SBOHEM, ZÁKLADKO

Na konci srpna 2009 jsem nemohla spát. Bylo mi špatně z nervů, protože mě čekalo něco nového. Pilně jsem si chystala oblečení, celé do oranžova.

A ráno 1. září jsem mohla vyrazit. Desky s Hannou Montanou klapaly v novém školním batohu.
Brala jsem si ho hned první ráno, protože jsem se nemohla dočkat, až si ho konečně vezmu. Zajímalo mě, jak to vypadá? Jak to probíhá? Jak budou vypadat moji spolužáci? 

První třídu jsem skoro neabsolvovala, protože jsem pořád jezdila do nemocnic, což se naštěstí v roce 2010 změnilo a já už poté všechny roky základky v pořádku dochodila.
Od slabikáře po přijímačky.

Tenkrát to bylo všechno tak daleko.
Vzpomínám si, jak jsme ve čtvrté třídě přestoupili na hlavní budovu, a jak byl druhý stupeň základní školy úplně jinej svět. Z deváťáků jsem měla neskutečný respekt a když jsme se tam byly jednou za celou dobu prvního stupně s kamarádkou podívat,  připadala jsem si fakt hodně moc cool.

Teď jsem já ten deváťák. A mám pocit, že mi to stále nějak nedochází.

Je to devět let. Ale já mám pocit, že to bylo všechno tak nedávno. Škola v přírodě ve třetí třídě. Týdenní výlet do Oucmanic v pátý třídě, kde jsem skoro všechny peníze utratila za drahou čokoládu. (Stála 37 korun :) )
A pak ta nejistota na začátku druhého stupně. Děsně dlouhý zápisky a hlavně noví spolužáci.
A tak nás čekal adapťák. Kytičkovaný legíny, tričko s tygrem, fialová mikina a hnědý tlustý pruhovaný ponožky nezapomenu snad nikdy.

Jak je možné, že jsem minulý týden v dešti stála na školním dvoře jako deváťák? Nemožný taneční pohyby, vystresovaný čtení proslovu a objímání na rozloučenou s lidma, které znáte roky.

Každodenní všední věci, na které jsem byla vždycky zvyklá.
Na ranní srazy v 7:25 u tunýlku, na mrsknutí batohu na židli, na řešení problémů, kterým se časem budem smát. Ranní odemykání skříňky číslo 269. Na všechny učitele, na jejich hlášky, způsoby vyučování, testů a zkoušení.  Na všechno to stěžování, proč je naše třída až v druhým patře.

Sorry Naomko

Tolikrát jsem chtěla odejít.
Tak moc jsem si chtěla konec, ale když ten konec nastal, přála jsem si ještě chvíli zůstat. Protože všichni víme, že nic tak složitě jednoduchého jako je dospívání na základce už nikdy nebude.
Všechny ty naděje, stará a nová přátelství, první láska, vtipy s lidmi, se kterými jste sami sebou a nevadí vám to.

Musím být upřímná a je mi úplně jedno, kdo to bude číst.
Vždycky jsem si myslela, že jsme neschopná třída. 9.A, která se nedokáže na ničem domluvit a nedokáže nikoho respektovat.

Ale každý z nás si uvědomil, že už nám mnoho společného času nezbýzvá. Že je čas neúprosný, nezastavíme ho a že tyhle roky nejdou vrátit.
A že jsme skvělej tým.

Každou přestávku jsme se rozdělovali na skupinky. Každá ta skupinka měla svoje místo ve třídě. Ale hlavní přece je, že každý někam patřil. Nikdo nezůstal sám. A všichni se dokázali vzájemně podpořit.

Já byla ta, která chtěla vždycky pryč. Potkat nový kolektiv. Ale pak jsem stála na školním dvoře.  Šokovaná tím, co jsme dokázali. Domluvili jsme se, pomáhali jsme si, spolupracovali.
Dokázali jsme to.
A v tu chvíli jsem si řekla, jak moc jsem hloupá, když jsem na ten den tak netrpělivě čekala.

Bude mi chybět něco tak všedního, jak jsou dlouhá pondělní odpoledne, nákupy v Hrušce a kopírovaní prací na Informatice. Zuzka šetřící si obaly a Naomi, která má galerii plnou mých ošklivých fotek.
Sýrová pizza a bílý Kinder Bueno. Cesty parkem a vánoční besídky.

 Kromě spousty vědomostí (haha), jsem si odnesla neskutečně moc věcí do života.
Jednou ti lidé do mého života vstoupili a ač mi nebyl každej vždycky sympatickej, stejně mi všechny vzpomínky vykouzlí úsměv na tváři.

 Možná už nemám ve svém růžovém třípatrovém penále s koťátky ostře ořezané pastelky seřazené podle odstínů a velikostí. Sešity v deskách podle předmětů a ani perfektní úbor na tělocvik.

Ale nikdy nezapomenu na všechno, co jsem zažila. Na všechna ta trápení, slzy, záchvaty smíchu a trapný situace...

Myslím, že nastal čas začít znovu, někde jinde s novým kolektivem.
Ale nikdy nezapomenu na devět let strávených na mojí základce.

Děkuju všem, kdo se toho stal součástí.

Každému, kdo si tohle přečetl, přeji hodně štěstí.
Nic netrvá věčně. A každý konec, znamená nový začátek.

Děkuji.♥

Mimochodem. Výlety byly vždycky zábava.. :))))