POŘÁD JÁ

Občas si prostě jen sednu a přemýšlím, kdo jsem. Občas mi slova uvíznou v hlavě a nemůžu je dostat na papír.

Často mám pocit, že po mně neustále někdo něco chce a nikdo mi nerozumí. Že se kolem mě všechno až moc rychle mění a já nevím, co s tím.

Že mám často náladu zavírat se v pokoji a s nikým nemluvit. Dělat si na lidi názor, aniž bych je znala.

Často mám strach, že to, co napíšu nikdo jiný nepochopí. Že řeknou, že jsem šílená a že mě to všechno stejně přejde.

 Často jsem protivná na lidi kolem sebe a denně přemýšlím nad tím, co vlastně chci.

2 roky. 63 článků. 23 000 přečtení.  

 Začne to pouhou myšlenkou, a pak záleží na vás, jestli jste schopní ji zrealizovat a kolik úsilí do toho vložíte.
Jedna myšlenka.
- Chtěla bych blog.
První krok.
- Začít.
Několikrát jsem to vzdala. Ale 7. července 2016 jsem se konečně odhodlala.
A pak to byl jeden článek za druhým a já si uvědomovala, jak moc to pro mě znamená.

Jak každý článek vypracovávám dlouhé hodiny. Jakou radost mám, vždycky když něco publikuju a skutečně si za tím stojím.

A nedělám to jen tak. Už jsem došla totiž k jednomu z těch bodů, kterého jsem chtěla dosáhnout. Čtu si ty vlastní články sama. 

Názory se změnily. Spousta z nich. Ale důležité je, že jsem při psaní těch článků zůstávala vždycky opravdová sama k sobě a že mám teď možnost pozorovat, co se mění a co stále zůstává. A jestli je to dobře, nebo špatně.

A že z obyčejného blogu se stal deník puberťáka.

Těžce se píše, když mám v hlavě zmatek a z těžký chvíle se stane celej školní rok, kdy tápete sami nad sebou.
Jako jít v úplně cizím městě bez navigace. (V tom mám opravdu velké zkušenosti.)

Ale je v pořádku se občas ztratit. Je totiž normální, že vám nikdo nerozumí. Že nevíte, jestli to, co chcete někomu říct, není lepší si nechat pro sebe, protože jste to nakonec vy, kdo si z toho odnesl nejvíce.

A i přesto, že rok 2018 nebyl zatím příliš produktivní po stránce blogu, stalo se pro mě osobně spousta zvláštních věcí, které mě však nemusí inspirovat hned, ale až po delší době.

Všechno chce spoustu času. Občas to chce jen vyčkat. I já si uvědomila, že správnou náladu na psaní nevytvořím jen tak. Ta chvíle prostě přijde sama.

Když jsem vyčkávala, kdy mě ten věčný smutek přejde, tak jsem psala. Upřímně, moc to nešlo.

Občas jsem se zasekla na prvním slově a nevěděla jsem, jak dál.

Občas jsem psala tak moc, že jsem nevěděla, kdy přestat, a ze všech těch slov a myšlenek jsem se prostě úplně ztratila. 

A nevím, proč tohle píšu v minulým čase, když je to tak občas i teď.

Pořád se to mění. Já se taky měním. A mění se mi názory, priority. 

Ale sny zůstaly po celý roky stále stejný. Pár jich i přibylo.

A láska k psaní taky. Ta je snad čím dál větší.

Já totiž chci mít zaznamenané všechno, co jsem zažila. Všechny ty emoce z koncertů, zážitky z výletů a vlastní myšlenky. 

Sednout si v noci na okno, koukat na hvězdy a psát. Zavřít oči poslouchat písničky a snít.

Nemůžu se nabažit pocitu, kdy přímo toužím psát. A píšu, až zapomenu na čas. Odtrhnu se ode všeho a zajímá mě jen to, o čem píšu. Jak to píšu a proč to všechno dělám.

Tenhle blog může být jakkoliv zvláštní. Já ale celou tu dobu zůstala opravdová sama k sobě.

Občas přijde chvilka, kdy se sebe zeptám, jestli to má vlastně smysl. Ale pak si uvědomím, proč jsem začala. A píšu dál.

Dnešním článkem rozjíždím třetí rok.

Nebála jsem se toho před dvěma lety, nebojím se toho ani teď. Miluju psaní. Ty chvíle, kdy svoje myšlenky osvobozuju na prázdný list papíru.

Jsem to pořád já.

A vždycky budu.

Přála bych si, aby tenhle blog vyrůstal společně se mnou.

Děkuju za každého, kdo na tenhle blog chodí pravidelně. Ale i za každého, kdo na něj jen občas zabloudí.

Všechno se počítá. Každá vaše zpráva. A každá minuta strávená čtením mých řádků.

Ale já to nedělám pro čísla.

Dělám to pro sebe. Pro Vás. Protože mým snem bylo vždycky inspirovat. Snít s tužkou v ruce a se slzami v očích.

Protože když se ztratím, tak tady se zase najdu.

Mějte se hezky.

Sára. x