neděle 22. září 2019

spousta zajímavých poselství



Takže, dva měsíce jsem nenapsala pořádně ani čárku, protože jsem opět kritizovala úplně všechno, co jsem vytvořila. Článek z Frankfurtu leží v konceptu a pravděpodobně nevyjde, dokud se mi nezačne líbit.

Ale na tenhle blog se doopravdy nechci vykašlat.
Tak tedy, co se událo za dobu od posledního článku, o čem stojí za to psát?

Naposled jsem psala o koncertu Kodaline a Eda Sheerana.
Tak tedy: několik dnů a týdnů poté, prázdniny pokračovaly. Pak hodně rychle skončily. Teď jsem třetím týdnem ve druháku, zrovna jsem se učila němčinu a najednou mě napadaly slova do článku, tak jsem se klasicky rozhodla to sepsat dřív, než se to z tý hlavy vypaří.. Asi jako ta němčina..
No, kromě toho, že jsem nastoupila do druháku, jedu na spoustu dalších koncertů, začala jsem hrát na klavír a mám se stát vedoucí kroužku, do kterého jsem sama dřív chodila.
Teď bych vám teď mohla napsat řadu poselství, kterých jsem si za ty týdny své tvůrčí ,,krize" povšimla.

Takže:
1.) Začala jsem hrát na klavír, protože akustická verze Mercy od Shawna Mendese je inspirativní sama o sobě. A jde to, přátelé. Všechno jsou jen výmluvy, je to ve vás. Nikdy není pozdě na to, naučit se něco nového.
2.) To, že bych měla být něčí vedoucí a učit děti, jak mluvit a psát se mi zdá zvláštní, každopádně před pár lety bych tohle od sebe neočekávala. Takže dělejte věci, který by se vám zdály před lety nepředstavitelný, nejspíš je to šance, která se neodmítá.
3.) Moje úzkost z angličtiny pokročila - mám jí sice pořád, ale kytarista z Kodaline mi napsal, že mám beautiful way of speaking, co se hudby týče.. Takže byste se neměli podceňovat. A já taky ne.
4.) Neměli byste zahazovat přátelství přetrvávající deset let. To, že si o něm myslíte, že je naprosto stupidní a on o vás taky, není dobrej důvod. To, že jste oba konfliktní je patová situace, avšak se dá vyřešit, pokud se v jednom z vás probudí diplomat. Kamarád, co vás zná ještě z dob, kdy jste jezdili na stejným červeným kole a učili se vlasitvědu, by měl být vaším kamarádem i za dalších deset let. Ví toho o vás příliš mnoho, a vy ho máte až moc rádi. Jakýkoli konflikty by se měly vyřešit a přinést nějaká obohacující poselství. Konec konců, jestli si během hádky navzájem nevymažete přezdívky na Messengeru, ještě tam nějaká šance na udobření bude.
5.) Jestli taky rádi píšete a chytnete existenční blogovou krizi, běžte se učit němčinu. Třeba se vám po dvou měsísích rozsvítí.
6.) Celou svou srpnovou výplatu jsem utratila za tři koncerty, vlak a ubytování. Peníze jsou od toho, aby se utrácely a vzpomínky jsou od toho, aby se vytvářely.

Od srdíčka doufám, že jste si z mého životního shrnutí odnesli spoustu zajímavých poselství a pochopili, že ve vašem životě se nemusí dít nic tak extra, a stejně se z toho dá vytěžit spoustu fascinujících poselství do života, no ne?
Původně jsem je chtěla podtrhnout, ale vy si je už najdete sami.

Pokud máte pocit, že jsem dnešní článek odbyla, ráda bych vás vyvedla z omylu. Zkouším nový formáty. Jestli budu psát neustále jen o koncertech, tak byste se mi na to za chvíli vykašlali...



středa 10. července 2019

SÍLA HUDBY feat. Kodaline & Ed Sheeran





Aktuálně sedím ve vlaku a čekám, až mě napadnou ta správná slova. Tak já třeba začnu tím, že podotknu, jaký štěstí my lidi máme, že dostáváme příležitosti slyšet naše oblíbené písničky živě a vykřičet si hlasivky tak moc, jak jen v daný okamžik potřebujeme. Co si budem, je to fakt mnohem lepší než si zpívat Galway girl v pokojíčku za zavřenými dveřmi. A protože se mi skvěle sešly dva koncerty Irů v jednom týdnu, rozhodla jsem se, že to spojím. 

 Jednu z věcí, kterou potřebuju ještě na začátek říct je ta, že mě nikdy nepřestane udivovat síla hudby. Nebo kouzlo toho, jak je někdo schopný svoje nejintimnější a nejosobnější myšlenky sepsat a složit z toho písničku, kterou si následně může pustit kdokoli a udělat z ní hit. Aby bylo jasno - většinu svýho času poslouchám hudbu, která mi něco předá, něco řekne, pomůže. 

 Jedním z nejlepších příkladů takový hudby je můj milovanej irskej band. Kodaline. Jsem vážně vděčná, že jsem na ně narazila, a možná i ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Většina písniček dokázala všechno, co jsem cítila, říct tak nějak za mě. Prostě mi přirostli k srdíčku, a navíc jsou to Irové, to je zkrátka dokonalá kombinace. Vždycky jsem si při poslechu cestou domů autobusem ze školy stavěla takový svoje vzdušný zámky. Představy o tom, jak krásný by bylo, vidět je živě. A tak jsem to - prakticky jen díky sobě - dokázala. 
 Na ten koncert jsem šla úplně sama, z čehož jsem měla zpočátku úzkosti, ale mile mě to překvapilo. Pokecáte s pár lidma, a když se zeptáte, jestli nemají Ibalgin na bolest hlavy, jelikož skupina, která před chvíli dohrála, se dokonale minula s vaším hudebním vkusem, tak vám možná slečna vedle vás nabídne masáž hlavy, aby tu bolest odbourala. Zabralo to. 
A když začali Kodaline, tak nějak jsem zapomněla na cokoli a soustředila se na to hezký ,,tady a teď" co jsem zažívala. Z Kodaline šla skvělá energie a moc dobře vědí, co dělají.. (Kradou mi srdíčko, hah.)


 Naproti tomu o pár dnů později, Českem očekávaný koncert v Letňanech byl trochu jinej šálek kávy. 80 000 lidí všeho druhu a otřesná organizace, to zní sice hrozně, avšak nedokázalo to pokazit můj dojem z vystoupení současný legendy. A to se ale fakt nedá nazvat jinak. 
Ed Sheeran je legenda. 
 Já osobně jsem po navštívených koncertech všeho druhu tak nějak zvyklá na to, že každý interpret má svou doprovodnou kapelu, ale až na poslední chvíli mi došlo, že Ed žádnou nemá a ani nepotřebuje. Pamatuju si ten svůj údiv a respekt, když tam přišel úplně sám, s kytarou v ruce a v jediný sekundě si ukradl celý Letňany. Skvěle a osobitě celej koncert prokládal vtípkama a moc dobře věděl, jak na to. Absolutně mě to okouzlilo, a když přidáme kýčovitý západ slunce jako bonus, nemám nic, co bych vytýkala. Ed Sheeran to prostě umí. Možná by se očekávalo, že když prakticky dosáhl vrcholu svojí kariéry, bude mu tak nějak jedno, co předvede, protože on je Ed Sheeran a může si dovolit cokoli. Ne. On vystupoval s vděčností, skromností, upřímným úsměvem a bylo na něm vidět, že ho to fakt baví. Je to obdivuhodný. 
Ráda bych ještě zmínila, že cením fakt dobrýho předskokana Jamese Baye, ten se mi hodně líbil! 



Na co ale nesmím zapomenout je situace, která následovala po koncertu. Desítky tisíc lidí, co se potřebovaly dostat z Letňan. Z koncertu Eda Sheerana, kterej ještě před pár lety hrával na ulicích a v metru, ten stejnej člověk teď zacpal veškerou dopravu v malý republice jako je ta naše a navíc fakt zanechal dojem. 
Celý tohle dělá dojem i na mě. To, že můžu jezdit na koncerty, objímat svoje kamarády během nejvíc známých hitovek a vyřvávat texty. 

Jak Ed Sheeran tak Kodaline měli skvělej příchod. Žádný velkolepý nástup, jednodušše přišli a dokázali, jakou sílu hudba může mít a kolik lidí dokáže spojit. 

Aby to ale neznělo jen tak růžově: 
- čekaly jsme mnoho hodin a bolely nás nohy 
- Verča s Kačkou čekaly ješte mnohem více hodin 
- Voda stála 50 korun 
- Organizace neumí logicky uvažovat 
 - Pán před námi v řadě doslova zapáchal tak moc, že si to nedovedete ani představit (i to se občas stane..)
 - Někteří lidé okolo nás s největší pravděpodobností koncert navštívili jen z nudy, nebo aby měli zajimavej Instagram. Nebo aby svým dětem dělali doprovod a stáli tam a dívali se na Šírena.. 

Všechno má svoje klady a zápory, ale pro mě se zážitek z obou koncertů nemění. Jsem za ně fakticky vděčná. Takže.. Až budete mít příležitost navštívit koncert, o kterým se domníváte, že byste ho navštívit měli, tak to prosím udělejte. Vystupte z vaší komfortní zóny a vůbec nad tím nepřemýšlejte. Ty vzpomínky a dojmy vám už nikdy nikdo nevezme. 
Jo a.. Hodně štěstí při nákupu pozdní večeře ve dvě ráno v KFC na Václaváku. Je fajn si uvědomit, že koupit dva bezedný kelímky je vlastně totální hloupost.. No a když se vás kámoš zeptá, jestli vy vůbec víte, na co je bezednej kelímek, moje odpověď ,,no je to navždy" byla v tuto noční hodinu optimální a vtipná pro lidi, kteří si KFC kelímek ,,navždy" pořídili taky.
Tak hodně štěstí při všech vašich výstupech z komfortní zóny a stavění vzdušných zámků! A nezapomeňte, že kromě coly z fastfoodu můžete mít navždy i absolutně skvělý vzpomínky.

 Díky za přečtení! Sára. xx

čtvrtek 27. června 2019

12 VĚCÍ, KTERÝ MĚ NAUČIL PRVÁK




Čteš-li tento článek, znamená to jen jedno. Prošla jsem prvákem. To je hodně podstatná informace na úvod.
Druhá věc, převzeměte si tyto informace, jak chcete vy. Ale zas tak vážně to brát nemusíte, jo?

Takže, kromě toho, že jsem se naučila mnoho fascinujících letopočtů, vzorců, pojmů a teorií, které s největší pravděpodobností přes léto zapomenu, je tu i pár jiných věcí, které jsem se za první rok na gymplu zvládla naučit a uvědomit si je.

1.) NEMĚJ PŘÍLIŠ VYSOKÁ OČEKÁVÁNÍ
Od lidí, od učitelů, od střední celkově. Nepokládej vysoký nároky na nic. A už vůbec ne na sebe.
Ohledně mých osobních předsevzetí - nádherné zápisky podtrhané všema barvama světa, nový penál ani úžasná absence se zkrátka nekonala. 

2.) I ČTYŘKA SE POČÍTÁ
A ne jedna.. 
Ale dostačuje, takže je to v pořádku! Obzvlášť při zápasení s anogranickou chemií.. (Nojo, já se polepším.)

3.) ŘÍKÁ SE..
Že žádný učený z nebe nespadl. V prváku na gymplu mě rozčilovalo, jak si občas lidi neuvědomovali, že neexistuje člověk, kterýmu by šlo všechno na světě.

4.) NEVYTVÁŘEJ PŘEDSUDKY 
Dokud nemáš snahu toho člověka poznat víc, snaž se to nedělat a možná tě to překvapí.

5.) V AUTOBUSE
Se nenaučíš vůbec nic. Mně se to povedlo možná dvakrát, ale s odstupem času moje ambice v tomhle směru přestaly kompletně fungovat.

6.) A MŮŽE SE TI  STÁT...
Že prostě potkáš někoho sympatického.Tak jako ,,správně sympatického."
No tak na něj moc nezírej, nebo si toho všimne dřív, než si myslíš.

7.) DOBŘE SI PROMYSLI NÁSLEDUJÍCÍ
- co se může míchat a nemíchat (nemám na mysli vzorce)
- jestli náhodou nebude lepší zaplatit dvě kila za vstupenku na maturák, než několik hodin namotávat stovky tanečních pořádků

8.) ZALOŽTE SI SLOŽKU
Která se bude jmenovat NEBOJ, PROJDEŠ PRVÁKEM, a tam si ukládejte všechno, co vám umožní prvákem projít.

9.)  JAKO POVINNOU ČETBU
Nezačínejte s Dášenkou  :)) Opravdu ne. Nemáte zač.

10.) NESROVNÁVEJ 
Sebe s ostatními.
A střední se základkou.
Všechno je tam tak nějak jiný, až na ty vědecký předměty, ty jsou pořád stejně jedovatý..

11.) V PŘÍPADĚ, ŽE
Sdílíš skříňku s Joštovkou, doporučuji si pořídit aspoň 5 náhradních klíčků k zámku. Situaci zachránily štípačky a smíření se s tím, že my dvě už ten zámek prostě nikdy mít nebudem.

12.) NECHOĎ NA NĚMČINU
Neblbni, kámo. Do prvního políčka napiš jakýkoli jiný jazyk, prosím...

Nepovím vám, jestli jsem si vybrala správně, protože vám nemůžu říct ani to, že jsem si vybrala špatně. 
V zaří jsem nastupovala a první měsíc byl fakt nepříjemnej, ale kdybych dostala možnost školu změnit (jakože bych klidně mohla), neudělala bych to.
Cokoli, co jsem letos udělala, řekla, napsala, prospala, zaspala, vypočítala, nevypočítala, už stejně nemůžu vrátit zpátky. A ať se stalo cokoli, prostě to tak mělo být.
 Sama vím, že změna kolektivu mi prospěla. A že vážně existují lidi, kteří vám donesou čokoládu ve chvíli, kdy vypadáte, že nesete na ramenou tíhu světa.

A nebudu psát, že to uteklo fakt rychle, protože všichni dávno už ví.

Klidně bych vyjmenovala lidi, kterých si cením úplně speciálně moc, ale bojím se, že bych se někoho dotkla. Ale vždyť ty lidi to snad budou vědět. Všichni, co můj prvák udělali takovej, jakej byl.
Možná bych ale měla poděkoat Verče Králový, protože ta mi pomohla ještě předtím, než jsem nastoupila. Werča je jeden z mých nejoblíbenějších Rytířů. 
Andy Joštový, protože přežila všechny moje náladičky. A Štěpce Hojkový, protože mě nikdy s ničím neposlala do háje. 

Jo a stejně je nejvíc ze všeho podstatný, že mi neupadl tác v jídelně. Toho si fakt cením. 

 Bohužel, víc se vám otevřít nemůžu, ne všechno je nutně potřeba vypisovat veřejně.

Tak děkuju za přečtení a hezký léto přeju!




čtvrtek 30. května 2019

ČLÁNEK O NĚČEM




- Chtěla bych vám jen říct, že tohle je oficiálně můj první článek, kterej byl původně zápis mýho deníku

Slýchám to neustále, nejen od ostatních, ale i od sebe samotný. Jak pořád toužíme po něčem, co nemůžeme mít. Jak chci všechno hned a zapomínám, že to možná bude stát nějaké úsilí, ať už jde o materiální věci, nebo nějaký pocit vlastního úspěchu.
Možná je fajn mít kromě novýho páru bot a iPhonu, kterej se sám od sebe nezhasíná (jako uštetřilo by mi to sice nervy, co si budem..) i něco, co možná fakt potřebujem, aniž bychom o tom věděli.

  • Místo, kam můžete jít vždycky, když vám svět přestává rozumět. Někam, kde můžete být sami se sebou.
  • Zájmy, do kterých rádi investujete čas a stojí vám za vykročení z vlastního komfortu.
  • Někoho, o koho se budete moc opřít kdykoli. Někoho, komu věříte, a kdo vás neodsoudí.
  • Dobrej playlist písniček, kterej při jakýkoli náladě i po miliontým poslechu zní pořád stejně skvěle
  • Ty maličkosi, který se vám denně nabízejí 
  • A hodí se mít i dobrou knížku, který nezradí, ani když jí znáš od začátku do konce a od konce do začátku
Vlastně je na vás, co považujete za důležité a mně je do toho velký kulový... A taky se nejspíš postupem času spoousta bodů upraví, nebo změní úplně. To je bežná věc.

Častokrát se trápím kvůli otázkám, na který nedokážu najít odpověď. Často mívám pocit, že nikdo kolem mě nezná slovo trápení, ale přitom je až děsivý, kolik toho v sobě člověk denně nosí, aniž by to na sobě dával znát.
Každej jsme nějakej, a každej svoje splíny prožíváme jinak.
Je ale moc dobrý vědět, že ač to tak občas nevypadá, nikdy v to nejsi sám. Neznám návod na to, jak být v pohodě, když se zrovna nezdá vůbec nic v pohodě.
Možná zkus otevřít oči a vnímat to, co kolem sebe máš. Zachyť ten smutek, než se tě zmocní.
To dělám zrovna teď. Sedím na kameni, píšu tohle, a už teď vím, že to vydám, ať z toho vznikne cokoli. Možná, že na tomhle místě napíšu svou první knížku. Kdo ví?

A už dlouho jsem se na svým blogu neotevřela. Tak abyste věděli. Když splín a okamžiky, kdy se necítím úplně fajn ani sama se sebou, chytnou mě..
Jdu pryč. Rozmlouvám sama se sebou, hledám úplně ztracený písničky.
A píšu dopisy lidem s vědomím toho, že si je nikdy nepřečtou. Raduju se z počasí, toho, co mám. A taky z nadcházejících koncertů. (Však ještě aby ne!)

Bez ohledu na to, jaký problém zrovna řešíš, ho nikdy nepodceňuj. Někdy se vyřeší sám, někdy ho ale budeš muset nakopat ty.

Teď bych snad i sama sobě ráda připomněla, že byť jsou dny, který se nezdaj vůbec dobrý, nebuď toxickej na lidi, který za to vlastně vůbec nemůžou. Právě ty nejobyčejnější věci, jako to, že si s někým sedneš a vyslechneš ho, prohodíš vtip, nebo se usměješ, můžou ten den udělat někomu o velkej kus hezčí, než se zdál, že bude.

Za příklad beru nějakýho týpka v Penny. Na svý kartě jsem neměla už ani těch 31 korun a tak nějak automaticky jsem očekávala, že mě týpeček vynadá, ať jdu svůj nákup vrátit a pošle mě do pryč.
A já řekla: ,,Tak tohle je trapas."
A on řekl: ,,Však jsme lidi, ne?"
Škoda, že mě tenhle přístup skoro až šokoval, přitom by asi zase tolik neměl. Ale bylo to prostě hezký.

Nebo lidi, kteří nemají ani tušení, jak se jmenujete,co  vám úplně bez řečí natočí na vlastní mobil setkání s vaším oblíbeným člověkem a mluví s vámi, jako byste se znali roky. To prostě potěší.

A teď upřímnej důvod, proč nevycházely články...
Občas potřebuju místo článku napsat hromádku dopisů lidem, kteří nemají ani ponětí, že je pro ně někde schovaná hromádka dopisů.
Občas nevím, co si počít.
Občas mám pocit, že nesu na ramenou všechnu tíhu světa a moje myšlenky a nekonečný otázky mi nedávaj spát.
Ale vím, že je to v pohodě, a že v tom nejsem sama.

Hodně štěstí.

A cenim si každýho, kdo sám ocení tyhle řádky a to, že jsem se po dlouhé době zvládla otevřít a sepsat svoje myšlenky, aniž bych je ihned zaklapla do sešitu..

Děkuju.

Sára.

neděle 31. března 2019

SHAWN MENDES V MNICHOVĚ 21/03/19



Pochopila jsem, že ne všichni budou chápat. Pochopila jsem to několik let nazpátek, a chápu to i teď. Rozumím tomu, že lidi neporozumí tomu, proč bych měla dávat ,,dva tisíce za to, abych viděla světýlka."
Pochopila jsem, že těmhle lidem neporozumím.

Možná, že abyste mě alespoň trochu pochopili, musela bych začít od samotného začátku, ale tenhle příběh není pro každého, a proto začnu tak, jak by se to mohlo zdát nejsnáze pochopitelné.

Zažít jako dítě pocit, že nikam nepatříte, je pocit, který se s vámi může nést nepředstavitelně dlouhou dobu.
Najít pocit, že někam patříte, je pocit, který si přejete uchovat už napořád.

Vždycky, když se nad tím zamyslím, sama sobě řeknu: ,,Tohle je ale přesně pro mě, nic jinýho si teď nedokážu představit."

A říkám si to i ve chvíli, kdy čekám pět hodin na letišti, následující den čtyři hodiny před Armani (obchodem, kam vstupuje jen elita, která neví, co s penězma). A tam získám první řadu u zabrádlí, které u obchodů většinou nebývá.
Tu větu si říkám i ve chvíli, kdy zažiju pocit, na který jsem čekala několik let, a který chci zažít znovu. Být tváří v tvář člověku, který mi pomáhá růst. Vidět na vlastní oči, jaký život žije člověk, ke kterému vzhlížím a na dlouhou dobu potom ze ztratit v myšlenkách a mlčet.

Posadit se do haly, která se během několika málo minut promění v místo, o kterém jste si ihned jistí, že tam patříte. Když davu, jehož součástí je téměř patnáct tisíc lidí svítí náramky a vypadá to jako hvězdy. Když brečíte ještě předtím, než celá show začne, a když samotná hvězda přijde na stage a vy se v tu chvíli ocitáte v nepopsatelné euforii.
A v tu chvíli, i v tu chvíli předtím, i v tu chvíli potom. Když prostě víte, že to všechno vám za to stojí.

Shawn Mendes a hudba, kterou vytváří. Shawn Mendes, jeho tým a živá vystoupení, která dělá. To je něco, co nejde popsat slovy, protože to, co v tu chvíli zažíváte, jsou chvíle, kdy vám ta slova došla.
A když to celé skončí, nepřejete si nic jiného, než to celé zažít ještě jednou.

Protože to, co si odnáším z jednoho koncertu - ať už to byl Shawn, nebo někdo jiný. To mi vždycky bude stát za přihlouplé dotazy, proč tolik peněz, proč tolik hodin v autobuse, proč tolik emocí.
Já to chápu, ne každý mi porozumí, jen mě to mrzí, že se musím obhajovat. 
Po příjezdu domů jsem si totiž uvědomila jednu věc, měla jsem fakt elán o tom vyprávět, ale neměla jsem tu zpětnou vazbu, kterou jsem očekávala, a tak jsem sama sobě řekla, že kdybych dělala spoustu jiných věcí, dostávala by se mi jiná podpora. Kdybych jezdila na sportovní závody, dostávala trofeje a medaile, už by to někdo vzal vážně a poslouchal mě? 
Ale já taková nejsem, tohle nedělám a nejspíš už to nedoženu.

Asi už jsem si zvykla.

Ať děláte co děláte, vždycky se najde někdo, kdo bude mít odlišný pohled na danou věc.  To se ale nedá nic dělat. Pro takové lidi se toho nevzdávejte.

Přesvědčila jsem se, že když něco chcete, přejete si to a nebojíte se toho, jste trpěliví a věříte si (i přes všechny stavy maximálního zoufalství), stane se to. Já nefantazíruju, to je holý fakt.
Potkala jsem Shawna Mendese a v ten den večer jsem zažila jeden z nejlepších večerů vůbec. Detailně propracovaná tour, skvělej setlist, předskokanka, tisíce světel a nezapomenutelná atmosféra.
Něco, co mě nepopsatelně inspirovalo. Znovu mi to připomnělo, že až tady budou dny, kdy mi nepůjde vůbec nic a já nebudu vědět, co mám dělat a na koho se obrátit, vždycky tady bude místo, kam patřím a kde je mi fajn.
Nepotřebuji vám donekonečna vysvětlovat, proč mi na tom záleží, a jak moc si toho vážím. Já to vím. A to stačí.

Za těch pět dní v Mnichově jsem si uvědomila spoustu věcí.
Zjistila jsem, na čem bych dál ráda pracovala, v čem chci pokračovat a získala neskutečnou hromadu inspirace.
Vím, v čem bych se potřebovala pohnout, nad čím bych se měla pozastavit.

Nikdy nezapomenu na tu touhu psát, když jsme seděly v úplně prázdným Olympijským stadionu den po koncertu  (s kapcitou 69 000 lidí).
Zeměpisnej německej poznatek, pro neznalce: Neplést si stadion s halou. Koncert byl v hale se skoro čtyřikrát menší kapacitou.

Abych se k tomu vrátila.. Posadila jsem se tam. Kolem mě nebylo nic, bylo tam ticho. A tohle místo je přesně to, který bych nutně potřebovala navštívit znova, i když se mi zezačátku úplně nezamlouvalo. Když jsme s Kačkou došly až úplně nahoru, úplně mě to praštilo.Ta potřeba tohle všechno lidem říct. Že mě to dělá šťastnou, a že se toho nikdy nevzdám. Neměla jsem s sebou ani sešit ani propisku, a do teď toho lituju, protože takovej ,,jinej" pocit, jít něco napsat, jsem snad nikdy nezažila.

Mnichov je pro mě výjimečný. Každá jízda metrem, každá minuta v Olympiaparku, každá chvíle, kterou tam můžu trávit s člověkem, kterému nemusím nic vysvětlovat. Nikdy jsem nebyla tolikrát na stejném místě v zahraničí jako v Mnichově. A nikdy jsem si nebyla tolik jistá, že se na tohle místo budu vždycky ráda vracet, stejně jako k těm vzpomínkám, které mi tam vznikly. Ať už byly naprosto výjimečné, nebo výjimečně obyčejné.
Ano, kdybych mohla, klidně bych další dva tisíce vrazila do toho, abych ty světýlka mohla vidět znovu. Kdybych mohla...

Chci, abyste si z těhlech řádků něco odnesli i vy.
Nikdy se nevzdejte toho, co vás dělá šťastnými a inspirovanými lidmi. Taková záležitost nikdy nebude ztráta peněz ani času (ani procent absence.) Fakt. Stojí to za to.

Děkuju za váš čas a přečtení ať už na tohle řeknete cokoliv. Budu ráda za zpětnou odezvu.

Sára.


neděle 17. března 2019

A DOST



Znáte ten pocit, když uděláte krok vpřed, ale stejně máte pocit, že stojíte na místě? Nebo když se všichni kolem smějou, jenom vy máte sami se sebou vnitřní boj a máte co dělat, abyste neutekli brečet na záchod? A nemáte pro to ani žádný rozumný vysvětlení, proč vás tak děsně rozčiluje úplně všechno? A proč vám nejde nic, na co sáhnete?
V knihovně jste si vypůjčili knížku s osobním předsevzetím, že zas budete víc číst, ale ta knížka se netrefila do toho, co zrovna hledáte. Z toho vyplyne, že vám dva měsíce leží na stole, vy se zklamete, protože vaše předsevzetí jde do háje a navíc vám na tom stole leží tak dlouho, že musíte platit patnáct korun pokuty. Pak nemáte drobný na autobus a běháte po celým domě s jednou ponožkou na noze, protože tu druhou sežrala pračka a navíc pořád nemáte ty drobný na ten autobus, co za čtyři minuty odjede. Tak běžíte po chodníku, abyste autobus stihli, spadnete na loket, nadáváte tak moc, že zapomenete klíče ve sněhu.. Autobus stihnete, jenže na těláku vás trefí míč do hlavy, protože jste jako jedinej člověk z těch jedenácti, kdo nepochopil pravidla hry.
 A když se o víkedu rozhodnote jet do kina, v Costě vám daj karamelový frostino bez karamelu na povrchu šlehačky a v kině vedle vás sedí holky, co přímo vedle vás křupou a mlaskají tak hlasitě a  navíc dělají otravný zvuky plastovou lahví a sáčkem s oříšky.
Když si slečna všimne, že vás to doslova rozčiluje, pošeptá to svojí kamarádce a nahlas se zasměje. Pár minut je výjimečně zticha, ale po chvíli se z ničeho nic zeptá, proč je Freddie Mercury  smutný. A vy si jen řeknete tak a dost. Tohle si dám na svůj blog, až se mi navrátí moje hodně hluboko ztracený uvědomění, že je prima nápad tohle vydat, protože já občas nevím, co si o tom všem mám vlastně myslet.

 Chtěla jsem psát úplně o něčem jiným, o tom, s čím teď fakt vnitřně bojuju, ale nechám si ta jindy, protože za pár hodin vstávám, abych se celou noc koukala na Grammy a pak nahned šla do školy. Tak příště to už bude o něčem lepším.
*update* Čistě mimochodem, než jsem tenhle článek vydala, trvalo mi to celé dva měsice. Na klávesnici mezitím přestalo fungovat písmenko A, protože jsem si do té klávesnice vylila redbull (kvůli tomu, že jsem se chtěla nabudit, po noci strávený u televize s nadějí, že Grammy nebude propadák. Byl.)
Šlápla jsem si na sluchátka, který jsem sama sobě koupila k Vánocům, takže jsem pak poslouchala písničky dva dny jen na levé sluchátko – těžké to dny.
A abych nezapomněla, na školní ples jsem si koupila lak na vlasy s tím, že si je skvěle vyžehlím, a pak budou vypadat super. Lak byl však pro objem oslnivých vln, takže vypadaly o trošku líp než když ráno vstanu. Ale jen o trošku.

Tenhle článek vydávám z mnoha důvodů. Za prvé, když jsem jedla česnekovou bagetu z Lidlu v šatně, protože jíst tohle před lidma je nevhodné, tak mi Andy řekla, že mám pořád co říct.
A za druhé se domnívám, že občas je skvělý se nad vším trochu povznést a umět si říct svoje osobní A DOST.

Na tenhle blog už třetím rokem postuju skoro pořád vážná témata. Protože já přemýšlím o všem možném téměř neustále.

Jako slohovka ve škole by tohle asi na výbornou nebylo, ale stejně děkuju za pozornost.
Ahoj.

pátek 8. února 2019

CHCI PSÁT

 
@a.kncn


Věděla jsem, že tahle doba jednou přijde. Že se mě budou lidi ptát, jestli mě můj blog ještě baví, a proč už tolik nepíšu. Na úvod to teda ujasním - baví. Baví mě to. Můj blog je něco, co mě provází už třetím rokem a něco, kde jsem to byla už od začátku já a psala jsem o tom, co mi zrovna přišlo dobrý. 
Teď mi přijde dobrý říct, že se tohle lidem prostě děje. 
Místo toho, abych svoje upřímný myšlenky publikovala veřejně, jsem se uzavřela a články ubývaly, zatímco stránky mýho deníku přibývaly. Často jsem měla pocit, že je tenhle blog prostě úplně mrtvej, a že kdybych přestala, nikoho by to nezajímalo. Musela jsem chvíli přemýšlet, než mi došlo, jaká je skutečnost. A taky jsem si musela sednout na pár minut s jedním člověkem, kterej mi potvrdil myšlenky, které jsem potvrdit potřebovala. Kdybych přestala psát svůj blog, možná by to nezajímalo nikoho kolem, ale zajímalo by to mě. A je něco důležitějšího? Není. A tak jsem si řekla, že je to v pořádku, že přijde čas a já zas přestanu mít pocit, že jakýkoli řádek napíšu, ten taky musím okamžitě smazat. 
 A dala jsem čas sama sobě. V dnešní době sociálních sítí má člověk k dispozici hromadu inspirace, spoustu motivace, ale taky kritiky, přirovnávání a spoustu věcí, které nás užíraji a vy pak místo toho, abyste byli tím, kým chcete být, jste tím, kým si myslíte, že byste být měli. A to je nejen hrozný, ale i smutný. A tohle já dělat nechci. Člověk by měl mít na paměti, že ať dělá cokoli, vždycky to dělá pro sebe, za sebe a měl by to tak cítit. Když jsem si tenhle blog v roce 2016 zakládala bylo mi třináct let a mou vizí bylo, abych měla pořád větší a větší čísla. Ale když jsem se na základce v devátý třídě sekla, sekly se i statistiky. A já si naštěstí uvědomila, že statistiky jsou jen čísla. A že i kdyby si tenhle blog četla opravdu jen hrstka lidí, bude to v pořádku. Budu to psát. Ne tak, jak bych to psát měla. Ale tak, jak to psát chci. A já bych si přála, aby se mi podařilo pomocí budoucích článků pomoct i vám. To, že mě provází úzkost z toho, že ne všichni se mnou budou souhlasit. S tím bojuju tím způsobem, že to jdu právě teď publikovat. Chtěla bych začít vydávat něco novýho. Jak často a jak pavidělně budu psát, to netuším. Ale psát potřebuju a chci. Psát něco, co se mi honí hlavou, a o čem se lidi bojí mluvit. Kdy s tím začnu, to nevím. Možná jsem začla právě teď.

@a.kncn

středa 2. ledna 2019

MŮJ ROK 2018




Vítám vás u prvního článku za rok 2019. ,,Tradiční koncept" o shrnutí uplynulého roku, který nemůžu vynechat. Tenhle formát píšu spíš tak nějak pro sebe, protože to ohlédnutí mě vždycky baví číst každej rok. Snažila jsem se to fakt zestručnit. A na konci máte i nějaký super moudra, ty se do novýho roku hoděj přece vždycky.

Rok 2018 byl skvělej, přestože to častokrát nebylo úplně růžový.
Vím, že jsem udělala hodně kroků a spousta věcí se změnila. Nezáleží na tom, jestli vy ty změny vidíte, vidím je já a to je nejdůležitější.
I když jsem na svém blogu vždycky upřímná, hodně věcí se stalo zlomovými pouze pro mě a na tenhle blog to úplně nepatří, takže je tady jen to, co zveřejnit chci.
Na jednu stranu jsem si říkala, jestli má vůbec smysl to letos vydávat. Má!
Tenhle článek je prostě tradice a rok 2018 byl fakt takovej ,,pomyslnej zlom" v mnoha věcech.



Hned v lednu odstartoval stres. Úplně všude. Ze všech stran se na mě valily nějaké otázky a požadavky, protože pololetí se zapisovalo do přijímaček. A protože všichni už se definitvně rozmýšleli, kam půjdou dál.
A kromě toho, jsem se hned na začátku roku překonala a udělala něco, co jsem chtěla udělat už dávno.  Tenkrát to pro mě bylo hodně náročný, ale neměla jsem žádný tušení, kolikrát se ještě v tom roce budu muset překonávat..

V únoru mi strejda koupil lístky na Shawna do Budapeště a začala se pomalu plánovat celá ta cesta. Tahle událost byla naprosto neočekávaná, ale já jsem šťastná, že jsem tuhle příležitost využila.

V březnu jsem jela na koncert Harryho Stylese do Mnichova a nejenže si toho pořád neskutečně cením, dokonce mám pocit, že si z toho dne pořád pamatuju velkou spoustu detailů.
A ještě předtím jsem stihla překvapit Anet na koncertě v Hradci Králové.


V dubnu jsem měla termíny přijímacích zkoušek a prošla si obrovským haló, když mě nikam nevzali. A kromě toho, že jsem z toho byla skoro až na prášky, mi 30. dubna zavolala Anička, že je zde možnost jet na Nialla Horana. Takže haló pro mě zmizelo, měla jsem 4 dny na to, abych si uvědomila, že se děje něco skvělýho.
A stihla jsem odmoderovat další akci u nás ve městě a musím říct, že už mi to fakt schází.

4. května jsem živě viděla a slyšela Nialla Horana ve Vídni. Je to další z dnů, kdy se mi splnil jeden z těch snů, ve které jsem už přestala i doufat.
Kromě toho mě po návratu z Rakouska vzali na obě dvě školy, což se fakt sranda, vzhledem k tomu, že mě to dost vystresovalo. Horan to ale zachránil.



V červnu jsem stihla napsat jednu z nejosobnější věcí ve svým životě. A kromě toho se stal jeden z největších zlomů celého roku.
Děcka moje.
29. června 2018 jsem dokončila základku. A i když se to bez slz neobešlo, v tuhle chvíli si maximálně stojím za názorem, že byl nejvyšší čas vypadnout.
Fakt ale ↓


Pak nastalo léto.
Skvělý výlety s kamarádama, spousta jízd vlakem, nebo další cesta do Mnichova, kde jsme jedly opravdu plnohodnotná jídla, proseděly čtyři hodiny na kopci v Olymipijským parku a málem koupily lístky na Eda Sheerana.

A splnění mého největšího teenage snu. 13. srpna jsem v Budapešti byla na koncertu Shawna Mendese. Jakože já to fakt dokázala, měla perfektní místo a až do dnešního dne nenacházím dostatek slov na celý tenhle moment a vím, že na všechny ty náhody a okolnosti, které mě dostaly až tam, budu vzpomínat ještě hodně dlouho a vážím si toho na Měsíc a zpátky. ♥


Budapešť


Mnichov


S Aničkou jsme jedly suchou čínskou polévku, s Verčou jsme v Kroměříži nechápaly, proč tam vlastně jsme a v Litoměřicích jsem si dala wafli s kiwi. (Nedoporučuju.)
Jo a v srpnu jsem se taky poprvé opila, kdyby vás to někoho zajímalo. Nic závažného se nestalo, jen jsem si povídala o životě a chtěla zachránit pár koťátek. 



V září jsem nastoupila na gympl do Holic.  První měsíc, což znamená celé září, byl hodně úzkostilvý, ale to se dalo očekávat, protože já neumím úplně nejlíp snášet větší změny a potřebuju hromadu času.
Naštěstí jsem si po měsíci zvykla a neměnila bych. Nic a nikoho. Mám to tam mnohem radši než na základce. No ale vždycky se něco najde, třeba němčina.. :)
A neměla bych zapomenout, že jsem si asi po třech letech koupila nový brýle.

V říjnu jsem oslavila svoje 16tý narozky, Kačka koupila lístky na Eda Sheerana. Stihla jsem jet s Verčou do Prahy, navšítivit Barču z Moravy a koukat s ní na super přeslazený filmy.

Listopad byl takověj měsíc, kterej mi svým způsobem ,,proklouzl." A i když se sem tam i něco dělo, není to nic, co bych měla a mohla napsat na tenhle blog.

V prosinci jsem jela do Hiltonu, abych si splnila další z mnoha snů - potkat Justina Jessa, mou americkou inspiraci a textařskou hvězdu s geniálním hlasem.


Letos toho bylo opravdu příliš. Příliš všeho.
Spousta splněných snů, spousta zklamání, velkých i malých kroků.. 
Nutno podotknout, že vyšla spousta skvělý hudby a objevila jsem nespočet písniček, alb a interpretů.
A asi devětkrát jsem si pořídila nový sluchátka, nadělala plno hloupostí a viděla padat hvězdu.

Mám potřebu ještě jednou poděkovat všem, díky kterým jsem měla možnost zúčastnit se zahraničních koncertů. Vážím si toho, jaký možnosti dneska máme a mně dělá radost, že je můžu využít.

Jsem typ člověka, kterej se i z toho nejhoršího snaží vyložit to nejlepší, takže jsem vděčná i za všechny ty dny, kdy jsem netušila co se sebou. Patří to k tomu.
Už dávno jsem si uvědomila, že to všechno není jenom o těch obrovských momentech, ale že je to hlavně o těch každodenních malých radostech a věcech, o kterých se nemusí psát. A i o těch rok 2018 byl.
Vím, že se i v roce 2019 budu do roku minulého občas vracet, protože jsem se toho hodně naučila a od ledna udělala velkej krok.

Minulý rok jsem články vydávala opravdu málo, ale věřte mi, že to mělo svoje důvody a budu doufat, že se to letos zlepší.

Přeju vám, ať je váš rok 2019 úspěšný, ať nezapomenete na to, že je to i maličkostech a ať zvládnete přeskočit všechny klacky, který vám kdo hodí po nohy.
A na předsevzetí typu ,,nový rok, nové já" se z vysoka vykašlete. Radši to buďte pořád vy. A jestli pořád nevíte, kdo vlastně jste, tak si dejte čas. Vždyť je to v pohodě.

Děkuju Vám.
Sára.


SOUVISEJÍCÍ:
BUDAPEŠŤ
HILTON 
NIALL HORAN VE VÍDNI
HARRY STYLES V MNICHOVĚ
♥♥♥