DĚKUJI, SLZO!

Ahoj! Dřív, než začnete pročítat tyhle řádky a vcelku nostalgický článek, na kterém mi hodně záleží... teda ne, že by mi na ostatních nezáleželo, ale tenhle má pro mě skutečně velký význam..
Ptáte se proč? Protože je třeba si osvětlit, co pro mě znamená Slza, co díky ní mám a zkrátka proč pro mě tak hodně znamenají...

Než to začnete číst, možná by bylo fajn podotknout, že každý to má jinak a každý si na to nejspíš udělá vlastní názor.

Já se za ten svůj ani trochu nestydím, řeči ostatních mě neberou, a jestli je něco, co je důležité na začátku zmínit ze všeho nejvíc.. za nic na světě bych uplynulé dva roky NEVYMĚNILA ♥
Tenhle článek bude i vcelku dost obsáhlá záležitost, všechno to na sebe ale navazuje, takže doufám, že to dočtete až do konce, protože jinak by to nemělo smysl..

Dnes je to přesně dva roky ode dne, kdy jsem měla možnost je poprvé vidět. Odehrálo se to 30.4. 2015 na Kunětické hoře u Pardubic a nedávno jsem si zjistila, že to byl jejich sedmý koncert od samého začátku.
Je pravda, že moje obliba k nim se ukázala už pár dní po vydání Lhůty záruční, ale řekla bych, že všechno se to pořádně odstarovalo až v tenhle den. 

Tenkrát jsem ničemu nerozuměla, všechno to bylo jinačí než dnes. Koncert si moc nepamatuju, upřímně.. zase jsem ho tolik nevnímala, protože ode dne, co jsem znala jejich tvorbu mě nejdřív zajímalo hlavně to, abych je viděla. Ale právě tenhle den mi pootevřel bránu do ,,světa koncertů"... Začala jsem si budovat čím dál větší pouto k tomuhle světu a lidem, které jsem postupně začala poznávat a zjistila, že autogramiáda je po skvělém koncertu s úžasnou atmosférou spíš třešnička na dortu dalšího prožitého zážitku.

Užít si koncert na plno u mě znamená i fotit spoustu momentek!

Je to něco, co mě momentálně tvoří a i když už teď si uvědomuji, že čím budu starší, tím na to nejspíš už nebude tolik času, nikdy na tohle období co bylo, je a doufám, že ještě pár let bude.. nikdy na to všechno nezapomenu..♥

Díky Lukášovi a Petrovi vznikají tyhle řádky a chci se o to s vámi všemi právě teď podělit formou tohoto článku!

A protože vím, že spousta mých čtenářů patří právě k ,,Slzaholikům" určitě mě většina pochopí.. a kdo ne, to už ovšem není můj problém.., protože to pochopí jen ten, kdo to pochopit chce.

Začneme úplně od začátku a věřte mi, že popisováním toho všeho, ze do těch okamžiků znovu dokážu vžít a vše si pamatuju úplně přesně... na to se totiž nezapomíná!

Začalo to už v roce 2014..
Projížděla jsem si Facebook (to byla tenkrát jediná sociální síť, kterou jsem měla).. hlavní stránku s příspěvky a na základě ,,To se mi líbí" se mi tam ukázala tahle fotka:

Pozastavila jsem se u toho, ale nijak jsem to neřešila, tváře mi byly neznámé a bylo mi celkem jedno, kdo to je a o co se jedná. Kdybych ale věděla, jaký význam pro mě ti dva budou mít, možná bych se nad tím příspvěkem pozastavila ještě o něco déle.

Pár dní potom už se ale začalo konečně něco dít!

Popíšu to tak, jak si to pamatuju, protože svým způsobem mám ten obraz stále v mysli, řekla bych totiž, že tím okamžikem to všechno postupně začalo, pokud tedy nebudeme puntičkáři, kteří by zmínili, že všechno začalo telefonátem Lukáše, který narazil na Petrovy covery..

Seděla jsem na gauči v obývacím pokoji, mamka žehlila a já přepla Óčko. Po pár písničkách tam hrála právě Lhůta záruční, a najednou mi byli něčím povědomí a možná jsem to už i slyšela... Hodně mě zaujala a hned jak skončila, jsem si písničku našla.

No a tak to vlastně začalo, tímhle malým, vcelku obyčejným, ale přesto významným okamžikem.
Ani jednoho z nich jsem tenkrát neznala dřív, tím narážím i na Petrovu tvorbu, dřív jsem jí zkrátka neznala, začala jsem ho sice sledovat, ale vždy jsem ho upřednostňovala jako zpěváka, protože to pro mě mělo vyšší význam a věděla jsem, že tím žije mnohem víc a i mně se to víc zamlouvalo.

Začala jsem si o nich zjišťovat víc, taky jsem v tu dobu opět našla tu fotku s poděkováním, a uvědomila si, proč mi na tom Óčku někoho připomínali. V tu dobu mě hodně zajímali a chtěla jsem je vidět, měla jsem sen, že je jednou budu moct slyšet a obejmout je. Tenkrát jsem ale na žádné koncerty nejezdila a nezajímala se o to. Když jsem ale našla koncert poblíž mě, strašně jsem si to přála, ale neměla jsem s tím žádné zkušenosti, ani já, ani rodiče, takže přemlouvání bylo obtížnější.

Na koncert jsem se však dostala, vzpomínám si, že mě tenkrát nejvíc ze všech písničiek zaujaly Etikety a já se při odjezdu neuvěřitelně těšíla, až je budu moct poslouchat pořád dokola, ale to tenkrát ještě nikde nebyly. A když jsem je pak poprvé slyšela z Katarze, staly se mojí srdeční písničkou, protože mi ten den vždycky připomenou a text je mi svým způsobem blízký.

Na autogramiádě, kde mi přišlo, že je lidí mraky (a o proti dnešku to bylo absolutní minimum), jsem se k nim snadno dostala, ale skoro ani nepromluvila, i když jsem si samozřejmě chystala úplnej monolog. Taky jsem se vyfotila a byla nejsluníčkovatější člověk na světě. V ten den mě už pak nic víc nezajímalo, jediný, kam mě to táhlo bylo zábradlí a bedlivý sledování kluků, jak se balí a odjíždějí. Předtím, než definitivně zavřeli dveře auta, jsem jako jediná z postávajících zamávala jak blázen a z jejich ,,Ahoj" jsem byla úplně vedle..
Pomalu jsem si tam začala přehrávat celý ten den, protože jejich ,,Ahoj" to tenkrát vlastně skončilo a já to brala jako uzavřenou záležitost a přijímala to, že tohle zažiju třeba až tak za rok. Ta myšlenka mě vcelku tížila, protože už tenkrát jsem si to nechtěla připouštět.

..V tu noc jsem jim ještě psala, cpala to na facebook a ráno se z toho všeho pořád usmívala, že jsem je fakt viděla! Tenktát jsem neměla tolik možností, takže snad byla moje radost dostatečně pochopitelná..
 Zní to vcelku úsměvně. Každopádně to tak bylo a já na to ráda vzpomínám.

Malešice - 22.4.2017

Den po tom, jsem byla snad ještě víc mimo, tenkrát jsem nevěděla, kdy je uvidím, a po všem se mi ,,stýskalo" potřebovala jsem je vidět znovu, protože svým přístupem si mě získali mnohem víc, než kdykoliv předtím. Pořád jsem si přehrávala zážitek včerejšího dne a pořád mě ničila myšlenka, že zkrátka nevím, kdy tohle zažiju znovu.

Pro Slzu byl kontakt s fanoušky vždycky důležitý, a myslím, že setkání po setkání je moje komunikace s nimi lepší, ale i tak mě jejich přítomnost dodnes uvádí do rozpaků.

 Pamatuju si, jak taťka tenkrát říkal, že mě to přejde, ale já mu pořád opakovala, že to není pravda. A víte co? Po roce a kousek, jsem stejně pravdu měla já!

Nevěříte?

Víc k tomu nepotřebuju dodávat. (:D)

Začátky byly zvláštní, vzpomínám na ně ale moc ráda, protože jsem měla pevnou vůli, věřila tomu, ale nikdy netušila, že časem mi dá Slza mnohem víc, než by kdokoliv očekával.

Všechno to pokračovalo dál, protože jsem se už od toho dne odmítala smířit s tím, že by to byl můj poslední koncert. Byla jsem do toho tak zapálená, že mi vyšlo vyrazit si na Utubering, tenkrát ten první, v červnu roku 2015. Tam jsem jejich koncert nestihla, ještě jsem bránu do světa koncertů neměla natolik pootevřenou, abych si vedla svou a zůstala tam. Za každou cenu jsem je však potřebovala alepsoň znovu vidět, obejmout je a mít možnost jim něco říct. Potřebovala jsem si koupit jejich tričko a náramek a přes merch jsem se tak nějak asi neměla dostat, ale dostala až k nim.. Objala je, a přála si, aby tyhle okamžiky nebraly konce.

Pokračovalo to pořád dál..
Díky Utuberingu jsem si doma najela na rozhovor nahraný Verčou a postupně jsme si začaly psát, poznávat se a teď na ní nedám dopustit! Mám k Verče obrovské pouto. Za tu krátkou chvíli, co se známe mi toho dala tolik, že to nelze vyjmenovat. Je to dlouhý příběh a jen težko bych sepisovala, co vše jsme spolu zažily, co mě naučila a v čem mě podpořila. Dala mi sílu, smích a v tolika věcech jsme si podobné.. Den po dni jsem jí poznávala víc..  Je to člověk, se kterým je každý den lepší.
 Spojila nás Slza a i za to jim dlužím jedno OBROVSKÉ DĚKUJI! Protože jsem našla skutečného přítele, který mi scházel a kluci mi dali možnost ho najít..

Verča je jeden z příkladů, že je úplně jedno, jak daleko od sebe jsme, protože jestli si rozumíme, nic nás nerozdělí..

Díky Slze znám ale mnohem víc lidí, mnohem víc lidí, kteří mi rozumí, podporují mě a mají mě rádi. Díky Slze nejsem stále svým způsobem ,,zaškatulkovaná" se svojí třídou, která mi zdaleka nerozumí tak, jako právě ti ostatní. Tahle prátelství jsou jiná, silnější.
 Sice všichni bydlí dál a nemůžu je vídat každý den, ale já za nimi vždycky ráda vyrazím. Česká republika je krásná a možná bych si to bez těch lidí neuvědomila tak, jako si to uvědomuju vždy, když navštívím nové místo naší republiky. V těchlech lidech nacházím oporu, a nezáleží na tom, jestli je vídám každý den, nebo jednou za měsíc. Tady platí věta ,,I když nejsem u tebe, vždy tu budu pro tebe.." (Článek SPOLU )

Zkrátka znám díky klukům mnohem víc lidí a mám tak větší rozsah a mnohem více zážitků.. ♥

Pomohli mi najít přátele, kteří mi každý den vykouzlí úsměv na tváři, berou mě takovou jaká jsem, jsou tu pro mě a ukazují mi, že jít si za svým sen a dělat to, co mě naplňuje, ať už je to fotit, psát, poznávat Česko, moderovat, nebo cokoliv jiného. Vždycky to má smysl, a nikdy se nesmím vzdát. Je to jeden z těch obrovských důvodů, proč je pro mě tahle kapela tak moc důležitá.

Našli mi to, co jsem postrádala.

Liblice - lokalita natáčení videoklipu Celibát, miluju tyhle místa! ♥

Trochu jsem odbočila.., ale za zmínku to rozhodně stálo.

V roce 2015 jsem ještě navštívila autogramiádu k desce, která mě stále přesvědčovala o tom, kam patřím, a proč jsem se rozhodla podporovat tak moc právě je. Každý den mě něco přesvědčuje, věřit jim, podporovat je a nikdy nepřestávat.. Skvělá hudba i složitější texty ve spolupráci s Ondrou Ládkem, to je zkrátka Katarze, díky tomu jsem si uvědomila, že důležití jsou nejen Petr a Lukáš.. Důležitý je celý tým.

Po stránce jejich hudby.. je energická, výraznější a taková, která se mi líbí. Je to jejich styl. Stejně jako texty psané sice Ondrou, ale taky jejich osobním životem. Líbí se mi na nich ta jedinečnost, musíte význam těch textů hledat. Občas vám to dojde hned, občas to chce víc pozornosti a to mě na tom baví. Stejně jako nevšední klipy vypracované do posledního detailu každičkého záběru.

V roce 2016 jsem nepřestávala věřit tomu, co dělám. Rok 2016 byl jeden z mých nejoblíbenějších. Poznala jsem spoustu nových lidí, navštívila nespočet nových míst a prožila spoustu skvělých momentů, na které budu vzpomínat ještě hodně dlouho.

  Například..? Zažila jsem se spolužačkou Zuzkou svůj první halový koncert a Zuzka mě díky tomu začala v tomhle víc chápat. Vyrazila jsem si místo školního výletu na koncert do Prahy, kde jsme s Verčou viděly mého taťku upozorňujícího na to, že jsem jeho dcera...(fajn vzpomínka, viz fotka nahoře)..
 Poznala jsem se s Verčou ještě o něco víc a strávila s ní pět dní v kuse a navštívila videoklipová místa.

Pokračovalo to i v srpnu, kdy jsem poznala další nová místa, zažila s Verčou další koncert..
Na podzim jsem se podívala na křest jejich vlatní fotoknihy. Užila si další koncert, tentokrát v rámci turné ve Vamberku.. Mimochodem v ten den taky Petr ukončil svůj kanál a rozhodl se být na Youtube sám za sebe. Myslím si, že je to jedině dobře, ne všichni s tím stále souhlasí, ale Petrovi tenhle styl sedí víc, a je z toho znát, že on se v tom konceptu cítí lépe.. navíc dává ve svých videích šanci ukázat, že střihy mu prostě jdou a je potřeba sledovat každý záběr, protože to za to stojí.. Ta práce, kterou si s Youtube stále dává, i když by nemusel. Toho bychom si měli vážit.

Ke konci roku jsem se stihla podívat ještě na generálku Slavíka, a vzala na koncert do Ideonu svojí mamku a přesvědčila jí, jak moc to pro mě všechno znamená.

Takhle jsem vás opět malinko provedla tím, co jsem díky Slze zažila v uplynulém roce (více ZDE).
Rok 2016 byl úspěšný i pro kluky, protože každý klip, nová spolupráce, každý projekt a zkrátka každý malý i velký krok a víra, je důvod k úspěchu.

Taky, když přicházíte do obchodu, přitahují vás nejvíc tyhle barvy?

Teď je rok 2017, zažila jsem koncert v hale.., koncert v rozblácených Malešicích, kde jsem se poprvé viděla s Bájou. Nebo si vyrazila na výlet po ZOO, o kterém se nikde ve velkém zmiňovat nebudu, přesvědčili mě tam však, že společně tvoří něco, co chci znát a navíc, i když se možná tak nezdají, mají skvělý smysl pro humor.
O tom mě asi přesvědčili už dávno, tak dejme tomu, že jsem si to tam potvrdila..

Za tyhle neskutečně krásný dva slzaholický roky vděčím jim. Dva roky podpory, se kterou chci nadále pokračovat. Miluju sledovat jejich úspěchy, malé i velké kroky v kariéře. Začínali celkem neznámí. Byli ale  připraveni a od prvního singlu se vydali ke hvědzám.. Pořád na sobě pracují a já to sleduji a sledovat chci, chci vidět jejich snahy nám něco předat, jejich muziku a talent. Mít na tom nějaký podíl. Vydali spoustu klipů, získali mnoho ocenění, vydali CD, knížku, projeli spoustu festivalů, koncertů a vlastní turné a já v ně nikdy nepřestávala věřit. Vím, neznám je dobře natolik, abych mohla říct, že se od doby své slávy nezměnili. Ale za dobu, co je podporuji, mají ke všemu pořád zodpovědný přístup, dělají pro fanoušky soutěže a akce a i na nás je, abychom se jim správně odvděčili a u různých soutěží psali komentáře s rozmyslem. Pořád stoupají výš, pořád jsou stejní usměvaví sympaťáci, pořád jsou to oni, úplně ti stejní, jako na fotce, kde jsem je viděla poprvé, vděční a skvělí. Nikdo pro mě z interpretů neznamenal to, co oni a pochybuji, že se to změní.

Ano vím, že dospěji, ale taky vím, že až budu dospělá, nebudu pubertální Slzaholik (a nebo budu), i přesto vím, že s nimi tak nějak vyrostu, protože to, co mi dokázali dát, si chci uchovat napořád. Nikdy na to nezapomenu a i kdyby to už nebylo v budoucnu tak intenzivní, vždycky pro mě budou mít velký význam a vždy pro mě budou znamenat spoustu krásných vzpomínek.

Možná i díky nim, jsem SarahOnlySarah, protože občas těch myšlenek a zážitků bylo tolik, že jsem je někam potřebovala ventilovat.. Chci na tomhle blogu předávat energii, tu kterou mi dává Slza, okolí, přátelé, rodina a záliby. Tenhle článek slouží jako poděkování. Původně to měl být dopis pro ně, ale proč se o to nepodělit se všemi?

Za uplynulé dva roky jsem se v něčem našla, spoustu toho zažila, zkusila, občas i ztratila a možná se i nějak změnila, možná si teď mnohem víc věřím, jsem víc usměvavá, změnila jsem postoj, mám po boku skvělé lidi a snažím se být co nejvíce pozitivní, i když je to možná občas složitější. Málo kdo ví, že před jejich začátky jsem neměla tolik odvahy. Zkrátka jsem to JÁ, a za tuhle dobu jsem to svoje JÁ skutečně poznala.

Na závěr je ale taky hodně důležité poděkovat i svojí rodině, protože i kdyby Slza byla sebevíc skvělá, bez jejich podpory, svolení abych mohla takhle cesovat a tohle zažívat, bych to nikdy nepoznala. Je to neskutečně důležité a jsem za to moc vděčná, i za to, že mě konečně po takové době pochopili. Je to úplně něco jiného, než interpreti předtím, u kterých jsem říkala navždy, protože to nikdy nebylo takové.

Slza mě svým zpúsobem zkrátka tvoří a ani oni si nemůžou uvědomit, že vážně všechno tohle se nějak stalo jejich zásluhou, aniž by to sami věděli.

Doufám, že rok 2017 bude ještě víc úspěšný, že vznikne nová hudba a pro mě nové zážitky. Díky jejich chování, sympatiím, hudbě, klipům a vystupováním před veřejností tvoří komunitu, do které patřím a patřit chci. Pořád mám snahu vzít každou možnost, kdy je můžu vidět a slyšet, i když si mnozí říkají, že mě to možná brzo omrzí, ba naopak, koncert po koncertu potřebuji víc a víc. Těším se na další úspěchy a na to, až je budu v příštích měsících stále hrdě podporovat.

A víte, kdo by si ještě zasloužil pár řádků? Lukáš! Žádnej posluchač Slzy totiž nerad myslí na to, co by se stalo, kdyby jeho vášeň k hudbě, cílevědomost a sen vytvořit vlastní kapelu nebyla taková. Kdyby tenkrát Petr nesdílel svoje covery a kdyby Lukáš nenarazil právě na něho. Občas se zapomíná  na to, kdo za tím vším stojí, ale to by se nemělo.
Celý tým kapely má za sebou od začátku obrovský kus práce, od začátku měli nějakou vizi, je to pro mě motivace. Nevěděli do čeho jdou, ale přesto to zkusili a jsou tam, kde jsou.

Možná to všechno zní klišé, možná to zní fanaticky. Všechno je to ale souhra okolností za které jsem moc ráda a pořád mám pocit, že tenhle článek je málo, dala jsem do něho však všechno.

Možná se to chápe líp, když něco z toho zažijete a já vám moc přeju zažít alespoň jeden koncert, protože to za to vážně stojí!
Věřím, že si tenhle článek svoje lidi najde. Stejně tak, jako si svoje lidi našla hudba kluků..

Děkuji za přečtení, případné sdílení a za vaší podporu, rozvíjet se v tom dál.

Je to prostě srdeční záležitost.. A ráda si to přiznám. Pamatujete, jak jsem na začátku psala, jak byl můj sen je vidět? Nikdy bych netušila, že díky jednomu koncertu budu právě teď dopisovat poslední řádky na můj blog o tom, jak byly uplnulé dva roky po jistých stránkách úžasný. Pořád tomu tak nějak nedokážu uvěřit!

 Nikdy se toho nechci vzdát a kdybych musela... ,,Stejně vím, že mě to bude vždycky brát..."

 DĚKUJI VÁM A TAKY.. 

DĚKUJI, SLZO...!!

Jste jedním z mnoha důvodů se smát.. Nenechat si to zdát a prostě žít.  

(Fáze pád, chápem se, že?)

Kdo knížku nemá a nikdy si jí neprohlížel. Měl by. Fotky jsou skvělý a je tam plno informací! Když si tu knížku prohlížím, vždycky se tak nějak najdu.. a nejen na fotkách! :D

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
 KŘEST KNIHY A KATARZETOUR VE VAMBERKU
SPOLU
MŮJ ROK 2016
 Mimochodem, klip Ani vody proud jsem krátce rozebírala v minulém článku v sekci hudba.
Mějte se!!♥