A TAK JSEM TO ZKUSILA...

Já jsem úplně neuvěřitelnej snílek.  Ale občas mě to už přestane bavit.

Dneska bych vám tedy ráda popsala něco, co mně osobně dalo víc, než jsem očekávála. Víc, než jsem si kdy vysnila.

Možná, že se to někomu bude zdát jako uhozenost, jako že to fakt přeháním.

Ale já to miluju, a kdybych to nezkusila, tak nemám to, co mám.

1 rok. 45 článků. 14 163 přečtení.  Neuvěřitelně skvělých zpráv, komentářů a podpory.

Ale pěkně od začátku!

Každý má podle mě v hlavě nějakou vizi. Něco, co si přeje. A i já měla svůj sen. Nemám jeden, mám jich hned několik, ale minulý rok jsem jeden z těch největších měla ZAČÍT SI PSÁT BLOG. Každý den jsem na to myslela. Každý den jsem myslela na to, jak bych si ho pojmenovala a co bych tam psala...

Takovým větším krokem konečně začít byl červen roku 2016. Tenkrát jsem jela z koncertu Slzy ve Žlutých lázních a k tomu se připojilo i pár dalších událostí a já najednou cítila, že to potřebuju sepsat. Ale ne sama sobě, někomu dalšímu. Den ode dne to bylo silnější.

Bylo to pořád jenom ,,Kdybych měla blog tak bych" Kdybych. Kdybych. Kdybych.

Tenkrát jsem si ve vlaku promítala myšlenky a představovala jsem si, jak bych to vložila do článku, jak by to vypadalo.

Od doby, co jsem začala nad blogem uvažovat, se najednou všechny moje myšlenky začaly otáčet k tomu, jak bych je předala na blog. Někde jsem šla a najednou mě napadlo nějaké téma, které by mohlo být fajn zpracovat. To se rozvinulo k tomu, jak bych to zpracovala.. Ale pořád jsem neměla kam.

V té době jsem měla taky dočtenou knížku Girl Online, hlavní hrdinka si tam vedla svůj blog, chodily jí komentáře, pořád něco fotila.. A já už tenkrát věděla, co si tak moc přeju, a co tak moc potřebuju zkusit.

Jenže jsem pořád tak nějak sama sobě tvrdila, že to nezvládnu, že s tím neumím, ale každý přece nějak začínal.

 Pak jsem si ale pomohla díky videím na YouTube. A postupně začala. Několikrát jsem to hodila za hlavu, ale touhy zkusit něco nového byly silnější..

Těsně před vydáním prvního článku jsem se bála. Co na to řeknou lidé, kteří to budou číst. Je to špatný? Je to dobrý? Neschytám posměch?

Tolikrát jsem couvla zpátky a říkala si, co všechno by se mohlo stát.

Ale nikdo nikdy nezačínal jako profesionál a kdo nikdy nic nezkusí taky nikdy nic nezíská.

Tak jsem 7.7. 2016 publikovala svůj úplně první článek a sdílela ho všem. Už tenkrát ho četl Pavel Tuček a smál se tomu, už tenkrát to mělo vcelku dobré ohlasy.

Když si to zpětně pročítám, už bych to napsala celý úplně jinak..

Ale to k psaní tak nějak patří, cokoliv, co si přečtete později máte chuť upravit a přemýšlíte nad tím, jak by jste to přepsali. Tak to u psaní je, ale možná i to mě na tom baví.

Pro mě je hlavně důležitý vědět, že jsem do daného článku dala v ten moment všechno a vydávala ho s maximální spokojeností a pokud možno podle představ.

Taky mi občas dělá potíže chytnout správnou náladu, potřebuju se maximálně soustředit a psát to tak, jak to cítím a stoprocentně s textem souhlasit. A to je občas dost těžký, proto se do psaní nenutím. Někdy to jde, někdy ne.

Ale pro mě je psaní nejlepší prostředek, jak se vyjádřit a jak si udělat radost.

Malíř maluje, sportovec se vyběhá, zpěvák si zazpívá a já se vypíšu.

Na začátku jsem neměla ustálený styl, kterým budu psát, hodně jsem používala ironii a ironický smajlíky typu * :-----) *
Na začátku jsem vlastně i po tom roce.

Ironii používám pořád, jen se snažím omezit ty smajlíky, ale někdy je to vážně těžký.

Snažím se být každým článkem lepší a lepší a myslím si, že mi k tomu dost napomáhá to, jak často a hodně čtu. 

Na psaní blogu ale miluju i to, že mi nikdo nepřikazuje, jak a o čem mám psát. Na slovosled se snažím dbát, ale do teď bojuji s tím, jak míchám spisovnou a nespisovnou češtinu dohromady.

Čím víc článků jsem vydávala, tím víc lidí to četlo a čím víc inspirace jsem nacházela. Začala jsem to brát vážněji, i když je to jen koníček, najednou jsem měla další věc, pro kterou se vyplatí.. žít?

Na začátku jsem se bála, jestli to bude mít smysl a jestli to někdo bude číst.

Článek od článku jsem si byla jistější a vlastně mi bylo úplně jedno, co na to kdo řekne.

Když jsme byli s rodinou minulý rok na dovolené v Maďarsku, přišla mi moje úplně první slohovka, co mi kdo kdy napsal. A byla o mém blogu.

Pak přicházely další a další zprávy, lidi mě začali sdílet, psali mi komentáře, dokonce mi jednou přišla zpráva, že nevědí jak napsat sloh a abych jim pomohla.

Díky tomu všem jsem zjistila, že i kdyby těch lidí byla jen hrstka, vždycky to bude mít nějaký smysl.

Tolik tisíc přečtení jsem si za jeden uplynulý rok nepředstavovala. A součástí toho čísla je každý, kdo na můj blog klikl.. Ať už je to kdokoliv.

Uběhl rok, a já bych nikdy netušila, čemu všemu se kvůli tomuhle blogu vystavím.

Mým životním snem, je zažívat něco nevšedního a živit se prácí, která mě baví. Přála bych si vystudovat žurnalistiku a pohybovat se v tomhle světě.

Vždycky se snažím na tenhle blog přenést něco nového, jiného a aby se to líbilo mně i vám.

Občas to vyžaduje hodně trpělivosti a ne vždy všechno vyjde podle plánu. Hlavní ale je, se nikdy nevzdat. A tím se řídím už celý rok.

Nerada se vzdávám. A už vůbec ne, když jde o něco, co skutečně moc chci.

Od doby blogu nesnáším, když si něco jenom musím představovat. Já to chci zrealizovat.

A abych nezapomněla zmínit...
Minulý rok na podzim jsem byla nominovaná na Bloggerku roku a i když jsem nevyhrála, já po celou tu dobu tu odezvu vidím a po celou tu dobu vím, že to má nějaký smysl. Tak co, dáme to i tenhle rok?♥

Neuvěřitelnou školou je pro mě kroužek v našem Domově dětí a mládeže pod vedením Zuzky Pavlíčkové.

Na zahajovací schůzce, kdy jsem tam byla úplně poprvé, nám Zuzka řekla, že naším úkolem bude nejen psát, ale tak odmoderovat Akademii, která se koná vždycky na jaře a děti tam předvádí vše, co se v DDM za celý rok naučily.

Tenkrát jsem tu výzvu odmítala přijmout a plánovala si, že se z toho vykroutím.

Jenže začaly přípravy.

 Tenkrát nám Zuzka řekla jednu takovou větu, která mě vyděsila..

Řekla nám ,,Mluvte". A já myslela, že nezvládnu přijmout výzvu. Prakticky jsem nemluvila a artikulace mi byla cizí.

Teď se na Novináře budu chystat třetím rokem. Minulý rok jsem se nemohla dočkat, až zase začneme nacvičovat artikulaci a výstupy.

Všechno se zdá být nemožné, až do chvíle, než to dokážete.

Teď je jeden z mých snů moderovat a mluvit. A myslíte si, že bych to věděla bez toho, aniž bych to zkusila?

Já mám takovou průpravu díky těm hodinám stráveným nacvičováním!

A mám neuvěřitelnou radost, když pomyslím na to, že jsem se někam posunula.

Už nikdy se nebudu chtít z ničeho vykroutit a s radostí přijmu výzvu, která mě naučí něco nového.
Zuzce patří moje obrovské děkuji za to, jak byla občas přísná, protože i když je to jenom dětský kroužek, pro mě ten kolektiv hodně znamená!

Po tom roce najednou ví mnohem víc lidí, co dělám. Nikdy bych to nečekala.

Nikdy bych nevěřila, že tu budou lidé, kteří to budou brát stejně vážně jako já, a kteří si najdou volnou chvíli na to, přečíst si jeden z mých dalších pubertálních výlevů. Taťka si to čte po cestě z práce, mamka si to čte ve volné chvilce, a babička to tiskne mojí prababičce....

Netuším, jestli bych bez Petra a Lukáše tenhle blog měla, vím jen to, že oni oba už ví, co všechno pro mě znamenají, protože i oni jeden z těch pubertálních výlevů taky četli. Oba dva.

Sami mi to potvrdili. A víte.. nejspíš je docela sranda stát vedle nich a vědět, že oni to ví.. (A pak se snažit být v klidu a pokud možno brečet štěstím až doma).

Je pro mě obtížné vyjádřit, co to pro mě všechno znamená, ale vím, že se mi slzy derou do očí pokaždé, když si vzpomenu, jak jsem si to všechno jen přála a pak si uvědomit, že už jsem si alespoň některé svoje sny splnila, a komu záleží na tom, jak jsou velký a jak jsou normální.

Není nic lepšího, než si uvědomit, že jsem něco zvládla a učí mě to tak, uskutečnit moje další představy. 

Začala jsem si mnohem víc věřit, mám něco, co mi dělá radost, a můžu někomu něco předat.

Tak nějak jsem si díky tomu postupem času uvědomila hodně věcí. Je najednou mnohem víc věcí, které mi dělají radost. Možná to zní fakt zvláštně, ale mám pocit, že jsem od toho dne mnohem víc svá. Skutečně jsem pár měsíců potom zjistila, že se cítím jinak. Jako bych našla kus sebe, který mi před tím blogem chyběl.

Můžu svoje zážitky a myšlenky předat dál a to je skvělý pocit, mít něco, o čem jsem snila.

Zvlášť když vím, že to někdo rád čte. Že mě sdílí, že mě zná a že ho to baví.
Protože mě to baví čím dál víc.

Pořád přichazejí nové nápady, jen je občas těžký je ,,zredukovat" sepsat a vydat. Ale strašně se těším, až to všechno jednou vyjde, protože já věřím, že mi to vyjde. Jen to občas pokouší mojí trpělivost.

Vlastně to psaní slouží i jako deníček, protože jednou si to třeba přečte moje dospělé já, a fakt jsem si jistá, že se zasměju tomu, jaká jsem byla, a doufám, že taková i budu. I když možná zrovna budu na pracovní dovolené na Maledivách, nebo na svatební cestě na Filipínách s Shawnem. Nebo v Irsku, nebo v Paříži s Harrym. Doufám, že i přes takovéto životní kroky budu mít svůj blog! :))

Nevadí mi, říct, co si skutečně myslím.

Já jsem si tímhle blogem vysnila svůj malej sen, někdo si ze mě dělá srandu, někdo mi zakládá fanpage, kam přidává moje fotky s rohlíkem na hlavě, hlavní ale je, že svoje lidi si to vždycky najde.

Zkusila jsem to a jsem za to moc ráda. Není lepší pocit, než se v něčem najít. A já se našla. Nejen v psaní..

Přijde mi, že jsem tenkrát byla taková prázdná...

Teď se cítím šťastnější, když mám něco, čemu se věnovat, a znám a potkávám skvělé lidi a zažívám něco nevšedního.

I kdyby to četlo lidí jen deset, dvacet, sto. I kdyby se vám moje statistiky zdály malé. Já si to vysnila, ale ani moje fantazie nebyla taková, jaké to skutečně teď je.

Je to skvělé.

Chci na závěr říct jednu věc,

Pokud budeš mít v hlavě nějakou vizi, neboj se jí zrealizovat. Jednou to zkusíš, a třeba najdeš něco, pro co má smysl bojovat.

A jediným malým, ale vlastně velkým krokem si můžeš uvědomit a naučit se takových věci.

Pro mě je v životě důležité být zdravá, a mít okolo sebe ty správné lidi. A mít něco, pro co bojovat a čemu věnovat čas a co vám na oplátku udělá radost.

Jestli rád zpíváš, závodně tancuješ, nebo se svým psem chodíš na agility, hraješ na hudební nástroj, nebo cokoliv, vždycky si věř a dej do toho všechno.

A měj se rád..

Prostě zkus zrealizovat to, co chceš.

Já vím, že je mi jen čtrnáct, ale tohle je pro mě vážně zkušenost k nezaplacení.

Jednou to zkusíš, a pak budeš chtít zkoušet další věci. A překvapíš sám sebe.

Můj blog je moje útočistě.

A i malý krůček může být krok k něčemu obrovskému.

Veďte si svou. Možná se na vás naštve vaše třídní, když jí naznačíte, že odmítáte jezdit na školní výlety, protože i když je to povinné, tak vás to nezajímá.

Nejsem někdo, kdo bude jezdit někam s lidmi se kterými nechce, jen proto, že někdo někde napsal, že je účast povinná.

Já jsem někdo, kdo napíše, že jde k lékaři, i když jede zkrátka jen strávit čas s lidmi, se kterými ho skutečně strávit chce. Protože jsem to já. A protože takhle si věřím.

Nechápu, kde se to ve mě bere, protože vždycky bych radši poslechla ostatní.

Nojo, to mě mrzí, teď je mi to bohužel úplně jedno. 

Nikdy se nenechte shodit.

Možná bych tady ráda ještě něco zmínila, ale nestojí mi to za řeč..

---

S každým vydaným článkem mám z toho větší a větší radost.

Jsem tak ráda, že jsem před rokem plná naděje klikla na PUBLIKOVAT.

DĚKUJI.

Úplně všem, co se stali součástí tohodle všeho.

No.. A tak jsem to zkusila. A teď tímhle článkem odstartuju svůj druhý blogový rok.

A tak vám i po roce můžu napsat..

Mějte se krásně.
Vaše SOS.

,,Pusťe se do toho na plnej plyn, protože krom promarněnýho času tady není o co přijít, nemůžu vám říct, co se stane, ale jedno vím jistě. Když to nezkusíte, nestane se vůbec nic. A proto žijte, a riskujte všechno, protože tohle je život a nic víc už nebude"

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK

 MINULÝ ČLÁNEK