NIC NETRVÁ VĚČNĚ

- Předem upozorňuju, že je článek dost obsáhlý, ale byla bych ráda, když už začnete číst, aby jste četli pokud možno až do konce. Dost mi na tom záleží. Na konci vás čeká i kratší rozhovor se slečnou až z Norska. Děkuji mockrát! -

Nevím jak začít, nevím, co přesně chci tímhle vším říct, jen vím, že mám v hlavě myšlenku.

A tu bych vám dnes ráda předala. Inspirovalo mě k tomu mnoho věcí a já pociťuju, že už je na čase svoje myšlenky přesunout někam dál.

Známe to každý. Všichni z nás si prošli, nebo prochází obdobím puberty, kdy mají někoho za vzor. Idol. A jelikož já mám tohle období právě teď, tak bych se k tomu ráda vyjádřila.

Postupuje to u mě nějak takhle..

Nejdřív si poslechnete jednu písničku. Tu si zamilujete. Pak najdete další. Pak celé album. Významy a překlad textů. Začnete sledovat 21 fanouškovských účtů na Instagramu, další deset na Facebooku, postupně zjišťujete, že toho víte až příliš, ale čím víc toho víte, tím víc taky šílíte.

Dospělé už nebaví věčně poslouchat lichotky na úplně cizího člověka a stojí si za názorem, že všechny zpěváky v dnešní době můžou hodit do jednoho pytle, protože je to všechno stejný.

Vy ale víte, že to tak není.

 Dovedete si představit, jaké by to bylo, kdyby vaše mamka šla s kamarádkou na kafe a místo problémů v práci a stížností na to, že už nevědí, co vařit, protože obědvat dvakrát za sebou omáčku je nepřípustné, si dopodrobna čtou texty na internetu a řeší, o kom to ten zpěvák napsal? Já taky ne..

Puberta je nesmírně důležitá část života a řekla bych, že v období dospívání je nejvhodnější chvíle na to, poznat sám sebe, ale taky šílet po něčem, na co už v dospělosti nebude čas.

 V dnešní době je to jiné, než dřív. A to především díky tomu, co nám nabízí internet a sociální sítě. Facebook, Instagram, Twitter a Youtube. Dřív byla jen televize, možná jen noviny, nebo.. jen rádio? Zkrátka jste měli málo zdrojů, kde si o tom člověku můžete něco zjistit.

Teď to ale máme. Nekonečno Instagramových účtů, kde si dennodenně připomínáte proč, zjišťujete jak, a pak to všechno sdílíte a posíláte přátelům, kteří vám v tomhle rozumí.

Jsou Facebookové skupiny pro projekty. Youtube pro všechny ty videa. Stránky pro všechny ty informace.

A já mám pocit, že čím víc se toho nabízí, tím víc se v tomhle všem tak nějak topím. Dřív takové možnosti zkrátka nebyly a tak se puberta zažívala jinak. I tak měl každý svého idola a něco, pro co  žil.

Pokud někdo neměl dětství a dospívání, kdy šílel a radoval se z toho, co někomu jinému, dospělému hlava nebere, tak je mi ho upřímně líto.

Čím intenzivnější to je, tím víc se na to pak vzpomíná s úsměvem na tváři.

Ano, je mi čtrnáct, a počítám s tím, že se mi někdo vysměje.

Tak prosím, nyní vám na to dávám prostor, protože pak bych byla ráda, kdyby jste mi věnovali veškerou pozornost.

HA, HA, HA

A teď mi dovolte, abych vám předvedla kus sebe. Kus toho mého pubertálního já.
Proč to vlastně všechno dělám? Proč šilím z věcí, které jsou pro některé vlastně úplně bez významu? No.. kdyby mě to nebavilo, tak se tím nezabývám, ale všimla jsem si, že radovat se z toho, že Niall Horan přidal novou fotku, Shawn Mendes chystá třetí album a Harry Styles hraje ve válečným filmu, je prostě sakra skvělý. Ano, fakt mi to dělá radost.

Pamatujte na to, že definice normálnosti neexistuje a každý z nás má jiné limity. To co mně připadá normální se někomu jinému může zdát šílený. Já se ale nechci brzdit jen kvůli tomu, že někdo má hranici normálnosti odlišnou od té mojí.

Když mi bylo skutečně málo, snad jsem ještě ani školou povinná nebyla, znala jsem především z filmů takový ty puberťáky, co nahlas poslouchali hudbu, věčně měli sluchátka v uších, neposlouchali svoje rodiče a chodili s kamarády ven a úplně sami. Chápete? Moje šestileté já to totiž nechápalo a říkalo.

,,Já nikdy taková nebudu, mami"

A tu větu všech rodičů ,,Tak to uvidíme za pár let.."  známe všichni, že? 

Teď bych se měla zasmát já. Samozřejmě, že uvidíme.

A víte proč to rodiče většinou říkají? Protože byli úplně stejní. Akorát zkrátka nebyli ty možnosti, co teď máme my. Co teď mám já. Například tenhle blog.. (A tenhle dost dobře zamotanej článek..)

Začalo to Hannou Montanou.

To je sakra dlouho, muselo to být tak na začátku první třídy? Ani nevím, jak bych to nazvala. Jen jsem nutně chtěla povlečení, tričko, paruku a být jako ona. Tolikrát jsem se zavírala do pokoje a představovala si, že nezpívá ona, ale že já, a děkovala jsem svým fanouškům. A teď na to vzpomínám z úsměvem na tváři. Protože halooo, to je tak roztomilý!

A co One Direction? Ti mě pohlitli když mi bylo deset, možná jedenáct? Nevím, jak dlouho mě brali, ale tenkrát jsem to ještě neuměla brát tak vážně jako teď. Třeba do teď nemám CD, ani vlastně neznám všechny písničky zpaměti. Ale sakra,v deseti mě zajímalo především to, že si mě Louis určitě vezme, Niall mu bude závidět a všichni budou moji kamarádi :---)!

Brát mě přestali až v období, kdy začali dospívat, takovým způsobem, že to na nich začalo být po stránce vzhledu znát. Bylo to nějak v období, kdy si Harry začal pěstovat své dlouhé vlasy. Přestala jsem vnímat nové písničky a svoje Directionerské já jsem zavřela do šuplíku.

Pak odešel Zayn, nakonec skončili úplně a až po několika letech.. Dnes v noci jsem se opět dostala zpět do kůže svého desetiletého já a pomyslný šuplík znovu otevřela.
Až dneska v noci mi začalo být líto, že to všechno skončilo. 

A víte co je vtipné? Právě je pár minut po půlnoci, takže je to prý dnes přesně 7 let, co vznikli. (psala jsem to 23.7.)
Všechny tyhle informace šly  tak nějak mimo mě, protože jsem si to tenkrát neuměla vyhledávat.

Dnes jsem si ale vyhledala film THIS IS US a ten mě donutil se nad tímhle vším zamyslet.

Jo, já ho fakt viděla poprvé až po několika letech. A až dnes objevuji dosud nevydané písničky. Sakra. Co jsem tenkrát dělala? 

Ne všechny písničky jsou dokonalý, ale třeba album Made In The A.M z roku 2015 se mi hodně líbí.

Zjistila jsem ale, jak moc se mi líbí jejich povaha. No, a možná jsem jim odpustila i to, že dospěli, heh.

Tak, jak to všechno rychle začalo, tak to taky skončilo. Mrzí mě to, protože na to vzpomínám s úsměvem na tváří a nelíbí se mi, že už od nich nikdy neuslyším nic nového.

 Všichni si tak moc věřili, žili pro to, měli tu snahu, ale nakonec si jde právě teď každý vlastní cestou. Možná je to tak správně. Jenom vím, že ve filmu zmínili, že je to pro ně neuvěřitelné dospívání.

No, tak už asi dospěli...A já mám to dospívání taky neuvěřitelné. Tak čtěte dál.

Možná jsem mezi One Direction a dnešní dobou měla ještě někoho, ale nejspíš to nebylo ono.

Když jsem byla v šesté třídě, začala mě brát Slza.

Tady se obrátilo všechno úplně, ale úplně jiným směrem. Už jsem to psala TADY.

Najednou to byl jeden koncert, pak další, pak další, pak noví lidé, nové zážitky, myšlenky a zkušenosti.  Bylo toho čím dál víc a bylo to úplně jiné.

Moje ,,IDOLování" nabralo úplně jiný směr, takovým způsobem, že když se nad tím teď zamýšlím, je to fakt zvláštní.

Najednou jsem začala využívat všech možností a všechno jsem to začala zažívat úplně jinak, než všechny ty předešlé roky. 

Neuvěřitelně jsem se s tím světem sžila, přirostlo mi to k srdci. Najednou jsem měla představu o tom, čím chci být a začala jsem se tomu věnovat mnohem víc. Zjistila jsem, co dělá mě mnou a konečně poznala lidi, kteří to měli stejně, chápali mě, pomohli mi ve spoustě věcech. A společně jsme začali jezdit na koncerty, výlety a na místa, kde se točily klipy..
Nevím, proč mluvím v minulém čase, když je to pořád aktuální.

Společně provoláme čtyři hodiny úplně o ničem. Nebo klidně celou noc..

V půl jedný ráno čekáme na schodech před arénou, až pro nás někdo přijede. Do čtyř do rána se pak smějem věcem, kterým nikdo jiný nerozumí.

Nemůžu slovy popsat, co všechno to pro mě znamená, co všechno mi to dennodenně dává.

Myslím si, že tohle období je v životě neuvěřitelně důležité a mělo by být co nejpestřejší, nejveselejší a bezstarostné. Mělo by se využít na maximum, bez ohledu na to jak šílené to všechno je.

Teď se chci ale zastavit nad tím, proč to vlastně všechno píšu, proč to tak má většina mých vrstevníků?

Jsem zastáncem toho, že by se měl člověk radovat z maličkostí. Hledat všechno, co mu vykouzlí úsměv na tváři.

A oblíbené písničky, jejich texty a energie z toho všeho je jedna z těch věcí. Živé koncerty, setkání.. Čím víc vám toho daný interpret dá, tím víc v to všechno věříte. Už to nejsou jen texty, se kterými se ztotožňujete a písničky na které tancujete za zavřenými dveřmi vašeho pokoje. Pokud vám to dá i přátele a spoustu nových zážitků stává se to vaší srdeční záležitostí.

Je to těžké vysvětlit, ale pevně doufám a věřím, že mi rozumíte..

Já moc dobře vím, že to zní šíleně. Ale mně se to tak líbí, dělá to mě mnou. Některým interpretům se možná ,,oddávám" až moc, a pak to vypadá, že nikoho jiného neposlouchám.

Každý to s tím dospíváním máme přece jen jinak.

A já si vybrala tohle. To plné koncertů, výletů a smíchu.
Jsem z toho všeho trochu rozpačitá. Nevím, jestli jsem to vysvětlila tak, jak jsem si přála.
Jen jsem tím chtěla říct, že mít člověka, který vás inspiruje ať už je to zpěvák, sporotovec, spisovatel, příbuzný, kamarád, je to zkrátka skvělé.
Jsem v období, kdy šílím, nebo to zkrátka prožívám trochu moc.. Ale pak, pak už na to nebude čas.
Tyhle věci k dospívání patří, alespoň k tomu mému.
Já nejsem šílená, jen abnormálně podporuju někoho, kdo pro něco žije a mně to inspiruje..
A taky mám moc crushboys, no..

Chtěla jsem být Hannah Montana. One Direction jsem si chtěla vzít, ale Petr a Lukáš jsou něco trochu jiného. 

Už je to takové ,,vyspělejší" ale pořád stejně nedospělé a pubertální.. Je v tom už zkrátka něco víc. Inspirace do budoucna. 

Mrzí mě, že už dospělí nic takového nemají, a že čím víc jste starší, tím víc na to zapomínáte. Já mám mnoho vzpomínek. Ti lidé mě inspirují a ta euforie z toho všeho, je to, co mě dokáže odreagovat. Všímám si toho snad čím dál víc.. Když mě zkrátka něco naštve, uklidní mě hudba a cokoliv, co vlastně zas tolik nedává smysl, ale vy to máte prostě rádi.. 

Třeba fotky Nialla Horana se psím Snapchat filtrem, lol.

@shawnmendes

Ale co bych ještě potřebovala říct?

- Včera bylo 8.8. a včera měl narozeniny Shawn Mendes.

Rozhodla jsem se tedy, že svoje myšlenky předám právě dnes.

Shawn mě inspiruje ze zahraničí snad ze všech nejvíce. Snad klidně napíšu, že miluju to, jak se veřejně prezentuje. To, jak se vyjdařuje ve svých písničkách, to jak je za všechno pořád tak vděčný. Oblibu v něm nachází čím dál více lidí, ale i přesto zůstává nohama na zemi.

Vzpomínám si, jak jsem se Zuzky ptala, koho poslouchá a její odpověď zněla: ,,Mě baví Shawn Mendes" a já se tenkrát nechápavě podívala a zeptala se: ,,To je kdo?" a Zuzka se na mě podívala naprosto nechápavě a odpověděla: ,,Tak si to vyhledej!"

Tak jsem si to vyhledala. První mi vyjelo Stitches. Tak jsem si to poslechla. Znovu a znovu, pořád dokola. Postupně jsem si vyhledala starší písničky z alba Handwritten a milovala jeho texty a jeho osobu čím dál víc.

Na svoje narozeniny v roce 2016 jsem si to album koupila, vyfotila ho a vyhrála deluxe verzi Illuminate.

Po poslechnutí celého alba jsem si uvědomila to, jak se oproti prvnímu výrazně změnilo a zlepšilo. Zamilovala jsem si snad všechny písničky, některé míň, některé víc, ale není žádná, kterou bych přeskakovala. Shawn má neuvěřitelně procítěné texty a věřím, že do těch písniček dává kus sebe. A v tom moc ráda podpořím.

Poznala jsem i stinnou stránku toho všeho a navíc jsem člověk, který si všechno bere až příliš k srdci. Je to i v lidech, které okolo sebe mám. Dokážu se rozbrečet u videoklipů, dokážu se rozbrečet i při pouhé myšlence na to, jak stojím v obrovské aréně plné lidí, kteří to všechno vidí stejně a všechno vás to vtáhne do daného momentu.

Vzpomínám si, jak jsem si našla Shawnovy stránky a zjistila jsem si zastávky turné. Berlín, Vídeň, Mnichov.. A řekla jsem si: ,,To stejně nevyjde" stránky zavřela a nechala to být. To byla velká chyba..

Koncerty pro mě znamenají opravdu hodně, a tak jsem se na začátku roku 2017 rozhodla, že pro to udelám úplně všechno. Kačka Aksamitová mě v tom podporovala, já volala strejdovi, dennodenně vysvětlovala mamce, jak moc to pro mě znamená... Jenže všechno jsem to udělala příliš pozdě. A i když to všechno bylo naplánované prakticky do detailu, chyběly lístky. A tak šla všechna moje snaha do kytek.

Začalo Illuminate Tour. Nejhorší pro mě byly samozřejmě ty nejbližší zastávky v Německu a Rakousku. Odmítala jsem se dívat na záznamy z koncertů, protože jsem si to všechno pak vyčítala. Že jsem tenkrát řekla ,,Ne" aniž bych pro to cokoliv udělala.

Nehledejte výmluvy. Hledejte důvody. A udělejte pro to úplně všechno.

A tak jsem si párkrát pobrečela do polštáře. Ale poučila jsem se. Pro příště. Pro brzké příště.

Brzké příště?

Znáte ten pocit, když něco odsuzujete dřív, než to všechno skutečně zažijete, nebo poznáte?

Harry Styles.

V květnu letošního roku vydal písničku Sign Of The Times.

No páni. Ta písnička hrála furt na Óčku, nic otravnějšího snad není. Ježiš. Učitel na občance nám to pořád pouští a dokonce se nás ptal, kdo dřív jel One Direction. A ta obálka toho alba? Nechápu?"

Páni, chovala jsem se jak ten typ dospěláka, co všechno bezhlavě hází do jednoho pytle.

A víte co? Mně se ta písnička začala líbit. Okouzlila mě ta myšlenka textu. Petr Lexa řekl ve streamu, že se mu to album moc líbí a já si ho ze zvědavosti poslechla.

Třeba písnička Kiwi vůbec nebyla můj styl. From The Dining Table, taková tichá a pomalá... A přece v tom bylo něco, co mě donutilo si to pustit znovu.

A znovu. A všechny. A překlady. A významy. A informace.. 

 Zjistila jsem, jak je pro mě to album jedinečné, a jak se mi líbí, jak je Harry svůj a osobitý. Líbí se mi jeho styl oblékání a to jak je zvláštní. Má to kouzlo. 

Líbí se mi na tom všem to, že bych do sebe nikdy neřekla, že se mi něco takového bude líbit.

 A pak jsem to zkusila. No hádejte, kdo si pro to album běžel do Bontonlandu?

Přiznávám, je to tak hloupé dělat ukvapené závěry s Shawnovým turné a jednoduché názory na Harryho album....

Každý ma svoje hranice normálnosti. Každý má jinou pubertu. Každý poslouchá jiný styl hudby.

Sto lidí, sto chutí.

Tím vším jsem chtěla říct spoustů věci, jestli jste mi věnovali veškerou pozornost, tak jste si toho všimli.

Článek nese název NIC NETRVÁ VEČNĚ, protože dospívání netrvá celý život. 

A taky naznačuje, že ve špatných chvílích bychom si měli říct, že vše bude zase v pořádku. Ty skvělé si naopak musíte užít naplno.

Pro mě je moje dospívání vyjímečné, nabité vzpomínkami.

Dnešní článek je takový, jaký je, protože stejně tak, jako dopis mému budoucímu já, je tohle náhled do toho, jak jsem dospívala.

Doufám, že se u toho občas rozpláču, jako před pár minutami u jedné z písniček 1D. To jejich první album je fakt zvláštní, většina písniček je hodně podobná, ale i přesto jsem i po čtyřech letech poznala ty, které jsem tenkrát měla nejoblíbenější. Je to neuvěřitelný pocit.

 Už to nemám jak dál shrnout, napsala jsem to tak, jak nejlépe jsem mohla.

Vážím si toho, že je tu hudba, která mě nutí zavřít okna a dveře a dá zabrat mým reprákům. Že je tu hudba, která mě donutí vyrazit si na koncert. Že jsou tu takoví lidé. A že i mojí mamce a taťkovi dělá moje puberta radost... No.. fakt..
Jo jinak mami, chtěla jsem ti říct, že to já budu ta, co bude v Mnichově na Harrym Stylesovi brečet štěstím, že jsi mě tam pustila.

Na závěr přikládám kratší rozhovor se slečnou z Norska, která podporuje Shawna Mendese už od úplných začátků.

Pokud jsem já dostatečně nevysvětlila, co pro mě znamená někoho podporovat. Tak snad to teď už pochopíte.

@shawnstorontosm - sledujte!

ROZHOVOR

- Povíš nám o sobě něco? Například jaké jsou tvé zájmy?

Moje jméno je Solgunn. Je mi 19 let a žiji v Norsku. Jsem mažoretka, opravdu to miluji. Ve svém volném čase poslouchám muziku, která je velkou součástí mého života.

- Jak jsi poznala Shawna Mendese? 

Poprvé jsem ho viděla v roce 2015. Hodně cestuji po světě, abych ho viděla jak nejvíc to jde.

- Proč právě Shawn je ten, kterého jsi se rozhodla podporovat?

Objevila jsem ho před pár lety a okamžitě se stal mojí prioritou. Jeho osobnost je jedinečná.

- Proč právě Shawn je ten, kterého jsi se rozhodla podporovat?

Vzpomínám si, jak byl strašně milý a držel mé ruce, když jsem byla v šoku a děkoval mi za to, že ho tak dlouho podporuji.

- Kolikrát už jsi Shawna viděla?

Více než desetkrát.

- Které písničky pro tebe mají nejvtěší význam?

 A Little Too Much, Hones a Running low.

- Na které Shawnovy kroky v kariéře jsi nejvíce pyšná?

Jsem pyšná na to, že dělá to, co ho baví a je v tom fakt dobrej!!!

 

- Myslíš si, že je dobré mít v období dospívání nějaký vzor?

Ano, myslím si, že by to tak mělo být. 

- Řekni nám prosím něco o svém tetování ,,Soon the fog will clear up" (Z části textu písničky A Little too much. Ve volném překladu to znamená, že se ,,mlha brzy vyjasní")

Miluji svoje tetování, je to moje srdeční záležitost. Vzpomínám si na to, jak jsme tu písničku poprvé poslouchaly s mojí nejlepší kamarádkou.. Obě dvě jsme brečely, protože jsme se s tím textem sžily. A ten citát mě inspiroval k tomu pokračovat dál, protože mlha netrvá věčně.
 

@shawnstorontosm

Věnujte pozornost tomu, co má Solgunn napsáno na tom papíře! To je krásné!!

@shawnstorontosm

Na úplný závěr posledních pár vět.
A pokud už jste dospělí. Zkuste na svoje dospívání vyhrabat nějaký vzpomínky. A být zase jeden den tím puberťákem, kterým jste byli.
Jestliže jste moji vrstevníci, přesáhněte občas svou hranici normálnosti.
To je tak skvělý mít někoho, kdo vám zvedne náladu, i když ho vlastně zas tolik neznáte, ale máte pocit, že ano.

Mějte se krásně!
Za pomoc s překladem a gramaitkou děkuji paní učitelce Hrabětové a Kačce Aksamitové.
A taky svým rodičům, Verče, Zuzce a všem, co mi dokážou vykouzlit úsměv na tváři!
Děkuji i těm, co to zvládli přečíst až sem.
Pokud se mnou souhlasíte, budu moc ráda, když to budete sdílet!
♥♥♥

@shawnmendes