Až dneska v noci mi začalo být líto, že to všechno skončilo. 

A víte co je vtipné? Právě je pár minut po půlnoci, takže je to prý dnes přesně 7 let, co vznikli. (psala jsem to 23.7.)
Všechny tyhle informace šly  tak nějak mimo mě, protože jsem si to tenkrát neuměla vyhledávat.

Dnes jsem si ale vyhledala film THIS IS US a ten mě donutil se nad tímhle vším zamyslet.

Jo, já ho fakt viděla poprvé až po několika letech. A až dnes objevuji dosud nevydané písničky. Sakra. Co jsem tenkrát dělala? 

Ne všechny písničky jsou dokonalý, ale třeba album Made In The A.M z roku 2015 se mi hodně líbí.

Zjistila jsem ale, jak moc se mi líbí jejich povaha. No, a možná jsem jim odpustila i to, že dospěli, heh.

Tak, jak to všechno rychle začalo, tak to taky skončilo. Mrzí mě to, protože na to vzpomínám s úsměvem na tváří a nelíbí se mi, že už od nich nikdy neuslyším nic nového.

 Všichni si tak moc věřili, žili pro to, měli tu snahu, ale nakonec si jde právě teď každý vlastní cestou. Možná je to tak správně. Jenom vím, že ve filmu zmínili, že je to pro ně neuvěřitelné dospívání.

No, tak už asi dospěli...A já mám to dospívání taky neuvěřitelné. Tak čtěte dál.

Možná jsem mezi One Direction a dnešní dobou měla ještě někoho, ale nejspíš to nebylo ono.

Když jsem byla v šesté třídě, začala mě brát Slza.

Tady se obrátilo všechno úplně, ale úplně jiným směrem. Už jsem to psala TADY.

Najednou to byl jeden koncert, pak další, pak další, pak noví lidé, nové zážitky, myšlenky a zkušenosti.  Bylo toho čím dál víc a bylo to úplně jiné.

Moje ,,IDOLování" nabralo úplně jiný směr, takovým způsobem, že když se nad tím teď zamýšlím, je to fakt zvláštní.

Najednou jsem začala využívat všech možností a všechno jsem to začala zažívat úplně jinak, než všechny ty předešlé roky. 

Neuvěřitelně jsem se s tím světem sžila, přirostlo mi to k srdci. Najednou jsem měla představu o tom, čím chci být a začala jsem se tomu věnovat mnohem víc. Zjistila jsem, co dělá mě mnou a konečně poznala lidi, kteří to měli stejně, chápali mě, pomohli mi ve spoustě věcech. A společně jsme začali jezdit na koncerty, výlety a na místa, kde se točily klipy..
Nevím, proč mluvím v minulém čase, když je to pořád aktuální.

Společně provoláme čtyři hodiny úplně o ničem. Nebo klidně celou noc..

V půl jedný ráno čekáme na schodech před arénou, až pro nás někdo přijede. Do čtyř do rána se pak smějem věcem, kterým nikdo jiný nerozumí.

Nemůžu slovy popsat, co všechno to pro mě znamená, co všechno mi to dennodenně dává.

Myslím si, že tohle období je v životě neuvěřitelně důležité a mělo by být co nejpestřejší, nejveselejší a bezstarostné. Mělo by se využít na maximum, bez ohledu na to jak šílené to všechno je.

Teď se chci ale zastavit nad tím, proč to vlastně všechno píšu, proč to tak má většina mých vrstevníků?

Jsem zastáncem toho, že by se měl člověk radovat z maličkostí. Hledat všechno, co mu vykouzlí úsměv na tváři.

A oblíbené písničky, jejich texty a energie z toho všeho je jedna z těch věcí. Živé koncerty, setkání.. Čím víc vám toho daný interpret dá, tím víc v to všechno věříte. Už to nejsou jen texty, se kterými se ztotožňujete a písničky na které tancujete za zavřenými dveřmi vašeho pokoje. Pokud vám to dá i přátele a spoustu nových zážitků stává se to vaší srdeční záležitostí.

Je to těžké vysvětlit, ale pevně doufám a věřím, že mi rozumíte..

Já moc dobře vím, že to zní šíleně. Ale mně se to tak líbí, dělá to mě mnou. Některým interpretům se možná ,,oddávám" až moc, a pak to vypadá, že nikoho jiného neposlouchám.

Každý to s tím dospíváním máme přece jen jinak.

A já si vybrala tohle. To plné koncertů, výletů a smíchu.
Jsem z toho všeho trochu rozpačitá. Nevím, jestli jsem to vysvětlila tak, jak jsem si přála.
Jen jsem tím chtěla říct, že mít člověka, který vás inspiruje ať už je to zpěvák, sporotovec, spisovatel, příbuzný, kamarád, je to zkrátka skvělé.
Jsem v období, kdy šílím, nebo to zkrátka prožívám trochu moc.. Ale pak, pak už na to nebude čas.
Tyhle věci k dospívání patří, alespoň k tomu mému.
Já nejsem šílená, jen abnormálně podporuju někoho, kdo pro něco žije a mně to inspiruje..
A taky mám moc crushboys, no..

Chtěla jsem být Hannah Montana. One Direction jsem si chtěla vzít, ale Petr a Lukáš jsou něco trochu jiného. 

Už je to takové ,,vyspělejší" ale pořád stejně nedospělé a pubertální.. Je v tom už zkrátka něco víc. Inspirace do budoucna. 

Mrzí mě, že už dospělí nic takového nemají, a že čím víc jste starší, tím víc na to zapomínáte. Já mám mnoho vzpomínek. Ti lidé mě inspirují a ta euforie z toho všeho, je to, co mě dokáže odreagovat. Všímám si toho snad čím dál víc.. Když mě zkrátka něco naštve, uklidní mě hudba a cokoliv, co vlastně zas tolik nedává smysl, ale vy to máte prostě rádi.. 

Třeba fotky Nialla Horana se psím Snapchat filtrem, lol.

@shawnmendes

Ale co bych ještě potřebovala říct?

- Včera bylo 8.8. a včera měl narozeniny Shawn Mendes.

Rozhodla jsem se tedy, že svoje myšlenky předám právě dnes.

Shawn mě inspiruje ze zahraničí snad ze všech nejvíce. Snad klidně napíšu, že miluju to, jak se veřejně prezentuje. To, jak se vyjdařuje ve svých písničkách, to jak je za všechno pořád tak vděčný. Oblibu v něm nachází čím dál více lidí, ale i přesto zůstává nohama na zemi.

Vzpomínám si, jak jsem se Zuzky ptala, koho poslouchá a její odpověď zněla: ,,Mě baví Shawn Mendes" a já se tenkrát nechápavě podívala a zeptala se: ,,To je kdo?" a Zuzka se na mě podívala naprosto nechápavě a odpověděla: ,,Tak si to vyhledej!"

Tak jsem si to vyhledala. První mi vyjelo Stitches. Tak jsem si to poslechla. Znovu a znovu, pořád dokola. Postupně jsem si vyhledala starší písničky z alba Handwritten a milovala jeho texty a jeho osobu čím dál víc.

Na svoje narozeniny v roce 2016 jsem si to album koupila, vyfotila ho a vyhrála deluxe verzi Illuminate.

Po poslechnutí celého alba jsem si uvědomila to, jak se oproti prvnímu výrazně změnilo a zlepšilo. Zamilovala jsem si snad všechny písničky, některé míň, některé víc, ale není žádná, kterou bych přeskakovala. Shawn má neuvěřitelně procítěné texty a věřím, že do těch písniček dává kus sebe. A v tom moc ráda podpořím.

Poznala jsem i stinnou stránku toho všeho a navíc jsem člověk, který si všechno bere až příliš k srdci. Je to i v lidech, které okolo sebe mám. Dokážu se rozbrečet u videoklipů, dokážu se rozbrečet i při pouhé myšlence na to, jak stojím v obrovské aréně plné lidí, kteří to všechno vidí stejně a všechno vás to vtáhne do daného momentu.

Vzpomínám si, jak jsem si našla Shawnovy stránky a zjistila jsem si zastávky turné. Berlín, Vídeň, Mnichov.. A řekla jsem si: ,,To stejně nevyjde" stránky zavřela a nechala to být. To byla velká chyba..

Koncerty pro mě znamenají opravdu hodně, a tak jsem se na začátku roku 2017 rozhodla, že pro to udelám úplně všechno. Kačka Aksamitová mě v tom podporovala, já volala strejdovi, dennodenně vysvětlovala mamce, jak moc to pro mě znamená... Jenže všechno jsem to udělala příliš pozdě. A i když to všechno bylo naplánované prakticky do detailu, chyběly lístky. A tak šla všechna moje snaha do kytek.

Začalo Illuminate Tour. Nejhorší pro mě byly samozřejmě ty nejbližší zastávky v Německu a Rakousku. Odmítala jsem se dívat na záznamy z koncertů, protože jsem si to všechno pak vyčítala. Že jsem tenkrát řekla ,,Ne" aniž bych pro to cokoliv udělala.

Nehledejte výmluvy. Hledejte důvody. A udělejte pro to úplně všechno.

A tak jsem si párkrát pobrečela do polštáře. Ale poučila jsem se. Pro příště. Pro brzké příště.

Brzké příště?

Znáte ten pocit, když něco odsuzujete dřív, než to všechno skutečně zažijete, nebo poznáte?

Harry Styles.

V květnu letošního roku vydal písničku Sign Of The Times.

No páni. Ta písnička hrála furt na Óčku, nic otravnějšího snad není. Ježiš. Učitel na občance nám to pořád pouští a dokonce se nás ptal, kdo dřív jel One Direction. A ta obálka toho alba? Nechápu?"

Páni, chovala jsem se jak ten typ dospěláka, co všechno bezhlavě hází do jednoho pytle.

A víte co? Mně se ta písnička začala líbit. Okouzlila mě ta myšlenka textu. Petr Lexa řekl ve streamu, že se mu to album moc líbí a já si ho ze zvědavosti poslechla.

Třeba písnička Kiwi vůbec nebyla můj styl. From The Dining Table, taková tichá a pomalá... A přece v tom bylo něco, co mě donutilo si to pustit znovu.

A znovu. A všechny. A překlady. A významy. A informace.. 

 Zjistila jsem, jak je pro mě to album jedinečné, a jak se mi líbí, jak je Harry svůj a osobitý. Líbí se mi jeho styl oblékání a to jak je zvláštní. Má to kouzlo. 

Líbí se mi na tom všem to, že bych do sebe nikdy neřekla, že se mi něco takového bude líbit.

 A pak jsem to zkusila. No hádejte, kdo si pro to album běžel do Bontonlandu?

Přiznávám, je to tak hloupé dělat ukvapené závěry s Shawnovým turné a jednoduché názory na Harryho album....

Každý ma svoje hranice normálnosti. Každý má jinou pubertu. Každý poslouchá jiný styl hudby.

Sto lidí, sto chutí.

Tím vším jsem chtěla říct spoustů věci, jestli jste mi věnovali veškerou pozornost, tak jste si toho všimli.

Článek nese název NIC NETRVÁ VEČNĚ, protože dospívání netrvá celý život. 

A taky naznačuje, že ve špatných chvílích bychom si měli říct, že vše bude zase v pořádku. Ty skvělé si naopak musíte užít naplno.

Pro mě je moje dospívání vyjímečné, nabité vzpomínkami.

Dnešní článek je takový, jaký je, protože stejně tak, jako dopis mému budoucímu já, je tohle náhled do toho, jak jsem dospívala.

Doufám, že se u toho občas rozpláču, jako před pár minutami u jedné z písniček 1D. To jejich první album je fakt zvláštní, většina písniček je hodně podobná, ale i přesto jsem i po čtyřech letech poznala ty, které jsem tenkrát měla nejoblíbenější. Je to neuvěřitelný pocit.

 Už to nemám jak dál shrnout, napsala jsem to tak, jak nejlépe jsem mohla.

Vážím si toho, že je tu hudba, která mě nutí zavřít okna a dveře a dá zabrat mým reprákům. Že je tu hudba, která mě donutí vyrazit si na koncert. Že jsou tu takoví lidé. A že i mojí mamce a taťkovi dělá moje puberta radost... No.. fakt..
Jo jinak mami, chtěla jsem ti říct, že to já budu ta, co bude v Mnichově na Harrym Stylesovi brečet štěstím, že jsi mě tam pustila.

Na závěr přikládám kratší rozhovor se slečnou z Norska, která podporuje Shawna Mendese už od úplných začátků.

Pokud jsem já dostatečně nevysvětlila, co pro mě znamená někoho podporovat. Tak snad to teď už pochopíte.

@shawnstorontosm - sledujte!

ROZHOVOR

- Povíš nám o sobě něco? Například jaké jsou tvé zájmy?

Moje jméno je Solgunn. Je mi 19 let a žiji v Norsku. Jsem mažoretka, opravdu to miluji. Ve svém volném čase poslouchám muziku, která je velkou součástí mého života.

- Jak jsi poznala Shawna Mendese? 

Poprvé jsem ho viděla v roce 2015. Hodně cestuji po světě, abych ho viděla jak nejvíc to jde.

- Proč právě Shawn je ten, kterého jsi se rozhodla podporovat?

Objevila jsem ho před pár lety a okamžitě se stal mojí prioritou. Jeho osobnost je jedinečná.

- Proč právě Shawn je ten, kterého jsi se rozhodla podporovat?

Vzpomínám si, jak byl strašně milý a držel mé ruce, když jsem byla v šoku a děkoval mi za to, že ho tak dlouho podporuji.

- Kolikrát už jsi Shawna viděla?

Více než desetkrát.

- Které písničky pro tebe mají nejvtěší význam?

 A Little Too Much, Hones a Running low.

- Na které Shawnovy kroky v kariéře jsi nejvíce pyšná?

Jsem pyšná na to, že dělá to, co ho baví a je v tom fakt dobrej!!!

 

- Myslíš si, že je dobré mít v období dospívání nějaký vzor?

Ano, myslím si, že by to tak mělo být. 

- Řekni nám prosím něco o svém tetování ,,Soon the fog will clear up" (Z části textu písničky A Little too much. Ve volném překladu to znamená, že se ,,mlha brzy vyjasní")

Miluji svoje tetování, je to moje srdeční záležitost. Vzpomínám si na to, jak jsme tu písničku poprvé poslouchaly s mojí nejlepší kamarádkou.. Obě dvě jsme brečely, protože jsme se s tím textem sžily. A ten citát mě inspiroval k tomu pokračovat dál, protože mlha netrvá věčně.
 

@shawnstorontosm

Věnujte pozornost tomu, co má Solgunn napsáno na tom papíře! To je krásné!!

@shawnstorontosm

Na úplný závěr posledních pár vět.
A pokud už jste dospělí. Zkuste na svoje dospívání vyhrabat nějaký vzpomínky. A být zase jeden den tím puberťákem, kterým jste byli.
Jestliže jste moji vrstevníci, přesáhněte občas svou hranici normálnosti.
To je tak skvělý mít někoho, kdo vám zvedne náladu, i když ho vlastně zas tolik neznáte, ale máte pocit, že ano.

Mějte se krásně!
Za pomoc s překladem a gramaitkou děkuji paní učitelce Hrabětové a Kačce Aksamitové.
A taky svým rodičům, Verče, Zuzce a všem, co mi dokážou vykouzlit úsměv na tváři!
Děkuji i těm, co to zvládli přečíst až sem.
Pokud se mnou souhlasíte, budu moc ráda, když to budete sdílet!
♥♥♥

@shawnmendes

Read More