And with that, the 2023 season comes to an end...
To znáte ne?
Tento článek je moje tradice každý rok, jen s jednou vynechanou výjimkou v roce 2021.
Většinou mám dvě verze, tu osobní do deníku a tu veřejnou na blog. To neznamená, že bych si tady něco přikrášlovala, ale že některé niterné myšlenky nemají ve veřejném kyberprostoru svoje místo.
Ještě jedno drobné připomenutí..
Ta videa, kterých je teď všude plno, mají okolo půl minuty až minuty ve vás můžou vyvolat myšlenku, že byste se měli porovnávat. Rok má 12 měsíců, 365 dní a 8 760 minut. Do žádného z těch videí se nevejdou všechny vzestupy a pády. Nikdo se nechce natáčet jak brečí, že ho nevzali na vejšku, ani nenatočí časosběr z terapie.
Tak vítejte na blogu, kde budeme bilancovat jako každý rok, a kde je snaha o u držení rovnováhy. Mohla bych sem napsat jenom to dobrý, ale to by prostě nešlo.
A nechci znít jako učebnice seberozvoje, ale někdy se blbý věci dějou, protože na nás čeká něco mnohem hezčího.
LEDEN, ÚNOR, BŘEZEN
- Za učebnice Scia vlezem!
Byla to velká spousta stresu, ale ke studiu jsem neztrácela motivaci a měla jsem potřebu dát do toho 101 %. Jako kdysi k maturitě na Gyholi.
To, že se první měsíc nepovede. Ani druhý. Ani třetí... neznamená, že to v kontextu celého roku nebude mít svůj význam, takže hlavu vzhůru!
A abych nebyla jenom negativní, tak jsem hodila úzkosti za hlavu a začala jsem chodit do fitka i bez koučinku. Za to děkuji Zuzce, která mi pomohla vybudovat si udržitelný vztah k gymu. To, že pro jiného je taková zkušenost banalita, neznamená, že někdo jiný se k tomu neodhodlává měsíce. Navíc vím, že moje zkušenost pomohla i dalším slečnám a to je win-win situace.
DUBEN
- Táto, už na Térynce budem?
Co jsem dělala v dubnu? Podle mě spoustu věcí. Hlavně jsem konečně trochu zvolnila po první vlně přijímacích zkoušek.
Co si z toho pamatuju?
Hlavně kurz přežití s proslulým horalem. Mým tátou, samozřejmě. Do kopce chodí jako po rovině a nezná překážky.
,,Jít do hor, je jako jít domů." Píše Ronald Régely jako věnování do knihy a já plně souhlasím.
A hory na Slovensku, to je prostě speciální druh lásky. Proto bylo na čase navštívit Zbojnickou a Téryho chatu ve Vysokých Tatrách.
Táta se před výletem choval podezřele. Den před odjezdem mi totiž koupil hole. Ovšem neměla jsem tušení, že to nebylo jen hezké gesto a horalský dar.
Nejprve vše proběhlo podle obvyklých tradic. Cesta nočním lůžkovým vlakem národního dopravce až do Popradu a tradiční cappucino v Tatranské Lomnici. Následně nákup sušenek a může se jít. Kdo přežije - edice zasněžené Tatry může začít!
Na horách mám nejraději tu nepředvídatelnost, a když se do hor vydávám se svým tátou, je šance na nečekané situace dvojnásobná.
Myslela jsem si, že když vyšlápnu sjezdovku, budu mít to nejhorší za sebou... Naivní představa. Neměla jsem ponětí, co mě bude čekat, a ono to je možná dobře, někdy je lepší nevědět!
Když pak totiž před sebou máte cestu, o který si celou dobu myslíte, že se vás netýká, že to snad ani cesta není, nezbývá pak už nic jiného než jít. Plazit se. Po čtyřech. A tak no.
Myslím, že jsem se nacházela v módu přežití hlavně v okamžiku, kdy jsem stoupala nahoru (plazila se po čtyřech) a nějaký muž tu cestu sjížděl po zadku, fakt to v jeden moment vypadalo, že to do mě napere. Co se pak stane? Já zařvu, jak to taková hysterická holka nejlíp dovede, táta nejspíš přemýšlí, jestli toto není náš poslední společný výlet, protože pak se mu na to vykašlu..
Taky nechyběla moje obvyklá otázka, kterou si kladu vždycky, když sotva popadám dech.. jestli mi to stálo za to?
Stálo. Samozřejmě, že jo.
Ale nebudeme předbíhat.
Střídalo se odhodlaní s pocity rezignace, ale vprostřed stoupání stejně nemůžete rezignovat. Musíte nahoru.
Táta mi pak už musel do toho svahu nést batoh. Tím jsem se tady původně nechtěla chlubit, to byl jen výsledek odlišných očekávání.
Ale stálo to za to. Opravdu nakonec jo. Copak bych mohla s tátou jít do hor jako na nějakou procházku? Rozhodně ne. Ale ta Téryho chata skoro bez lidí.. To byla odměna.
Moment ale než se vrhneme na další vyprávění, nutno podotknout, že cesta dolů byla ještě horší. U mě se to neobešlo bez fňukání. A táta měl svoje motivační řeči, o které se nejde nepodělit: „VSTAŇ. NAROVNEJ SE A JDEME. NENÍ ČAS! GO, GO, GO NAROVNEJ NOHY. PŘESTAŇ PŘEMÝŠLET. MUSÍŠ JÍT JAKO PRO PIVO DO COOPU. VYPNI HLAVU. NEMÁŠ HLAVU. KDYŽ SE SMEKNEŠ TAK TI DOLE POMŮŽU. MUSÍŠ JÍT A NEPŘEMYŠLET, POUŽIJ VŠECHY NOHY.”
Motivační proslov skoro jako ikonické „Just do it.”
Až když jsme to nejhorší slezli, mě to klouzání dolů začalo tak bavit, že jsem chytla docela obstojné tempo.
Druhá noc na Zbojnické chatě už stoprocentně ukradla moje horské srdíčko a odpověď byla jednoznačná. Za ty výhledy a pocit, že jste vysoko a daleko to definitivně stálo.
A co ty halušky na Zámkovského chatě? To prostě chcete zažít!
Možná protože se mi hory někdy zdají jako nekonečná výzva, je mám tak ráda.
Takže... díky táto.
Ačkoliv jsem se o to pokusila, je tato událost do jisté míry nepřenositelná.
KVĚTEN
- letem světem, za Stylesem a Brno mi zlomilo srdíčko
Jako hory. Nahoru na horu, pak zase dolů, spousta vnějších okolností, na který člověk sám nestačí a stejně jde dál, protože co by ses vracel a litoval, že jsi to vzdal v půlce cesty.
Nevzali mě na vysněnou školu do Brna. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, obor Mediální studia a žurnalistika.
Tak přesně tam jsem se z kapacitních důvodů nevešla, uteklo to o šest percentilových bodů a oficiální oznámení mi přišlo v moment, kdy nás na hostelu v Mnichově evakuovali kvůli pánvi v kuchyni.
Já stála předtím hostelem a koukala na to. V den koncertu Harryho Stylese.
Nepřijat(a) z kapacitních důvodů.
Smiř se s tím a mělas zůstat v Hradci!
Ačkoliv člověk podvědomě ví, že tímhle nic nekončí a je nespočet horších věcí, neznamená to, že mi to nebylo nesmírně líto. Smíření přišlo asi za dva týdny během kterých jsem se snažila situaci vstřebat, ale smutek mi neutek..
Přípravě jsem věnovala všechno co jsem mohla, dokonce nejenom letos ale i v roce 2022, kdy mě taky nevzali, protože nebylo možné dát ze zdravotních důvodů přípravě na testy hlavní prioritu.
„Žádný Brno, žádná žurna a co budu dělat teď? Kdybych tady odpověděla takhle a tam takhle, vyšel by mi percentil?”
A má smysl se na to ptát, když je černé na bílém psáno rozhodnutí děkana? Nemá.
Může se zdát, že jsem byla hromádka neštěstí, ale já prostě jen zastávám názor, že je lepší se v tom trochu vymáchat než předstírat, že jste v pohodě.
To zklamání se snášelo o něco lépe, když mě čekal koncert Harryho Stylese v rámci Love on Tour. A s Káťou Aksamitovou!! Setkání jaksepatří. První show jsme sledovaly na našem milovaným kopci v Olympiaparku a druhý večer už jsme byly v davu.
Ale stejně si pořád myslím, že koncertu v Olympiaparku se ten v Olympiastadionu nemůže vyrovnat.
(Víc píšu tady - Harry Styles v Mnichově 2023)
Jak čas postupoval, zklamání vystřídala úleva. Věděla jsem, že tady je ta hranice a dál jít nejde. Dala jsem tomu spoustu úsilí, peněz a energie, a byl čas posunout se dál.
Nevyšla mi ani žurna v Olomouci, kde jsem testy psala strašně nastydlá a s teplotou, takže zklamání na druhou..
V květnu se stala ještě jedna velmi zásadní věc pro mou maličkost.
Já letos poprvé letěla letadlem. Opakuju to pořád, všechno má svůj čas.
Letěla se mnou Nikol a ulítly jsme si do Milána.
Letenky jsme kupovaly v březnu. Z frustrace ze své situace a s toulavýma nohama jsem brouzdala internetem a koukala na letenky a Nikol na můj návrh reagovala následovně: ,,Jo, to je dobrá cena. Hustý. Můžem." (Lidi jako Nikol přeji do života všem).
A tak to bylo.
Mám problém se vztahem k Itálii, ale pracuju na tom. Milán neurazil ani nenadchl, ale výlet k jezeru Como to trochu napravil, stejně jako pizza a salát s ančovičkama a rukolou.
Doufám, že to babička ví a nedozví se to až teď, ale druhou noc jsme spaly na letišti. Protože všechno je jednou poprvé.
Tenhle výlet pro mě bude i tak už napořád speciální. Jednak proto, že všechny výlety s Nikol jsou vždycky speciální, protože jsou naše. Taky proto, že jsem zjistila, že miluju lítání, že letiště je specificky kouzelný místo, kde je v pořádku koupit si předražený kafe.
Objevení tohohle druhu nadšení považuju za velkou událost roku. Je to sice trochu finančně náročnější nadšení, ale srdci neporučíš.
ČERVEN
- přijetí na školu - budoucí studentka upolu a spontánní odlet s babičkama
A tak jsem věděla, že akademickou půdu neopustím..
Naneštěstí se mi v té době zhoršil ekzém. Někdo už ten příběh možná zná. Babička našla velmi funkční řešení - vzít mě na Djerbu. A tak začíná moje milované léto 2023, které s vděkem shrnuju zde: článek léto 2023.
ČERVENEC A SRPEN
- Freestyle zalitý sluncem
Přestože ještě v červnu jsem neměla jediný fixní plán, nakonec z tohoto léta vzešla nejbáječnější dovolená s babičkou, Budapešť, rakouské hory, sólotripík do Jeseníků, koncert Kabátů, letenky u piva a spoustu akcí, na jejichž konci se se Sabčou zásadně nikdy společně nepotkáme.
ZÁŘÍ
- hvězdy v Olomouci září
Kalábrie, italské moře, zakázaná cappuccina po dvanácté dopolední. A nakonec stěhování do Olomouce.
Než jsem se stačila vzpamatovat z léta, nastal čas si po mnoha letech zvyknout na něco, co trvalo celej semestr. Na život mimo prostředí, které znám tak dlouho a upřímně tak trochu si zyvkám dodnes. Podle mě si vše sedne až v letním semestru. Ale kladu si otázku, proč o tom nikdo nemluví, že je to vážně poměrně náročnej stav? Naštěstí stačí vědění, že nic netrvá věčně a stačí tomu dát čas.
ŘÍJEN
- Měsíc Guinnessem požehnán
Kdyby tahle událost byla jediná, která se letos stala, naprosto se s tím spokojím.
Mluvím o tom neustále, nosím svou milovanou zelenou mikinu a občas si po tom zastesknu.
LISTOPAD A PROSINEC
- pár moudrostí na konec
A jak rok začal, tedy s odhodláním překonat svoje strachy, tak taky končil, protože jsem vylezla horolezeckou stěnu v Hradci Králové, ačkoli jsem hned po příchodu možnost, že bych toho mohla dosáhnout, zavrhla. Vylezla jsem to dvakrát. Překročila jsem svoje limity, které jsem si vytvořila jen ve své hlavě.
A ano, bavilo mě to. Začínám mít pocit, že se z překonávání strachů stane moje nové hobby.
Teď sedím v kuchyni, dopisuju poslední řádky a přemýšlím, jak je možné, že už je to zase u konce.
Do roku 2024 nevstupuju s listem plným předsevzetí, ale ráda bych psala kratší, údernější a stručnější články. Takže s chutí do toho, už to skoro vyšlo, ale fakt jen skoro.
____
Sarah.
