,,DOKÁZALI JSME TO"

 Tak hned na začátek bych se ráda ospravedlnila za to, že už skoro čtvrt roku nevyšel článek. Častokrát jsem si to vyčítala a snažila jsem se vymyslet nějaké téma, ale cokoliv jsem zpracovala, to se mi nelíbilo a nestála jsem si za tím. A tak jsem si raději počkala, protože jsem věděla, že přijde správný čas a zase napíšu něco, z čeho budu mít doopravdy radost. Ten čas nastal právě teď.

Justin Jesso.

Složil Stargazing, kde se o hudbu postaral norský DJ Kygo.

Složil písničku, která pro mě nabrala už před rokem neskutečně osobní význam. Na všechno jsem narazila náhodou, náhodou Justinovi napsala, náhodou dorazil do Budapeště ve stejný den, kdy jsme se tam vypravily na koncert Shawna...

Nebo náhody neexistujou..

Každopádně.

Po koncertě Shawna na maďarském Szigetu jsem si přála i na následující Kygovo vystoupení zůstat na svém poctivě vystátém místě ve skvělý třetí řadě s ještě skvělejším výhledem. Komunita se ale s přicházející nocí úplně vyměnila za opilce a nerespektující pochybný bytosti, a tak jsem ztratila nervy a radši dala přednost svýmu zdraví, než abych se tlačila a stála na špičkách v opilým davu.

Nezaslouženě jsem tedy na koncert Kyga postávala z boku, sotva jsem viděla na tu obrazovku před podiem.

Byla jsem úplně vyčerpaná z celého toho dne. Jediný důvod, proč jsem ještě nechtěla odejít, byl Justin Jesso. Věděla jsem, že musím počkat, protože jsem se na to neskutečně těšila. Písničku za písničkou, které jsem stresem skoro nevnímala, jsem se rozhodla, že napíšu  náhodný osobě na Instagramu, která navštívila koncert Kyga celkem nedávno. Byl to týpeček a jmenoval se Louis. Odepsal téměř okamžitě, že písnička následuje po Aviciiho ,,Without you." V tu chvíli, kdy jsem to přečetla, hrál Kygo právě Aviciiho. A fakticky po pár minutách jsem zaslechla první tóny Stargazingu. První slova. A tak jsem celá ulepená, ubrečená a emočně vyřízená stála na zaprášený maďarský zemi a brečela ještě to málo, co mi k brečení zbylo.

Ta písnička byla pro mě natolik výjimčená, že jsem zkrátka nezvládala vůbec nic. Jenom zírat a brečet. Chtěla jsem zpívat, ale pokaždý z toho vzešlo jenom ubrečený cosi.

Během toho všeho jsem sama sobě dala slib. Že jednoho dne tohle zažiju znova s mnohem lepším výhledem. Nezamýšlela jsem se nad tím, kdy se to stane. Jen jsem si to prostě řekla.

Dokonce jsem plánovala, že si jako svoje malý osobní předsevzetí dám, že Jessa potkám příští rok, a poděkuju mu za to, jaký slova složil.

Hned po skončení jsem zvládla napsat Jessovi zprávu, na kterou přišla odpověď s tím, že se určitě brzy uvidíme.

No a v mým životě se děje spousta nečekaných věcí.

Před hodinou němčiny mi napsala kamarádka Terka, která se mnou v Budapešti byla, jestli jako vím, že Justin dorazí do Prahy.

A tak jsem o hodinu později nakráčela do cestovky v Holicích pro vstupenku na Czech Social Awards a jednu pro jistotu zarezervovala i Kátě.

 Věděla jsem, že tam musím být bez ohledu na to, že je to komerční galavečer, kam si budu muset vzít šaty a lodičky, a že nějaké nominace a výhry mě v tu chvíli absolutně nezajímají.

Já to všechno udělala proto, že jsem sama sobě dala slib, a že když si něco usmyslím a začnu si to přát, tak si to přeju tak dobře, že najednou jedu vlakem do Prahy s lístkem do první řady, protože tam dorazí Jesso a zahraje Stargazing.

Snad nevadí, že jsem omylem jela vlakem o hodinu déle, protože jsme to všechno i tak s Káťou stihly a dorazily do pražského Hiltonu. (Díky strejdo). 

Justin Jesso za námi dorazil na červený koberec. Uviděl mě, zamával mi. A zvolal ,,WE DID IT."

No a v tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem upocená stála v Maďarsku a neviděla vůbec nic a stihla jsem si uvědomit, že teď stojím ,,v gala" a Jesso je tak blízko, že mu naklid můžu brečet do ramene.

Je to vděčnej, milej a skvělej člověk, plnej energie, kterej si dostatečně uvědomoval, co to pro mě v ten večer znamená.

A toho si skutečně vážím.

Večer jsme se s ním stihly sejít ještě jednou. A ještě předtím Káťa hrála, že jsme cizinky a potřebujeme se dostat na afterparty, což nám sice nikdo nesežral, ale za pokus to stálo, že ano.

Co se týče Czech Social Awards... Čím víc jste komerční, tím větší šanci máte. Zhodnotila bych to jako tři velké omyly, hodně otřesnej proslov, kde bylo řečeno, že slečna oceněná má hlad a už musí jít...

Ale pár cen tam dle mého názoru bylo uděleno spravedlivě. A konec konců, je to jen skleněný ,,něco", na co se pak práší na poličce..

Jak říkám, v ten večer mi tam o žádný ocenění českých influencerů vůbec nešlo..

Šlo mi o to, splnit si jeden ze svých slibů a zároveň i snů.

A to se mi podařilo.

A pokud jste si z toho ještě pořád neodnesli tu hlavní myšlenku, tak já vám ji napíšu znovu.

Jestli si něco doopravdy přejete, věřte tomu.Věřte sobě a nepochybujte o tom. Ani na chvíli.

Protože Czech Social Awards mi můžou házet zobrazeno na Instagramu a nechávat mě zoufalou bez odpovědi, protože opilci na Szigetu mě můžou vypudit z mýho poctivě zaslouženýho místa, na které jsem čekala skoro 12 hodin. Protože i když jsem 13. srpna neviděla nic, 1. prosince nám Jesso při vystoupení zamával a přišel mě obejmout.

A vám se to může zdát jako hloupost. Tak ať. Ale tyhle malý krůčky pro mě vždycky znamenají něco velkého. A především je to důkaz, že se nemám nikdy vzdát.

Jo a..

Nakonec jsem z těch šatů měla fakt radost.

A to si nejradši žiju ve svých mikinách, větších i dvě velikosti..

Tak se mějte hezky.

A..

Věřte si.

Prosím.

A podpořte Jessovo nově vydaný EP.. ♥
A tohle taky. Klikni SEM.

Read More

JE TO V POHODĚ

Předem bych ráda zmínila, že počítám s kritikou a s tím, že ne všechny názory se budou shodovat s mými, protože jsme každý z nás úplně jiný.

Tohle je článek o tom, jak to vidím já, jen doufám, že to nevyzní příliš lehkomyslně.

Přeceňování.

Podceňování.

Nejistota.

Strach.

Obavy.

Úzkosti.

Otázky pro sebe samotného. Co když to nezvládnu? Co když selžu? Co když se vydávám špatným směrem? Co když se mnou nikdo nebude souhlasit? Co když se jim to nebude líbit? Co když...?

Dospívání je složité a já sama si nejsem jistá, jestli o tom můžu v patnácti psát. Hlavní pro mě však je, že se nebojím vyjít ven se svým názorem ani se svými osobními pocity, i přesto, že se nějaké ty obavy vždycky najdou.

Měla bych zmínit, že pro mě vůbec není snadné tohle sepsat a vydat, ale alespoň se o to pokouším.

Tenhle článek vznikl úplnou náhodou cestou vlakem z Ústí nad Labem. Polovinu druhého prázdninového měsíce mě pronásledovaly myšlenky ohledně toho, jakým směrem se ubírám, jak chci pokračovat a co mám dělat se svým blogem, když mám pocit, že se lidi nezajímají. 

Připadalo mi to tak. Měla jsem pocit, že lidi neinspiruji a že v tom nevidí to, co chci předat. Že to není podle mých představ.

Sepsat totiž vlastní a nejosobnější pocity pomocí slov tak, aby to bylo slovosledně dobře, je často neskutečně složitá věc.

Jednoduše jsem se ubírala k závěru, že tenhle blog skončí. Že přestanu s tímhle vším, a že jsem se ocitla v bodě, kdy nevím, kam dál a že to k ničemu není.

Pak ale stačila pouhá cesta vlakem, abych se přesvědčila, že to nedokážu udělat. Vím, že moje příspěvky tady nejsou tak časté jako dřív, ale vždycky to má svůj důvod. 

Cokoliv, co napíšu se musí stoprocentně ztotožňovat s tím, jak to chci sdělit, musí to být upřímné a přesně podle mých představ, což je často složité, téměř až nemožné.

Proto bych vám chtěla říct, co jsem si z tohohle menšího ,,tvůrčího" smutku odnesla.

Až budete chtít přestat s něčím, na čem pracujete dlouhou dobu, zamyslete se nad pár věcmi. Ta hlavní je, proč to chcete udělat a jestli se vám opravdu uleví, když s tím přestanete. Jestli je ten důvod smysluplný a není jen jedním z těch stavů sebekritiky, kdy si nepřidáte dost dobří pro nic a pro nikoho.

A hlavně se zamyslete nad tím, proč jste vlastně začali? Jak dlouhá a náročná cesta to byla a co vám předala?

Problém je, že v patnácti člověk dle mého názrou nemůže tak úplně vědět, jestli to, co dělá je správné a ubírá se dobrým směrem, a jestli se nenajde někdo, kdo vám to bude vyčítat a zpochybňovat vaše rozhodnutí. A jestli to nejste především vy, kdo nejvíc pochybuje.

Člověk se denně může setkat s různými, úplně novými situacemi, které sice nevypadají příliš zásadně, ale něco si z nich odnést můžete.

Pak jsou tu ty zásadnější změny. S jednou se teď potýkám - konec základky, nástup na střední a všechno, co do toho zapadá - od rozhodnutí kam, po přijímačky až po seznámení s kolektivem a novým studiem a spousta dalších změn doprovázených osobními úzkostmi a stavy, se kterými se během toho můžete potýkat.

To všechno mě osobně vedlo k tomu, že jsem se podceňovala a zvednout hlavu vzhůru a říct si, že je to v pohodě, je těžké. Zvláště pokud máte pocit, že všichni ostatní okolo vás tohle všechno zvládají mnohem lépe, než vy. Pořád je to těžké.

Měli byste vědět, že mně na mysl padla i další věc, která by za tímhle vším mohla stát a od které se další věci mohou odvíjet.

SEBELÁSKA.

Tenhle pojem se na sociálních sítích stal skoro až otravným businessem, o kterém se neustále dokola píše a občas to ztrácí pointu a vypadá to jako umělé dodávání sebeodvahy.

Protože já taky necpu světu, že se mám ráda i s tím, že bez brýlí nevidím, že jsou moje vlasy na nic když prší, že mám mezi zuby mezeru a nemám hezký obočí, který by splňovalo nějaký smyšlený Insatgramový pravidla. Že jsem smířená s tím, že mám spousty alergií a ekzém, se kterým jsem většinu dětství strávila v nemocnici.

 Je těžký si říct ,,mám se ráda." 

Tak mi (si) řekněte, máte se fakt rádi nebo to říkáte jen tak, aniž by jste si byli jistí? A když na sobě vidíte chyby, máte snahu je napravit? A když víte, že se s tím nejspíš moc udělat nedá, snažíte se to přijmout a netrápit se tím?

Jasný, já vím, že je to těžký. Tyhle věci ale nemusíte dokazovat ostatním lidem, dokažte to sobě.

Děláte to pro sebe.

Mám v plánu udělat jednu věc a vy byste to měli možná zkusit taky. Už jsem to i někde četla, takže tuhle fajn věc praktikuje víc lidí, což je super. Nemusíte to psát v těžkých chvílích. 

Napište to kdykoliv.

Vezměte si papír a tužku a sepište seznam věcí, které na sobě nemáte rádi, které vás trápí a pak zkuste přemýšlet, jestli se s nimi dá něco udělat.

Potom napište seznam věcí, kterých si vy osobně na sobě vážíte, a přemýšlejte nad tím, jestli jde něco vypilovat a dělat to ještě lépe.

A co seznam věcí, které vás dělají šťastnými?

Nebo si vypište, čeho byste chtěli dosáhnout, i kdyby to byly maličkosti.

Všechno si to s datumem dne, kdy to budete psát uchovejte a až budete mít potřebu, pročtěte si to. Změnilo se něco? Pokročili jste?

Je to těžký? Já vím. Ale je to v pohodě.

Je v pohodě se občas cítit pod psa. Je v pohodě občas ztratit motivaci. Je v pohodě se ztratit sám v sobě. Je v pohodě brečet v noci do polštáře. Je v pohodě mít svůj vlastní názor a za ním si stát. Je v pohodě být sám se sebou spokojený. Je v pohodě měnit svoje priority. Je v pohodě, že nesplňujete představy okolních lidí o tom, jak byste měli vypadat, co byste měli poslouchat a o co se zajímat. Je v pohodě pracovat na vlastních chybách. Je v pohodě selhat. Je v pohodě si občas nepřipadat v pohodě.

Mám špatný orientační smysl a netrefím v cizím městě ani s navigací.
Potýkám se s problémem naslouchat druhým a předávat jim rady, protože často sama nevím, a pak si připadám jako úplně zbytečná kamarádka.

Bojím se poznávání nových lidí a líp je mi s těmi, co mě znají alespoň pár let, protože mě skličuje strach, že mě někdo nepřijme, že nikoho nezajímám a nudím je.
Mám skoro až úzkost z oslovování cizích lidí, třeba když se musím někde ve městě na něco zeptat.

Občas přehnaně všechno řeším a k ničemu to nevede.

Šíleně mi ubírá sebevědomí tělocvik, i když vím, že mi jde něco jiného.

Někdy se příliš přecením, a pak se zklamu.

Někdy se podcením, a pak se taky zklamu.

Miluju psaní, miluju naivní romantický knížky, miluju Irsko, podzim, seberozvoj a jedinečný koncertový chvilky. Miluju ten pocit, když něco dokážu a mám z toho radost i bez potřeby toho, dokazovat to všem ostatním. Mám na sobě ráda to, že se umím učit z vlastních chyb a že mi připadá v pohodě, nemít občas sílu vysvětlovat lidem, jak fungují moje myšlenkový pochody.

Chtěla bych moderovat, psát a zlepšovat se ve všem, co mě dělá šťastnou.

Nezapomeňte, že nemusíte dosahovat těch nejlepších výsledků, k čemu vám to bude, jestliže vás to úplně vysílí?

Najděte něco, co vás bude bavit, dodá vám to sebevědomí či radost a pusťte se do toho. Rozvíjejte se.

 Dejte tomu čas a zkuste se mít rádi. Zní to jako jeden z těch rádoby selflove příspěvků na Instagramu, přitom to má svůj smysl a potencionál a záleží na vás, jak si ho vyložíte.

Mějte sny a cíle a následujte je. Nezapomínejte, co je pro vás důležité. A myslete i na ostatní.

Zjistěte svoje limity a zkuste je občas překročit. Věřte si. Zapracujte na vlastním strachu a vyhrajte nad ním. 

I malej krok může znamenat velký věci.

Jako třeba já, která svůj limit překonala tím, že dopisuju poslední řádky tohohle článku.

Rozumím tomu, že máte pocit, že vám slova jedný obyčejný holky nepomůžou. 

Ale i já vím, že spadnout na dno je v pořádku a mít vůli zkusit to znovu taky. To, že se vám něco napoprvé nepodařilo neznamená konec všemu. To, že vám něco nejde a ostatním ano, je úplně normální.

Ne, nevidím všechno vždycky slunčíkově a perfektně.

To proto taky vznikl tenhle článek..

Poděkování patří každému, kdo to dočetl až sem. Moc to pro mě znamená.

Tak se toho nebojte.

Já vám věřím.

Hlavní je, jestli vy sobě taky. 

Speciální poděkování patří Luce Klímkové, která mi do hlavy vnesla nápad zamyslet se nad pojmem sebeláska. Sdílejte svoje příspěvky na Instagram s #laskuprosebe, věřím, že to má smysl, že je Lucka skvělej člověk a tohle všechno má nějaký smysl a potencionál. 

A nezapomeňte, že mít se rád není potřeba všem dokazovat. Lucky projekt funguje proto, aby se ukázalo lidem, že mít se rád je v pohodě a správná věc.

Dospívání je těžký, plný velkých změn, obtížných kroků a překážek. A já vám chci říct, že v to nikdy nejste sami. 

 

A děkuju všem, kteří mě drží na vodou, když neumím chodit ve svých myšlenkových pochodech.

Děkuji.
Sára. xx

Read More

BUDAPEŠŤ aneb VŠECHNO SE ZDÁ BÝT NEMOŽNÉ

První věc, kterou je potřeba podotknout - to, že by Budapešť někdy v budoucnu voněla, určitě nemožné je.

A teď bych vás mohla přivítat u nového článku.

Připravte se na scénky dojemné jak z amerického filmu, spoustu potu a ujišťuji vás, že fangirlování určitě také scházet nebude.

Tak tedy, takhle dopadl náš nápad na třídenní výlet do Maďarska, který vznikl v únoru. A končí mým článkem a nekonečnou spoustou vzpomínek (a potu).

Všichni máme sny. A všichni bychom v ně měli věřit. 

Jestliže si myslíte, že je to klišé, tak.. Chtěla jsem napsat, abyste přestali číst, ale vlastně ne. Čtěte dál, ať už si o tom pomyslíte cokoliv. V dnešním článku bych vám ráda povyprávěla tenhle neskutečný příběh, který započal na podzim roku 2015. 

Na citáty sice moc nejsem, ale během čekání na koncert, jsem si na jeden z toho mála, které znám, přeci jen vzpomněla. Autorem je Nelson Mandela a zní přesně takhle:

,,Všechno se zdá být nemožné, až do momentu, než je to hotové." 

Klišé, co? 

V první třídě se mi taky zdálo neuvěřitelné, že bych někdy v životě měla vyjít z devítky.

Tolikrát jsem si přehrávala v hlavě, jaké to bude, až nějaký ten moment, po kterém toužím, nastane. 

A ten moment sakra stojí za to. Pamatuju si, jak jsem si šla vyhledat, kdo je vlastně Shawn Mendes. Pamatuju si chvíle, kdy mi tenhle člověk vykouzlil úsměv na tváři, nebo mě rozplakal dojetím. Moc dobře si vzpomínám však i na dny, kdy jsem plakala po nocích do polštáře a jediné, co jsem si přála bylo, ho alespoň na chvíli zahlédnout, či slyšet jeho hlas. 

A i přesto, jak nemožné a neskutečné se to v tu chvíli zdálo, jak mi všichni opakovali, že se zbytečně trápím a stejně to časem přejde, celou tu dobu jsem nepřestala ani na chvíli věřit, nebo ztrácet naději. Věděla jsem, že ten den přijde, že už se od prvního dne odstartoval odpočet do dne, kdy si splním jeden ze svých největších snů.

Shawn Mendes mě to totiž neuvěřitelně inspiruje. Dělá mi radost a miluju jeho texty a písničky. Přirostl mi k srdci a nevidím na tom nic špatného. 

Moc lidí mi v tomhle tenkrát nerozumělo. Bylo to fakt těžké, protože mi to přišlo tak daleko. Ale kdybych věděla, že ten okamžik nastane tak brzy a že kromě jeho příchodu na stage mě rozpláče ještě mnoho dalších jiných věcí...

Celý 12. srpen jsme strávily v centru Budapešti a k večeru se vydaly k Budapest Eye, věděla jsem, že je to místo kouzelné, že si ho před půlhodinou vyfotil Shawn Mendes, a že mi to nápadně připomíná jeden z mých oblíbených filmů - Love, Simon. To jsem totiž taky podotkla hned, jak jsme Budapest Eye zahlédly poprvé. ,,Hele, to je skoro jak Love, Simon, to je cool." To jsem totiž ještě netušila.

A pak jsme se rozhodly, že si tam koupíme lístek, abychom viděly noční Budapešť. Čekaly jsme asi půl hodiny a během toho se ,,něco stalo." 

První věc - slečna ze Slovenska, kterou jsme v ten den potkaly nám oznámila, že ví, kde je hotel Shawna. Byl asi 100 metrů od místa, kde jsme právě stály. Páni, nic víc už mě v ten den překvapit nemohlo, že? Mohlo.

Už jsme skoro nastupovaly, když v tu chvíli moje oči zakryly něčí ruce.

No.

Shawn Mendes to asi nebude, že. Proč by to dělala Zuzka, když stojí vedle mě. A proč by se do centra města vracely Terka s Míšou? 

Tak jsem se otočila. A teď si opravdu nědělám legraci - všechno to bylo jako bych to sledovala ve zpomaleném záběru. Byla to Kačka Aksamitová.

Takhle - možná je třeba objasnit, že jsme se spolu v ten týden pohádaly, já z toho byla i dost na nic a hlavně tam Káťa vůbec neměla být. A najednou jsme všechny čtyři seděly uvnitř Budapest Eye (Všichni až na mě samozřejmě, prý viděly Shawna z okna, což není tak nereálné, vzhledem k tomu, kde jsme se právě nacházely, hah.)

A pak jsme do půlnoci čekaly před tím hotelem. 

Obdivuju slečny, včetně Kačky, které se snažily udělat organizaci s manažery a hlavně s fanoušky. Ale bohužel, lidí přícházelo stále víc a všechno to bylo příliš složité.

Potkat ho osobně, je také jeden z těch snů, navíc v ten den jsem u sebe v kapse měla jednu věc. (A on určitě taky, zdravím vás děvčata, doufám, že se teď smějete.)

Byl to dopis. Věděla o něm jen Barča a Lucka, která mi pomohla s překladem. Tak moc jsem chtěla, aby ho alespoň měl, i když šance na všechno tohle byly nulové. 

V ten den se toho stalo tolik. Netuším, kde ten dopis skončil. Vím jen, že jsem ho naposledy viděla v ruce jeho sekuriťáka. Předala mu ho Barča. Bez ní by teď ležel na poličce a čekal na nějaké ,,možná jednou."

V ten den jsem byla úplně ze všeho mimo. A na následující den jsem si vůbec nepřipadala připravená. Na to se totiž ani připravit nedalo.

Na tvrdých matracích a v hrozném horku jsem z dojmů z předšlého dne spala zhruba tři hodiny.

V sedm hodin ráno jsme byly v areálu Sziget festivalu, kde se koncert konal.

Organizace selhala. A to tím způsobem, že jsem viděla dvě slečny ležet na zemi a probíhající dav bezohledných lidí okolo nich. Kdybych se zastavila, skončila bych tam taky. Do teď je mi z toho pohledu na nic. Cestou jsem ztratila tašku, Zuzku, Kačku. Terka si rozbila koleno. Ale všechny jsme se nakonec našly. Slunce vystřídal příjemný stín a zbylé hodiny jsem se snažila respektovat lidstvo. Káťa s Bájou našly svou životní lásku. 

Ještě bych chtěla zmínit, že den před odjezdem jsme s Barčou stříhaly papírky s projektem. Protože Shawn si opravdu zaslouží to nejlepší, co mu my fanoušci můžeme dát. Rozhodla jsem se tedy, že vyzkouším vytisknout lístečky s instrukcemi o tom, kdy zpívat ,,HAPPY BIRTHDAY" Za zkoušku přece nic nedám.

Sice jsem si pak už říkala, že to stejně nevyjde, protože jsme lístečků mnoho nerozdaly..

Už u koncertu MØ, která vystupovala před Shawnem, jsem brečela. Byla jsem fakt celkem mimo, nemohla jsem se soustředit. Necháapala jsem, co vlastně děje. A přemýšlela jsem nad tím, i když lidé začali skandovat jeho jméno.

Podle údajů okolí.

13. SRPNA 2018 v 19:28 byly moje proudy slz už opravdu plně oprávněné.

Protože nastal okamžik, na který jsem čekala tři roky, vždycky mu věřila, vždycky v něj doufala. Zahlédla jsem poprvé v životě na vlastní oči Shawna Mendese. 

Toho člověka, který si od třinácti let brnká na kytaru v pokojíčku. Toho Shawna Mendese, který teď inspiruje svět.

Ten Shawn Mendes, kterému je v tuhle chvíli 20 let, který má na kontu hromady ocenění, tři alba a kolem sebe skvělý tým. 

Ten člověk, co si s kytarou v ruce a úsměvem na tváři podmanil dav padesáti tisíc lidí ze všech koutů světa. A já tam stála a všechno to sledovala. Viděla jsem to na vlastní oči a žila v tom okamžiku. Úplně jsem se mu oddala.

Já jsem to opravdu dokázala. A byly to jedny z nejkrásnějších okamžiků v životě.

Při Fallin' All In You jsem si uvědomila, že se pár minut dozvím, jestli vyšel můj projekt.

 Když zbývaly poslední vteřiny písničky, řekla jsem si. Tak, a teď se uvídí, co všechno jsem za pomocí svých kamarádů schopná dokázat. A když jsem si to řekla. Dav kolem mě zpívat Shawnovi k narozeninám a lidé se postupně přidávali. Přesně tak, jak bylo na mém papírku psáno, tak to ti lidé udělali. Jen jsem ohromeně zírala na to, že vedle mě stojí Zuzka, která mi Shawna ukázala, vzadu za mnou si brečí Káťa, Bája a jejich crush. Shawn děkuje. A začíná zpívat Never Be Alone.

Ty okamžiky byly doslova magické. Byla to úžasná show bez jediné chyby.

A pak svou show zabil i Kygo, kterého mám taky hodně ráda. Především proto, že má spolu s Justinem Jessem písničku Stargazing. Pro mě jednu z nejdůležitějších.

Na show jsem koukala z boční strany, protože předtím se na moje původní místo začaly tlačit davy opilých a divných lidí a nedalo se to tam vydržet. A tak jsem si mezerou mezi zábranama užila i koncert Kyga. A celý Stargazing probrečela. Vystoupení bylo neskutečně geniální. Úplně jsem se zamilovala a mohla bych se opakovat stále dokola. Všechny ty světelné efekty, konfety, ohňostroje, moje oblíbené písničky a uvolněná atmosféra.

Chci říct na závěr pár věcí.
Úžasnější ,,tým" jsem si okolo sebe nemohla přát. 
Děkuju Zuzce, Kačce, Barče, Míše a Terce za úplně všechno, protože ony vědí.
Měla bych poděkovat i mým dvěma strejdům a rodičům a všem, protože bez nich bych tam nikdy v ten den nestála. 
Přesvědčila jsem se, jak moc skvělý kamarády mám. A že jsme si všichni společně vytvořili neskutečný zážitky.
Kromě polštářku (jmnoval se Milan), jsem v Budapešti snad nic neztratila. Spíš jsem toho spoustu získala.
Dostala jsem fajn přivítání na hranicích Slovenska. Málem požádala o ruku prodavače ve Starbucku. Ten dopis pro Shawna se právě teď někde nachází a moje polička to určitě není. Rozbrečela jsem se u Budapest Eye. Slyšela živě Stargrazing. A splnila jsem si jeden ze svých největších snů. 
Jsem neskutečně vděčná.

Věřte tomu, o čem sníte a nenechte si do toho mluvit. Jednou to vyjde a já vám věřím.
Děkuju všem.
Stále jsem ještě plná emocí. Neskutečně mě to inspirovalo, někam mě to posunulo a jsem neskutečně šťastná za to, jak to všechno nakonec dopadlo.

Děkuju.
Sára.

Read More

♫

Já vím, že právě přicházím s hodně neoriginálním formátem.

Ale být za každou cenu originální není vždycky jednoduchý. Myslím, že hlavní je si to pojmout po svým, pak bude originálním snad i takhle profláklý koncept. Doufám v to.

Většina předešlých článků byla z koncertů. Dva z nich jsem četla dokonce já sama a to hned několikrát. Jedná se o článek z koncertu Harryho a o článek z koncertu Nialla. Abych byla upřímná, svoje články si před vydáním několikrát zkontroluju a po publikaci už je znovu nečtu. Tyhle dva jsou však výjimka, protože mi tyhle okamžiky vážně moc chybí a je to jedna z možností, jak si je znovu připomenout.

Opět tedy přicházím s ,,hudebním" tématem. I přesto, že hudbě absolutně nerozumím a sama bych na nic nezvládla zahrát. Co se však týče různých intrepretů, dokážu ze v hudbě fakt vyžívat a nejraději se v ní hledám a pak znovu ztrácím.

Už dávno mi nezáleží jen na tom, jak písnička zní, ale také, co v ní interpret zpívá, co nám vypráví a sděluje.

Žádný žánr vybraný nemám. Prakticky mi nevadí vůbec nic a poslouchám od každého něco. Jsou ale žánry, které vůbec nevyhledávám. Za poslední dobu jsem zjistila, že nemám nejmenší problém poslouchat styly, které mě dřív vůbec nebraly, nebo taky největší vykopávky, co na Spotify najdu.

Už dávno se netrápím s tím, jestli se někomu nelíbí, co poslouchám.

Bylo by dobré vědět, že pro mě je hudba nejlepší kamarád. Když se trápím, i když jsem šťastná. Když si sednu v noci na otevřené okno a pozoruju hvězdy. Když nechci nic a nikoho slyšet. Když píšu. Když jdu spát. Když vstávám...

Jo, takže vlastně svým způsobem nic jiného nedělám.

Poslouchání hudby nebude nikdy ztracený čas. Nikdy.

To, co zrovna poslouchám se většinou odvíjí na mojí náladě. Ale občas se moje nálada odvíjí od toho, co poslouchám...

Na konci článku najdete odkaz na můj playlist na Spotify.

JULIA MICHAELS

 Julia byla Niallovou předskokankou na evropské části Flicker World Tour, takže jsem měla možnost její vystoupení slyšet a zhlédnout.

Ukazovala neskutečný projev vděčnosti, naživo zpívala skvěle a už znám každou její spolupráci a celé její EP Nevous System, z něhož se mou nejoblíbenější písničkou bezkompromisně stala DON'T WANNA THINK.

WORST IN ME si pamatuju z koncertu a je taky skvělá.

 JUMP mě taky hodně baví a tenle týden jsem si stihla zamilovat ještě HURT SOMEBODY od Noah Kahana, kde Julia hostuje.

Jak její EP, tak všechny písničky formou spolupráce, mám zkrátka hodně ráda.

Když jsme u předskokanů sólo turné One Direction.

Harrymu předskakovala MABEL. A od ní si čas od času ráda pustím FINE LINE a FINDERS KEEPERS. Protože mi ten den vždycky dost dobře připomene a co si budem, je to fakt chytlavý.

JAMES BAY a jeho HOLD BACK THE RIVER, která ve vídeňským Gasometeru taky zazněla. Těsně před tím než své vystoupení začal Niall. Jeho alba patří na můj ,,list alb" které bych si ráda poslechla a mám to v plánu.

Akutálně se mi dobře píše u BEAUTIFUL od Bazziho z alba Cosmic. Další album, které bych ráda naposlouchala.

CAMILA CABELLO

Miluju písničky ALL THESE YEARS, REAL FRIENDS a NEVER BE THE SAME.

Mimo album mě baví I HAVE QUESTIONS a CRYING IN THE CLUB.

BEBE REXHA

  SELF CONTROL mi vždycky zvedne náladu z nuly na sto.
Ještě mám v oblibě I'M A MESS a nejraději mám KNEES.

KODALINE - HIGH HOPES (osobní srdcovka)


THE CHAINSMOKERS - THE ONE (a klasicky všechny profláklý singly.)

TROYE SIVAN - YOUTH

TAYLOR SWIFT, ED SHEERAN - END GAME

TAYLOR SWIFT - DELICATE 

JAMES ARTHUR - NAKED (opět bych si ráda poslechla i obě alba.)

TATE McRae - ONE DAY

MILEY CYRUS - BUTTERFLY FLY AWAY a THE CLIMB
(Milovala jsem tyhle písničky už jako malá.)

HALSEY - SORRY

FRANK OCEAN - THINKIN BOUT YOU

JUSTIN JESSO - MY BODY

DUA LIPA - NO GOODBYES

SELENA GOMEZ - BACK TO YOU

NICO SANTOS - ROOFTOP, SAFE

KHALID - LOVE LIES

CHARLIE PUTH 

Akutálně naposlouchávám album VOICENOTES. (A mám crush.)
THE WAY I AM
DONE FOR ME
IF YOU LEAVE ME NOW
THROUGH IT ALL
PATIENT
LA GIRLS
 Jsou v tuhle chvíli nejoblíbenější z alba.

HURTS

Jejich alba taky zatím ještě neznám, ale často si pouštím:
BEUATIFUL ONES
STAY 
WONDERFUL LIFE
READY TO GO
WINGS

IMAGINE DRAGONS

Z alba EVOLVE je to stoprocentně NEXT TO ME
WALKING THE WIRE
 RISE UP
 I'LL WAKE UP TO YOU
START OVER a MOUTH OF THE RIVER
A hodně velkou srdcovkou je NOT TODAY.

Teď přijdou moje absolutní srdeční záležitosti.

CALUM SCOTT

Jeho album ONLY HUMAN. Celé to album miluji od začátku až do konce. Ta hudba, jeho hlas a to, o čem vypráví jeho texty.

Nemám žádnou vyloženě nejoblíbenější, protože mám ráda vážně každou. Nejblížší se mi ale staly písničky ONLY YOU, HOTEL ROOM a DANCING ON MY OWN.

Je to jedno z těch alb, kdy si při poslechu v hlavě utvářím představu o tom, jaké by to bylo, slyšet tohle všechno živě.

LENNY

Od koncertu, na kterém jsem byla minulé léto, mě Lenny vážně hodně baví

Z alba HEARTS je to bezpochybně skladba GHOSTS a RELEASE ME.

Celé EP s názvem ALL MY LOVE mě vždycky snadno rozpláče. Nejraději mám LETTER TO YOU.

A z EP FIGHTER jsou to písně I'M READY a MY BONES.

KING PRINCESS

Nedávno vydala EP s názvem MAKE MY BED.

Znám jí od doby, co její písnička 1950, (bez kompromisu moje nejoblíbenější), zazněla pár vteřin po tom, co Harry odešel z pódia na koncertu v Mnichově.

Kromě 1950 obsahuje EP ještě písně TALIA, UPPER WEST SIDE, HOLY a MAKE MY BED. Všechny je mám fakt dost ráda.

ED SHEERAN

Eda jsem třeba před vydáním DIVIDE neposlouchala. Po vydání mě však začal bavit.

Z alba DIVIDE mě baví každá písnička a nejraději jich mám asi 9, což je více, než polovina. Takže je zbytečné, tady vypsiovat takový seznam. SUPERMARKET FLOWERS, SAVE MYSELF, HAPPIER nebo NEW MAN patří mezi ně.

Hodně mě baví ještě album X.  Na Spotify ráda poslouchám tu WEMBLEY EDITION.

Nejčastěji poslouchám ONE, TENERIFE SEA, TAKE IT BACK, RUNAWAY nebo ENGLISH ROSE.

Nejraději mám teď soundtrack k filmu Hvězdy nám nepřály ALL OF THE STARS.

KYGO

Norský DJ Kygo a jeho skladby beru vždycky především jako oddechovku. Moje mamka tenhle ,,ducduc styl" jak tomu říká, nemá vůbec ráda. Ale jak už jsem psala, nemám žádné vybrané žánry, takže ani tenhle styl není v mém pomyslném playlistu žádný problém.

Miluju album KIDS IN LOVE a to konkrétně úplně všechno. Za zmínku stojí SUNRISE, STRANGER THINGS, NEVER LET YOU GO nebo PERMANENT.

EP STARGAZING je pro mě taky skvělá záležitost.

A novinka s Imagine Dragons  BORN TO BE YOURS mě taky dost baví.

Kygo ve spolupráci s Justinem Jessem vydal písničku STARGAZING, která se pro mě z mnoha důvodů stala jednou z nejoblíbenějších písniček vůbec. Kdyby měly nějaké písničky být součástí DNA, tahle bezpochyby patří mezi ně. To jen tak pro přirovnání, co znamená pojem ,,nejoblíbenější písnička vůbec."

ZAYN

 Album Zayna MIND OF MINE je zvláštní věc sama o sobě.

Mě samotnou však překvapilo, jak ho nakonec dost ráda poslouchám.

Další oddechovka, z 18 jich se vší vážností miluju 12.

FOOL FOR YOU, BoRdErSz, sHe. Líbí se vám jedna, bude se vám líbit i další..

Jinak mám rád i samostatně vydané singly, mimo tohle album.

Nejblíže je mi DUSK TILL DAWN a to z mnoha různých důvodů.

LET ME a ENTERTAINER mě taky dost baví.

A novinka SOUR DIESEL je taky skvělá.

LIAM PAYNE

Co se Payna týče, jeho sólové písničky mě baví spíš v akustické verzi. Třeba akustický BEDROOM FLOOR. Nejraději mám Strip That Down, protože si vždycky vzpomenu na léto  2017. A GET LOW je super. Každopádně Liama mám ráda jako člověka, což asi nechápete, ale já ano, protože je schopný svůj volný čas strávit tím, že fanouškům hraje na balkoně před hotelem. Myslím si, že všichni z 1D svou slávu umí využít i v prospěch ostatních lidí. A proto tady Liama zmiňuji. A taky protože má skvělej hlas.

Každopádně čekám na album a jsem dost zvědavá!

 A protože většina mých čtenářů je z Instagramu, kde se najde dost lidí z dvou mých nejoblíbenějších fandomů. Nezklamu je a  považuju za povinnost zmínit i posledních 5 interpretů, těch nejsrdcovějších vůbec. Osobnostmi, texty. Častokrát mi radost udělá jen jejich nové fotky na Instagramu.

To bude puberta, promiň mami. :)

LOUIS TOMLINSON

V deseti letech můj první crush.

Pro jeho album už jsem si na svou poličku šla minimálně dvakrát, než jsem si uvědomila, že prozatím ještě žádné nemá, ale že mu i tak nic nebrání v tom, aby patřil mezi moje srdcovky.

Všechny 4 písničky považuju za srdeční záležitost. Dokonce i tu pátou, kerá existuje jen v hrozný kvalitě na youtube a je stará několik let. (Kdo věděl, že mluvím o LOOK AFTER YOU? :) )

BACK TO YOU, MISS YOU, JUST LIKE YOU a spolupáce se Stevem - JUST HOLD ON. Pro někoho ,,písnička jako každá jiná, kterou dneska někdo vydá."

Pro mě ale určitě ne.

Písničky, které mi za každé situace zlepší náladu a pomůžou mi postavit se na nohy, když je to potřeba. (Ověřeno.)

NIALL HORAN

Mohla bych se opakovat neustále.

Celé album FLICKER miluju a slyšet ho živě byl pro mě jeden z mnoha splněných snů.

Nelze popsat jedinou písničku, kterou bych měla nejraději. To album miluji jako celek. Kdybych měla vypsat alespoň nějaké, tak nejspíš:

ON THE LOOSE, FLICKER, SINCE WE´RE ALONE či MIRRORS. 

Nebo novinka k animáku Smallfoot FINALLY FREE. 

HARRY STYLES

Stačí, když řeknete jeho jméno a okamžitě mám lepší náladu.

Jeho hlas, osobnost, styl, hudba, texty, Všechno. Celej tenhle člověk.

Vím, že ho neznám osobně, ale svého postavení využívá jak nejlépe dovede. Fanouškům věnuje lístky. Rozdává jim pizzu, když čekají dlouhé hodiny před koncertem, merch nekřičí jeho jménem, ale ,,posláním."

Je to neskutečně silná osobnost. A jsem vděčná za 27. březen a taky vždycky budu.

Jeho album mě nikdy neomrzelo. Nejblíže je mi MEET ME IN THE HALLWAY, ale opravdu poslech každé písničky je pro mě vždycky zážitek. Takže CELÉ ALBUM.

ONE DIRECTION

Už jsem se o nich na svým blogu taky zmiňovala mnohokrát, takže raději rovnou přejdu k písničkám. Jak sólo, tak kapela mě prostě hodně baví.

Pět alb.

Znám každou písničku. Znám i ty, které na těch albech nejsou.

A každou mám ráda.

 Některé míň, některé víc. Některé mi náladu zlepší, jiné mě rozbrečí.

UP ALL NIGHT

Berme ohled na vydání v roce 2011. Ale od prvního alba udělali posun doslova až ke hvězdám.

MOMENTS. ONE THING. SAME MISTAKES.

 Ty jsou mé nejoblíběnjší.

TAKE ME HOME - nejradši mám z toho alba LITTLE THINGS, avšak celé to album má automaticky rád každý, kdo má rád One Direction. Protože film This Is Us jsem viděla nespočetkrát, a protože ty písničky jsem milovala, když mi bylo deset. Na stylu nesejde, ráda se k nim vracím.

MIDNIGHT MEMORIES - to album vždycky poslouchám celé, ale nejsilnější je pro mě STORY OF MY LIFE a DON'T FORGET WHERE YOU BELONG.

FOUR - bez pochyb písničky SPACES, STOCKHOLM SYNDROME, 18 a FOOL'S GOLD.

MADE IN THE A.M. - pokud nemáte tu tendenci poslouchat celá alba, zmíním alespoň INFINITY, IF I COULD FLY, A.M., nebo LOVE YOU GOODBYE.

Všechna tahle alba mě baví. Styly se shodují s dobou, kdy byla alba vydaná a vždycky je poslouchám jako celek.

A singl HOME mimo všechny tyhle alba je pro mě taky hodně velká srdcovka.

SHAWN MENDES

Jelikož o něm letos ještě uslyšíte, nechám si všechno na ten budoucí článek a řeknu jen to, že ze všech interpretů je pro mě Shawn největší inspirace už několik let. A proto ho zmiňuji jako posledního.

Znám každou písničku. A všechny mě svým způsobem baví.

HANDWRITTEN, ILLUMINATE a stejnojmenné album SHAWN MENDES.

Album po albu je slyšet neuvěřitelný posun a opravdu mě zatím nikdy nezklamal a ani neomrzel. A ani by mě nenapadlo, že by měl.

Z alba HANDWRITTEN mě nejvíce baví MEMORIES,  IMAGINATION nebo KID IN LOVE, A LITTLE TOO MUCH..

Z ILLUMINATE je to se vší jistotou UNDERSTAND. Každou tu písničku mám bezpochybně ráda, ale tahle pro mě znamená nejvíce.

A jeho třetí self-titled album? Jsem maximálně nadšená.

Vážně se stále posouvá a neustále překvapuje.

Momentálně je u mě na denním pořádku maximální fangirlování na tohle album.

Dala jsem si vážně těžký úkol, abych vyjmenovala jen pár písniček, protože každá minuta toho alba je podle mě požehnání.

FALLIN´ ALL IN YOU, YOUTH a MUTUAL, LOST IN JAPAN a LIKE TO BE YOU (kde hostuje JULIA ♥).

Nemám problém s radostí vypsat celé to album..

Mám ho poslech po poslechu raději a raději.

Kromě toho mám ráda DON'T WANT YOUR LOVE a LOST, které se nevyskytují na žádném z alb.

-------

Závěrem bych ráda sdílela ,,amatérskou" práci Artura a Anet Šoltysové. Cover na píseň Jealous i s hezky zpracovaným videoklipem. Dobře se sleduje, dobře se poslouchá a ještě líp se u toho brečí.

Klikněte SEM ♥

Upřímně doufám, že díky mě třeba objevíte někoho nového, nebo dáte šanci nějakému albu.

 Já sama bych poslech hudby zařadila mezi mojí oblíbenou činnost. Jde to prakticky kdykoliv a kdekoliv, je to pro mě často odpočinek, odreagování a navíc pár hodin angličtiny navíc.

V dnešní době máme štěstí v tom, že máme téměř neomezený výběr, takže je nemožné, aby si každý nenašel ,,to svoje."

Máme možnost navštěvovat koncerty a snadno sdílet vlastní tvorbu.

I mně často trvá, než se přesvědčím k tomu, naposlouchat nějaké nové album. Ale pak mám z toho většinou neskutečnou radost. Hudbou se obklopuju ráda a určitě jsem tady mnoho písniček zapomněla zmínit.

Pokud i vy máte nějakého oblíbeného interpreta, album, nebo písničku, moc ráda přijmu všechny vaše typy, protože objevovat novou hudbu mě zkrátka baví.

A ať je toho co nejvíc!

Děkuju za přečtení všem. Snažila jsem se, aby to bylo co nejvíce přehledné.

Na závěr házím odkaz na můj playlist na Spotify, tak mi klidně potom dejte vědět, jestli jste si z toho něco oblíbili. Měla bych radost. ♥ 

Klikni sem ↓

PLAYLIST

Díky.
S.

Read More

POŘÁD JÁ

Občas si prostě jen sednu a přemýšlím, kdo jsem. Občas mi slova uvíznou v hlavě a nemůžu je dostat na papír.

Často mám pocit, že po mně neustále někdo něco chce a nikdo mi nerozumí. Že se kolem mě všechno až moc rychle mění a já nevím, co s tím.

Že mám často náladu zavírat se v pokoji a s nikým nemluvit. Dělat si na lidi názor, aniž bych je znala.

Často mám strach, že to, co napíšu nikdo jiný nepochopí. Že řeknou, že jsem šílená a že mě to všechno stejně přejde.

 Často jsem protivná na lidi kolem sebe a denně přemýšlím nad tím, co vlastně chci.

2 roky. 63 článků. 23 000 přečtení.  

 Začne to pouhou myšlenkou, a pak záleží na vás, jestli jste schopní ji zrealizovat a kolik úsilí do toho vložíte.
Jedna myšlenka.
- Chtěla bych blog.
První krok.
- Začít.
Několikrát jsem to vzdala. Ale 7. července 2016 jsem se konečně odhodlala.
A pak to byl jeden článek za druhým a já si uvědomovala, jak moc to pro mě znamená.

Jak každý článek vypracovávám dlouhé hodiny. Jakou radost mám, vždycky když něco publikuju a skutečně si za tím stojím.

A nedělám to jen tak. Už jsem došla totiž k jednomu z těch bodů, kterého jsem chtěla dosáhnout. Čtu si ty vlastní články sama. 

Názory se změnily. Spousta z nich. Ale důležité je, že jsem při psaní těch článků zůstávala vždycky opravdová sama k sobě a že mám teď možnost pozorovat, co se mění a co stále zůstává. A jestli je to dobře, nebo špatně.

A že z obyčejného blogu se stal deník puberťáka.

Těžce se píše, když mám v hlavě zmatek a z těžký chvíle se stane celej školní rok, kdy tápete sami nad sebou.
Jako jít v úplně cizím městě bez navigace. (V tom mám opravdu velké zkušenosti.)

Ale je v pořádku se občas ztratit. Je totiž normální, že vám nikdo nerozumí. Že nevíte, jestli to, co chcete někomu říct, není lepší si nechat pro sebe, protože jste to nakonec vy, kdo si z toho odnesl nejvíce.

A i přesto, že rok 2018 nebyl zatím příliš produktivní po stránce blogu, stalo se pro mě osobně spousta zvláštních věcí, které mě však nemusí inspirovat hned, ale až po delší době.

Všechno chce spoustu času. Občas to chce jen vyčkat. I já si uvědomila, že správnou náladu na psaní nevytvořím jen tak. Ta chvíle prostě přijde sama.

Když jsem vyčkávala, kdy mě ten věčný smutek přejde, tak jsem psala. Upřímně, moc to nešlo.

Občas jsem se zasekla na prvním slově a nevěděla jsem, jak dál.

Občas jsem psala tak moc, že jsem nevěděla, kdy přestat, a ze všech těch slov a myšlenek jsem se prostě úplně ztratila. 

A nevím, proč tohle píšu v minulým čase, když je to tak občas i teď.

Pořád se to mění. Já se taky měním. A mění se mi názory, priority. 

Ale sny zůstaly po celý roky stále stejný. Pár jich i přibylo.

A láska k psaní taky. Ta je snad čím dál větší.

Já totiž chci mít zaznamenané všechno, co jsem zažila. Všechny ty emoce z koncertů, zážitky z výletů a vlastní myšlenky. 

Sednout si v noci na okno, koukat na hvězdy a psát. Zavřít oči poslouchat písničky a snít.

Nemůžu se nabažit pocitu, kdy přímo toužím psát. A píšu, až zapomenu na čas. Odtrhnu se ode všeho a zajímá mě jen to, o čem píšu. Jak to píšu a proč to všechno dělám.

Tenhle blog může být jakkoliv zvláštní. Já ale celou tu dobu zůstala opravdová sama k sobě.

Občas přijde chvilka, kdy se sebe zeptám, jestli to má vlastně smysl. Ale pak si uvědomím, proč jsem začala. A píšu dál.

Dnešním článkem rozjíždím třetí rok.

Nebála jsem se toho před dvěma lety, nebojím se toho ani teď. Miluju psaní. Ty chvíle, kdy svoje myšlenky osvobozuju na prázdný list papíru.

Jsem to pořád já.

A vždycky budu.

Přála bych si, aby tenhle blog vyrůstal společně se mnou.

Děkuju za každého, kdo na tenhle blog chodí pravidelně. Ale i za každého, kdo na něj jen občas zabloudí.

Všechno se počítá. Každá vaše zpráva. A každá minuta strávená čtením mých řádků.

Ale já to nedělám pro čísla.

Dělám to pro sebe. Pro Vás. Protože mým snem bylo vždycky inspirovat. Snít s tužkou v ruce a se slzami v očích.

Protože když se ztratím, tak tady se zase najdu.

Mějte se hezky.

Sára. x

 

Read More

SBOHEM, ZÁKLADKO

Na konci srpna 2009 jsem nemohla spát. Bylo mi špatně z nervů, protože mě čekalo něco nového. Pilně jsem si chystala oblečení, celé do oranžova.

A ráno 1. září jsem mohla vyrazit. Desky s Hannou Montanou klapaly v novém školním batohu.
Brala jsem si ho hned první ráno, protože jsem se nemohla dočkat, až si ho konečně vezmu. Zajímalo mě, jak to vypadá? Jak to probíhá? Jak budou vypadat moji spolužáci? 

První třídu jsem skoro neabsolvovala, protože jsem pořád jezdila do nemocnic, což se naštěstí v roce 2010 změnilo a já už poté všechny roky základky v pořádku dochodila.
Od slabikáře po přijímačky.

Tenkrát to bylo všechno tak daleko.
Vzpomínám si, jak jsme ve čtvrté třídě přestoupili na hlavní budovu, a jak byl druhý stupeň základní školy úplně jinej svět. Z deváťáků jsem měla neskutečný respekt a když jsme se tam byly jednou za celou dobu prvního stupně s kamarádkou podívat,  připadala jsem si fakt hodně moc cool.

Teď jsem já ten deváťák. A mám pocit, že mi to stále nějak nedochází.

Je to devět let. Ale já mám pocit, že to bylo všechno tak nedávno. Škola v přírodě ve třetí třídě. Týdenní výlet do Oucmanic v pátý třídě, kde jsem skoro všechny peníze utratila za drahou čokoládu. (Stála 37 korun :) )
A pak ta nejistota na začátku druhého stupně. Děsně dlouhý zápisky a hlavně noví spolužáci.
A tak nás čekal adapťák. Kytičkovaný legíny, tričko s tygrem, fialová mikina a hnědý tlustý pruhovaný ponožky nezapomenu snad nikdy.

Jak je možné, že jsem minulý týden v dešti stála na školním dvoře jako deváťák? Nemožný taneční pohyby, vystresovaný čtení proslovu a objímání na rozloučenou s lidma, které znáte roky.

Každodenní všední věci, na které jsem byla vždycky zvyklá.
Na ranní srazy v 7:25 u tunýlku, na mrsknutí batohu na židli, na řešení problémů, kterým se časem budem smát. Ranní odemykání skříňky číslo 269. Na všechny učitele, na jejich hlášky, způsoby vyučování, testů a zkoušení.  Na všechno to stěžování, proč je naše třída až v druhým patře.

Sorry Naomko

Tolikrát jsem chtěla odejít.
Tak moc jsem si chtěla konec, ale když ten konec nastal, přála jsem si ještě chvíli zůstat. Protože všichni víme, že nic tak složitě jednoduchého jako je dospívání na základce už nikdy nebude.
Všechny ty naděje, stará a nová přátelství, první láska, vtipy s lidmi, se kterými jste sami sebou a nevadí vám to.

Musím být upřímná a je mi úplně jedno, kdo to bude číst.
Vždycky jsem si myslela, že jsme neschopná třída. 9.A, která se nedokáže na ničem domluvit a nedokáže nikoho respektovat.

Ale každý z nás si uvědomil, že už nám mnoho společného času nezbýzvá. Že je čas neúprosný, nezastavíme ho a že tyhle roky nejdou vrátit.
A že jsme skvělej tým.

Každou přestávku jsme se rozdělovali na skupinky. Každá ta skupinka měla svoje místo ve třídě. Ale hlavní přece je, že každý někam patřil. Nikdo nezůstal sám. A všichni se dokázali vzájemně podpořit.

Já byla ta, která chtěla vždycky pryč. Potkat nový kolektiv. Ale pak jsem stála na školním dvoře.  Šokovaná tím, co jsme dokázali. Domluvili jsme se, pomáhali jsme si, spolupracovali.
Dokázali jsme to.
A v tu chvíli jsem si řekla, jak moc jsem hloupá, když jsem na ten den tak netrpělivě čekala.

Bude mi chybět něco tak všedního, jak jsou dlouhá pondělní odpoledne, nákupy v Hrušce a kopírovaní prací na Informatice. Zuzka šetřící si obaly a Naomi, která má galerii plnou mých ošklivých fotek.
Sýrová pizza a bílý Kinder Bueno. Cesty parkem a vánoční besídky.

 Kromě spousty vědomostí (haha), jsem si odnesla neskutečně moc věcí do života.
Jednou ti lidé do mého života vstoupili a ač mi nebyl každej vždycky sympatickej, stejně mi všechny vzpomínky vykouzlí úsměv na tváři.

 Možná už nemám ve svém růžovém třípatrovém penále s koťátky ostře ořezané pastelky seřazené podle odstínů a velikostí. Sešity v deskách podle předmětů a ani perfektní úbor na tělocvik.

Ale nikdy nezapomenu na všechno, co jsem zažila. Na všechna ta trápení, slzy, záchvaty smíchu a trapný situace...

Myslím, že nastal čas začít znovu, někde jinde s novým kolektivem.
Ale nikdy nezapomenu na devět let strávených na mojí základce.

Děkuju všem, kdo se toho stal součástí.

Každému, kdo si tohle přečetl, přeji hodně štěstí.
Nic netrvá věčně. A každý konec, znamená nový začátek.

Děkuji.♥

Mimochodem. Výlety byly vždycky zábava.. :))))

Read More

NIALL HORAN VE VÍDNI - 04/05/18

@niallhoran

Jsou sny, za kterými si pevně jdete a odmítáte se jich vzdát. Pak jsou tady ale chvíle, ve které už sami nevěříte, ba dokonce na ně už ani nemyslíte, protože je na vše příliš pozdě a není žádná možnost, jak si ten sen splnit.

Já jsem sice člověk s hlavou v oblacích, věčně unešen svou vlastní fantazií, ale občas jsou tu okamžiky, na které je i má fantazie příliš malá. A to už je co říct..

Asi takhle - bylo pondělí 30. dubna, mě nevzali na střední a já byla ze všeho absolutně zoufalá. Dokonce jsem si přemítala všechny věci, které mě mrzí. Pátek 4. května tam byl také. Řekla jsem něco jako: ,,A navíc je Niall ve Vídni a já tam nebudu a už s tím nemůžu nic udělat."

Vlastně jsem s tím faktem smiřovala už od doby, kdy šly do prodeje lístky.

Ten den, kdy ty lístky do prodeje šly, byl pátek. Deset hodin dopoledne. A já seděla ve škole na výtvarce s absolutní nechutí cokoliv dělat. Ale já tam takhle sedím pořád, jen takhle to bylo ještě horší. Vážně mě to moc mrzelo.

Podobně, jako tomu bylo u Harryho, jsem si představovala, jaké by to bylo stát v hale a vnímat tu hudbu a ta slova doopravdy a živě. Já to tak prostě mám.

Párkrát jsem hledala lístky, ale věděla jsem, že je to zkrátka nemožné.

A všechno se zdá být nemožné, do momentu, kdy si uvědomíte, že jste to dokázali.

Takže v pondělí 30. dubna ve 13:30 jsem seděla doma u počítače (ano mami, já vím, chystáš se podotknout, že nic jiného vlastně nedělám). A z ničeho nic vidím, jak mi někdo volá. Zvedám se a všímám si, že je to moje kamarádka Anička. Hned mi došlo, že se mě nejspíš bude ptát, jak jsem dopadla na druhé střední a tak jsem se zhluboka nadechla a připravila si odpověď.

Upřímně si moc nepamatuju, jak přesně zněl dotaz, ale o škole nepadlo ani slovo.

Bylo to něco jako: ,,Nechceš jet v pátek na Nialla?"

A já myslela, že si jen dělá srandu, ale i tak jsem v tu chvíli strašně zčervenala a podle mě jsem na pár vteřin zatajila dech.

Myslela to vážně.

 Bylo to šílené, protože bylo pondělí a koncert byl v pátek tentýž týden.

I přesto to vážně nakonec vyšlo.

 Člověk se ani pořádně nestihl připravit, ale čím víc bych se připravovala, tím víc by mě to stresovalo. Čtyři dny jsou velmi optimální, protože se těšíte a uteče to fakt brzo.

 Ve čtvrtek večer jsme vyrazili do Brna, kde jsme přespali a ráno vyjeli do Vídně.

Další několikahodinové čekání na dalšího člena One Direction mi přišlo nepředstavitelné.

Na místo jsme dorazili okolo deváté a už tam byla spousta lidí. Někteří měli růžové náramky, které jejich majitele ve frontě upřednostňovaly. Ale na nás už nezbyly, takže jsme se s tím smířily a já přestala doufat i v nějaká dobrá místa, protože hodně velkou většinu stání zabíralo VIP.

No ale nakonec se to v dobré obrátilo, protože jsme se přemístily ke druhému vchodu, o kterém vlastně skoro nikdo několik hodin nevěděl. Ze začátku jsme se obávaly, jestli je ten vchod vůbec funkční, protože tam čekalo maximálně 20 lidí, ale Anička a její mamka se dobře informovaly.
A krátce po sedmé se začalo něco dít.

Nastala však chyba v organizaci, protože naše část fronty měla přijít na řadu jako první. Security ale chtěla pásku roztřihnout vprostřed, kde stáli lidi, kteří přišli o výrazně delší dobu než my. S tím Aničky mamka moc nesouhlasila, ale ta ženská byla bezohledná a prostě nesouhlasy naší části řady vůbec nevnímala.

A tak se Anička rozhodla naší pásku podlézt a bojovat za práva fanoušků Nialla Horana, kteří si v mekáči nabíjí mobily a učí se nová irská slovíčka :)))

Běžela jsem hned v závěsu za ní. Riskly jsme to a vzešlo z toho to, že nám lístky zkontrolovali jako prvním a naše místa byla víc než jen skvělá. Dokonce vedle mě stály slečny, které měly VIP visačky, takže ta místa vážně špatná nebyla.

Chvilkama jsem neviděla přes vzkazy a jednu slečnu, ale nakonec to pak bylo v pohodě.

Takže jsem ráda, že jsme nečekaly venku, ale v klidu uvnitř v teple jedly mekáč, pouštěly si Familiar a těšily se na to, co přijde večer.

Ne teda ,,co přijde", ale spíš ,,kdo přijde."

Předskokanka Julia Michaels mě vážně nadchla. Pořád se smála, dávala najevo svou vděčnost a její barva hlasu mě zaujala, takže jsem si hned po návratu domů stáhla pár jejích písniček.

Atmosféra se pár minut před příchodem Nialla rapidně změnila a já pociťovala stoupající napětí.

A pak...

Pak přišel.

Zatímco Harry Styles měl nástup velkolepý, kdy se pomalu ale jistě zjevovala jeho silueta..

 Niall Horan prostě přišel. Jinak se to říct nedá.

Přišel, jako by tam každý z nás byl jeho dlouholetý kamarád a on jde hrát třeba k táboráku.

Byla jsem v šoku z toho, jak nečekaně a ledabyle tam nastoupil, přitom to bylo záměrem a účel to dozajista splnilo.

Nerada srovnávám Harryho a Nialla, je to nemožné a ani to dělat nechci, ale tyhle nástupy perfektně podtrhly jejich osobnosti.

Od On The Loose po On My Own jsem dělala to, co na koncertech dělám vždycky. Prostě jsem to naplno vnímala a říkala sama sobě, že je tohle to, co jsem si představovala a že se to opravdu děje.

Jedním z mých dlouholetých snů je odjet na delší dobu do Irska.

Překládám jako: Nejraději bych tuhle zemi procestovala křížem krážem, kolem dokola, tam a zpátky.

A protože Niall Horan je Ir, měla jsem na chvilku pocit, že vážně stojím v nějakým irským kulturáku, protože všichni zvedali irské vlajky, nápisy psané irsky, publikum svítilo do barev irské vlajky... Bylo to, jak kdyby každej z nás byl alespoň na chvíli Irem.

 Asi mi moc nerozumíte, ale já tu zemi fakt miluju, aniž bych tam kdy byla.

Nemělo by význam, kdybych vám popisovala jak jsem se cítila při jednotlivé písničce, nebo co Niall dělal a říkal.

Niall byl totiž Niall. A já?

Já byla po celou dobu jeho show neskutečně šťastná.

Zvedala jsem ruce spolu s ostatními, užívala si ty okamžiky a věčně se usmívala s pocitem, že vím, že lidé okolo mě to vnímají podobně.

Julia a Niall jsou lidé, se kterými máte chuť se kamarádit, i přesto, že je vidíte z dálky. Máte chuť pozvat je ven a Nialla případně rovnou požádat o ruku... :)

Oba dva úplně zářili. Bylo na nich očividné, že si to užívají, že dělají to, co milují a milují to, co dělají.

A přesně tohle mě pokaždé inspiruje.

Stejně jak Niall přišel, tak taky odešel. Jako váš kamarád, kterej ledabyle mává a dodává vám pocit, že se brzy uvidíte.

Atmosféra v Gasometeru byla ten večer úžasná. Úžasně irská, úžasně veselá a perfektně bezstarostná a přátelská.

 Po skončení show jsem byla plná adrenalinu a energie a vlastně dodnes mi zůstává úsměv na tváři, když si na ten večer vzpomenu.

Neskutečně si vážím toho, že mě tam rodiče pustili, i přesto, jak rychlé rozhodnutí to bylo.

Že se o nás Aničky maminka skvěle postarala a že se Anička rozhodla, že se mi ozve.

Tohle jsem vůbec nečekala a nemá smysl, to psát stále dokola. 

Ani slova nejspíš nedokáží popsat, jak moc si toho vážím a jak moc mě těší říct, že jsem byla součástí Flicker World Tour 2018.

Sen, ve který jsem ani nedoufala a věděla jsem, že pro něj nemůžu nic udělat, se zkrátka stal skutečností.

A pro mě to moc znamená.

Zklamání z nepřijetí vystřídala radost z dalšího zážitku a nyní můžu s klidem na duši říct, že už jsem dokonce i přijatá.

Tak uvidíme, kdy si do rámečku vedle vstupenek z vysněných koncertů vystavím i letenku do Irska...

Děkuju za přečtení!

SOUVISEJÍCÍ:
 HARRY STYLES V MNICHOVĚ

Read More