POŘÁD JÁ

Občas si prostě jen sednu a přemýšlím, kdo jsem. Občas mi slova uvíznou v hlavě a nemůžu je dostat na papír.

Často mám pocit, že po mně neustále někdo něco chce a nikdo mi nerozumí. Že se kolem mě všechno až moc rychle mění a já nevím, co s tím.

Že mám často náladu zavírat se v pokoji a s nikým nemluvit. Dělat si na lidi názor, aniž bych je znala.

Často mám strach, že to, co napíšu nikdo jiný nepochopí. Že řeknou, že jsem šílená a že mě to všechno stejně přejde.

 Často jsem protivná na lidi kolem sebe a denně přemýšlím nad tím, co vlastně chci.

2 roky. 63 článků. 23 000 přečtení.  

 Začne to pouhou myšlenkou, a pak záleží na vás, jestli jste schopní ji zrealizovat a kolik úsilí do toho vložíte.
Jedna myšlenka.
- Chtěla bych blog.
První krok.
- Začít.
Několikrát jsem to vzdala. Ale 7. července 2016 jsem se konečně odhodlala.
A pak to byl jeden článek za druhým a já si uvědomovala, jak moc to pro mě znamená.

Jak každý článek vypracovávám dlouhé hodiny. Jakou radost mám, vždycky když něco publikuju a skutečně si za tím stojím.

A nedělám to jen tak. Už jsem došla totiž k jednomu z těch bodů, kterého jsem chtěla dosáhnout. Čtu si ty vlastní články sama. 

Názory se změnily. Spousta z nich. Ale důležité je, že jsem při psaní těch článků zůstávala vždycky opravdová sama k sobě a že mám teď možnost pozorovat, co se mění a co stále zůstává. A jestli je to dobře, nebo špatně.

A že z obyčejného blogu se stal deník puberťáka.

Těžce se píše, když mám v hlavě zmatek a z těžký chvíle se stane celej školní rok, kdy tápete sami nad sebou.
Jako jít v úplně cizím městě bez navigace. (V tom mám opravdu velké zkušenosti.)

Ale je v pořádku se občas ztratit. Je totiž normální, že vám nikdo nerozumí. Že nevíte, jestli to, co chcete někomu říct, není lepší si nechat pro sebe, protože jste to nakonec vy, kdo si z toho odnesl nejvíce.

A i přesto, že rok 2018 nebyl zatím příliš produktivní po stránce blogu, stalo se pro mě osobně spousta zvláštních věcí, které mě však nemusí inspirovat hned, ale až po delší době.

Všechno chce spoustu času. Občas to chce jen vyčkat. I já si uvědomila, že správnou náladu na psaní nevytvořím jen tak. Ta chvíle prostě přijde sama.

Když jsem vyčkávala, kdy mě ten věčný smutek přejde, tak jsem psala. Upřímně, moc to nešlo.

Občas jsem se zasekla na prvním slově a nevěděla jsem, jak dál.

Občas jsem psala tak moc, že jsem nevěděla, kdy přestat, a ze všech těch slov a myšlenek jsem se prostě úplně ztratila. 

A nevím, proč tohle píšu v minulým čase, když je to tak občas i teď.

Pořád se to mění. Já se taky měním. A mění se mi názory, priority. 

Ale sny zůstaly po celý roky stále stejný. Pár jich i přibylo.

A láska k psaní taky. Ta je snad čím dál větší.

Já totiž chci mít zaznamenané všechno, co jsem zažila. Všechny ty emoce z koncertů, zážitky z výletů a vlastní myšlenky. 

Sednout si v noci na okno, koukat na hvězdy a psát. Zavřít oči poslouchat písničky a snít.

Nemůžu se nabažit pocitu, kdy přímo toužím psát. A píšu, až zapomenu na čas. Odtrhnu se ode všeho a zajímá mě jen to, o čem píšu. Jak to píšu a proč to všechno dělám.

Tenhle blog může být jakkoliv zvláštní. Já ale celou tu dobu zůstala opravdová sama k sobě.

Občas přijde chvilka, kdy se sebe zeptám, jestli to má vlastně smysl. Ale pak si uvědomím, proč jsem začala. A píšu dál.

Dnešním článkem rozjíždím třetí rok.

Nebála jsem se toho před dvěma lety, nebojím se toho ani teď. Miluju psaní. Ty chvíle, kdy svoje myšlenky osvobozuju na prázdný list papíru.

Jsem to pořád já.

A vždycky budu.

Přála bych si, aby tenhle blog vyrůstal společně se mnou.

Děkuju za každého, kdo na tenhle blog chodí pravidelně. Ale i za každého, kdo na něj jen občas zabloudí.

Všechno se počítá. Každá vaše zpráva. A každá minuta strávená čtením mých řádků.

Ale já to nedělám pro čísla.

Dělám to pro sebe. Pro Vás. Protože mým snem bylo vždycky inspirovat. Snít s tužkou v ruce a se slzami v očích.

Protože když se ztratím, tak tady se zase najdu.

Mějte se hezky.

Sára. x

 

Read More

SBOHEM, ZÁKLADKO

Na konci srpna 2009 jsem nemohla spát. Bylo mi špatně z nervů, protože mě čekalo něco nového. Pilně jsem si chystala oblečení, celé do oranžova.

A ráno 1. září jsem mohla vyrazit. Desky s Hannou Montanou klapaly v novém školním batohu.
Brala jsem si ho hned první ráno, protože jsem se nemohla dočkat, až si ho konečně vezmu. Zajímalo mě, jak to vypadá? Jak to probíhá? Jak budou vypadat moji spolužáci? 

První třídu jsem skoro neabsolvovala, protože jsem pořád jezdila do nemocnic, což se naštěstí v roce 2010 změnilo a já už poté všechny roky základky v pořádku dochodila.
Od slabikáře po přijímačky.

Tenkrát to bylo všechno tak daleko.
Vzpomínám si, jak jsme ve čtvrté třídě přestoupili na hlavní budovu, a jak byl druhý stupeň základní školy úplně jinej svět. Z deváťáků jsem měla neskutečný respekt a když jsme se tam byly jednou za celou dobu prvního stupně s kamarádkou podívat,  připadala jsem si fakt hodně moc cool.

Teď jsem já ten deváťák. A mám pocit, že mi to stále nějak nedochází.

Je to devět let. Ale já mám pocit, že to bylo všechno tak nedávno. Škola v přírodě ve třetí třídě. Týdenní výlet do Oucmanic v pátý třídě, kde jsem skoro všechny peníze utratila za drahou čokoládu. (Stála 37 korun :) )
A pak ta nejistota na začátku druhého stupně. Děsně dlouhý zápisky a hlavně noví spolužáci.
A tak nás čekal adapťák. Kytičkovaný legíny, tričko s tygrem, fialová mikina a hnědý tlustý pruhovaný ponožky nezapomenu snad nikdy.

Jak je možné, že jsem minulý týden v dešti stála na školním dvoře jako deváťák? Nemožný taneční pohyby, vystresovaný čtení proslovu a objímání na rozloučenou s lidma, které znáte roky.

Každodenní všední věci, na které jsem byla vždycky zvyklá.
Na ranní srazy v 7:25 u tunýlku, na mrsknutí batohu na židli, na řešení problémů, kterým se časem budem smát. Ranní odemykání skříňky číslo 269. Na všechny učitele, na jejich hlášky, způsoby vyučování, testů a zkoušení.  Na všechno to stěžování, proč je naše třída až v druhým patře.

Sorry Naomko

Tolikrát jsem chtěla odejít.
Tak moc jsem si chtěla konec, ale když ten konec nastal, přála jsem si ještě chvíli zůstat. Protože všichni víme, že nic tak složitě jednoduchého jako je dospívání na základce už nikdy nebude.
Všechny ty naděje, stará a nová přátelství, první láska, vtipy s lidmi, se kterými jste sami sebou a nevadí vám to.

Musím být upřímná a je mi úplně jedno, kdo to bude číst.
Vždycky jsem si myslela, že jsme neschopná třída. 9.A, která se nedokáže na ničem domluvit a nedokáže nikoho respektovat.

Ale každý z nás si uvědomil, že už nám mnoho společného času nezbýzvá. Že je čas neúprosný, nezastavíme ho a že tyhle roky nejdou vrátit.
A že jsme skvělej tým.

Každou přestávku jsme se rozdělovali na skupinky. Každá ta skupinka měla svoje místo ve třídě. Ale hlavní přece je, že každý někam patřil. Nikdo nezůstal sám. A všichni se dokázali vzájemně podpořit.

Já byla ta, která chtěla vždycky pryč. Potkat nový kolektiv. Ale pak jsem stála na školním dvoře.  Šokovaná tím, co jsme dokázali. Domluvili jsme se, pomáhali jsme si, spolupracovali.
Dokázali jsme to.
A v tu chvíli jsem si řekla, jak moc jsem hloupá, když jsem na ten den tak netrpělivě čekala.

Bude mi chybět něco tak všedního, jak jsou dlouhá pondělní odpoledne, nákupy v Hrušce a kopírovaní prací na Informatice. Zuzka šetřící si obaly a Naomi, která má galerii plnou mých ošklivých fotek.
Sýrová pizza a bílý Kinder Bueno. Cesty parkem a vánoční besídky.

 Kromě spousty vědomostí (haha), jsem si odnesla neskutečně moc věcí do života.
Jednou ti lidé do mého života vstoupili a ač mi nebyl každej vždycky sympatickej, stejně mi všechny vzpomínky vykouzlí úsměv na tváři.

 Možná už nemám ve svém růžovém třípatrovém penále s koťátky ostře ořezané pastelky seřazené podle odstínů a velikostí. Sešity v deskách podle předmětů a ani perfektní úbor na tělocvik.

Ale nikdy nezapomenu na všechno, co jsem zažila. Na všechna ta trápení, slzy, záchvaty smíchu a trapný situace...

Myslím, že nastal čas začít znovu, někde jinde s novým kolektivem.
Ale nikdy nezapomenu na devět let strávených na mojí základce.

Děkuju všem, kdo se toho stal součástí.

Každému, kdo si tohle přečetl, přeji hodně štěstí.
Nic netrvá věčně. A každý konec, znamená nový začátek.

Děkuji.♥

Mimochodem. Výlety byly vždycky zábava.. :))))

Read More